Hynek Skořepa

Spor o důl Turów je pouze zametený pod koberec

V minulém čísle Listů jsem v článku Opatrné naděje projevil mírný optimismus nad vládním prohlášením ve vztahu k životnímu prostředí. Ten ovšem bohužel záhy dostal ránu pod pás. Jednou z kauz, rezonujících ve veřejném prostoru v posledních měsících, byla problematika dolu Turów (čti turuv) na polsko-německo-českém pomezí. Vláda přes opakované protesty místních občanů i ekologicky cítící veřejnosti vyřešila počátkem letošního února problém smlouvou s Polskem. Přestože se několikrát ukázalo, že Polsko je v plnění mezinárodních závazků značně nespolehlivý partner, který doslova pohrdá Soudním dvorem EU, české špičky na mezivládní dohodu přistoupily. K jejímu podepsání došlo netransparentním způsobem za zády veřejnosti. Důvody spěchu neznáme a můžeme je jen odhadovat. Jak známo, o peníze jde vždycky až na prvním místě. K rychlému urovnání sporu mezi sousedy možná přispěla také eskalující ukrajinská krize a blížící se válka. Kdo ví, jaké zpravodajské informace dostávali již v té době ministři na stůl. Ať už to bylo jakkoliv, v tomto ohledu se jinak často oprávněně za své principiální postoje kladně vnímaná vláda široké koalice nevyznamenala. Ostudou je výsledek sporu o Turów především pro ministryni životního prostředí Annu Hubáčkovou. Tato zkušená politička a státní úřednice původem z jihovýchodní Moravy (dle životopisu uvedeného na stránkách MŽP) vystudovala obor vodní hospodářství na brněnském VUT a veřejnou správu na Právnické fakultě MU tamtéž. Pracovala ve společnosti Vodovody a kanalizace Hodonín, jako vedoucí referátu ŽP na někdejším Okresním úřadě v Hodoníně a vedoucí odboru ŽP Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Problematika ochrany podzemních vod patří v této části Moravy k těm významným, zásoby vody jsou v ohrožení z více důvodů (především těžbou štěrkopísků a ropy). Troufnu si říci, že senátorka Hubáčková (od r. 2016) právě díky důrazu na ochranu vodních zdrojů získala mandát od voličů. Podporou mezivládní česko-polské dohody ohledně pokračování těžby v hnědouhelném povrchovém dole Turów však svůj kredit podle mne do značné míry promrhala. Obnovovat ztracenou důvěru půjde těžko.

Stručně si shrňme předchozí dění. Důl v jihozápadní části Polska (v tzv. Bogatyňském výběžku) má rozlohu téměř 30 km2 a hloubku více než 200 metrů vůči okolnímu terénu. Hnědé uhlí se zde těžilo již od r. 1904, bylo využíváno k výrobě briket a jako palivo pro elektrárnu. Po druhé světové válce území připadlo Polsku, nová německo-polská hranice je od té doby vedena po řekách Odře a Nise. Důl začal být nazýván Turów I, v r. 1968 byl založen povrchový důl Turów II. Název Turów je patrně odvozen od obce Türchau (dnes Turoszów, součást Bogatyně). Dnes důl zásobuje stejnojmennou čtvrtou největší polskou uhelnou elektrárnu, která je v provozu od r. 1962. Jde o jeden ze zdrojů znečištění v Polsku a bývalé NDR, jež mají na vědomí smrkové lesy Jizerských hor a Krkonoš, které odumřely vlivem imisí v závěrečných desetiletích 20. století. Vláda Andreje Babiše před parlamentními volbami podlehla tlaku veřejného mínění a obrátila se na Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku. Ten v květnu 2021 vydal předběžné rozhodnutí o zastavení těžby v dole, který ovšem energetický gigant PGE, kontrolovaný polským státem, ignoroval.

Milan Starec z Uhelné (Hrádek nad Nisou) v Deníku Referendum 21. 9. 2021 napsal, že spor mezi Českou republikou a Polskem je testem vymahatelnosti práva v Evropské unii. Bohužel česká vláda tento test o své vůli zarazila, což je velmi problematickým signálem nejen ve vztahu k našemu na středoevropské poměry mocnému severnímu sousedovi. Zdaleka se totiž nejedná o první polský prohřešek vůči legislativě chránící životní prostřední. Za všechny jmenujme alespoň těžbu dřeva ve světoznámém Bělověžském pralese. Přímo se nás pak dotýkají vleky lyžařského střediska Zieleniec v Orlických horách, které zasahují až na samu státní hranici a lyžaře vypouštějí doslova do NPR Bukačka, známé botanické zahrady Orlických hor a jednoho z nejcennějších území CHKO. Ještě větším zvěrstvem je nedávná výstavba rozhledny na vrcholu Králického Sněžníku, v plošně nevelké lokalitě unikátní horské tundry, která se v této podobě nikde jinde na světě než ve vysokých Sudetech (Krkonoše, Králický Sněžník a Hrubý Jeseník) nevyskytuje.

Vraťme se ale k Turówu a smlouvě z 3. února 2022. Uvádí se v ní, že každá ze stran může dohodu jednostranně vypovědět, platnost pak končí po uplynutí šesti měsíců. Obě země se navíc zavázaly chránit informace, které druhá strana označí jako informace, jejichž zveřejnění by mohlo nepříznivě ovlivnit chod státu, veřejnou bezpečnost, práva duševního vlastnictví, důvěrnost obchodních nebo průmyslových informací a tak dále. Pod tuto klauzuli se schová úplně všechno, tudíž se o dodržování smlouvy či dalších navrhovaných opatřeních nejspíš nic nedozvíme.

Ve smlouvě je sice výslovně napsáno, že pokud dojde k poklesu hladiny podzemní vody ve vybraných vrtech o více než 8 metrů za dobu kratší než půl roku, bude těžba ve směru k českým hranicím okamžitě zastavena, a navíc nesmí být důl zahlouben níže než 30 metrů pod úrovní hladiny moře. Jakou však máme jistotu? Přitom v samotné smlouvě se nepřímo uvádí, že důl Turów drénuje hlubinnou (třetihorní) hladinu podzemní vody na českém území. Přicházíme tak o kvalitní podzemní vodu, která se akumulovala několik milionů let, a je krajně nepravděpodobné, že by se v dohledné době zvodnění v hluboko uložených pískovcových vrstvách mohlo obnovit.

Dá se bohužel očekávat, že spory budou pokračovat a že je vládní zmocněnci ČR a Polska nedokážou vyřešit. Celá záležitost se nakonec nejspíš znovu ocitne u Soudního dvora. Podle názoru některých právníků je dohoda v uzavřeném znění přímo porušením českého právního řádu. Ten totiž vládě ukládá škodám na životním prostředí předcházet. Nevládní organizace smlouvu označují za skandální. Podle tiskové zprávy Greenpeace vláda pošlapává sliby, že zemi povede demokraticky a transparentně. Stáhnout žalobu bylo podle ní zásadní chybou.

Dopadů těžby a zpracování uhlí z Turówa je samozřejmě víc (včetně světelného znečištění gigantických rozměrů), ohrožení, či přímo ničení zásob podzemních vod je však podle všeho nejzásadnějším problémem, dopadajícím na zdejší obyvatele. Poláci se sice zavázali k dostavbě a zajištění funkčnosti podzemní stěny, která má zabránit dalšímu odtoku podzemních vod z českého území, hydrologové však upozorňují na její problematičnost. Místní usedlíci dokonce nabyli dojmu, že stěna má ve skutečnosti spíš bránit průniku vody do dolu než chránit vodní zdroje na české straně hranice. Milan Starec již 9. listopadu 2021, krátce poté, co původní návrh znění dohody pronikl na veřejnost, výstižně napsal: Pokud smlouva další přibližování nepodmiňuje stavem hladiny v našem vodním zdroji, ale pouze prokázáním funkčnosti zcela špatně umístěné podzemní těsnicí stěny, těžko si udělat jiný závěr, než že naše vyjednavače víc než skutečná ochrana vody zajímaly finanční škody... Podle M. Starce na celé čáře vyhráli polští těžaři. Místním tím zajistí několik roků s balenou vodou, než se liberecké vodovody protáhnou až na Hrádecko, nakonec budou zdejší obyvatelé pít vodu z Jizerek (a to draze upravovanou vodu povrchovou z vodního díla Josefův důl). Zůstává otázka, zda jí během probíhající klimatické změny bude v těchto rozlohou nevelkých, byť zatím deštivých horách dost.

Region mnoho desetiletí těžce zkoušený (poválečná výměna obyvatel, totální rozpad lesů vyšších poloh v závěru socialismu, necitlivá ekonomická transformace) bude trpět dál. I v 21. století. Lidé z Uhelné, Václavic a dalších obcí mají oprávněně pocit, že byli prodáni za 45 milionů eur. Zbývá jen doufat, že další kroky vlády ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí budou promyšlenější, lépe vyargumentované vůči veřejnosti, a hlavně šetrnější k životnímu prostředí.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Spor o důl Turów je pouze zametený pod koberec

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu