Václav Jamek

Všechno zdražuje, tak už to teď prostě je, aneb Antidepresiva bez doplatku

Nechci to přivolávat, ale jakožto nedobrovolná součást temné budoucnosti, které jsem se už doufal nedožít, si v těchto dnech říkám, že až se úplně poslední ruský car za rozhodné podpory pravoslavné církve křesťanské, troufale si jisté vlastním spasením, rozhodne apokalypticky udeřit na blahobytný, zhýčkaný, zkažený, domýšlivý, rozpínavý Západ, první jaderná střela možná zamíří na Prahu 6, která si ze všech světových trpaslíků poslední dobou nejvíc vyskakovala a nejvíc ho štvala, a možná se trefí přímo do místa, kde stála donedávna socha maršála Koněva. Od toho místa bydlím vzdušnou čarou asi dvě stě metrů, takže bych ještě dopadl dobře, hladce bych zahučel do nebytí, kam stejně budu zanedlouho muset, a zřejmě bych si vůbec nic neuvědomil. Otázky, jako zda mám hledat jiného poskytovatele internetu, zda jsem dost spolehlivě zálohoval své literární texty nebo komu co odkázat a komu co přikázat v závěti, nejenže přestanou mít smysl, nenajdou v celém vesmíru širém nikoho, kdo by je položil.

Přehnané a sebestředné, namítnete. Ale takováhle sebestřednost by dnes prospěla každému, zvlášť těm lehkovážným a těm obdařeným jakoukoli moc; je to sebestřednost lidského druhu jako takového. A od toho, kdo rozpoutal nejabsurdnější, nejstupidnější, nejzbytečnější, nejnespravedlivější, nejneospravedlnitelnější, a tedy nejskandálnější válku, jaká se kdy vedla, lze očekávat jakoukoli další svévoli, i tu nejhorší. Nemám dnes v úmyslu považovat válečné přepadení Ukrajiny Ruskem srovnatelnými činy jiných států (počínaje tureckým obsazením poloviny Kypru) ani rozebírat záludnou politiku anglosaských mocností, které svou neústupností v předchozích týdnech (i na škodu Evropské unii) Rusko do války tlačily, na prvním místě je ? vedle našeho ponětí o právu a spravedlnosti ? oprávněná úzkost, že už s konečnou platností selžeme jako lidstvo ve svém poslání strážců vědomí, které nám v obecně strašlivém vesmíru a při dosavadní nejistotě, zda jsme nahraditelní, připadlo jako nejvyšší povinnost.

Na vývoj hlubokomořských nahožábrých plžů, kteří by nukleární katastrofu asi jako jedni z mála přežili, alespoň k naší dnešní úrovni, už Slunci asi nezbývá dost času, který se v tomto smyslu nejeví ani dost málo jako relativní. Zbývá ho taktak nám, abychom z okolního prostoročasu aspoň něco málo zvládli a pokračovali jinde. Jakékoli ruské i jiné nároky jsou z této perspektivy směšné. O moc mohou přijít jenom jedni ve prospěch jiných; strašné je to, že většinou těch horších. Síla se už dávno s moudrostí neradí; pokud to vůbec kdy dělala.

Z otřesné úrovně a nezodpovědnosti dnešních ovladatelů lidstva, počínaje mocí zpravodajskou, jímá uvážlivého člověka závrať. Při všem tom pokroku poznání a při vší technické vyspělosti! Jedna krize překrývá druhou, kvůli té nejnovější se zapomíná, že ty předchozí pořád trvají, a na Titaniku děravém ze všech stran se dál volá: chceme tančit. Na zkázu klimatu se zapomíná kvůli pandemii, na pandemii kvůli cenám energie a drahotě, na všechno dohromady kvůli Ukrajině, jedno druhým se přehlušuje a jakoby vyrušuje, ale ono tu všechno pořád je, působí to společně a jedno z druhého sílíŹ nemluvě o spoustě dalších velkých problémů, které ani neráčíme brát na vědomí, protože o nich naše média neceknou. A nade vším se pořád klene neutuchající, surreálná idyla nedotknutelného Nejsvětějšího Obchodu.

Tím se dostávám k tomu, co jsem posledně nedovyprávěl. Bylo to ještě předtím, než se začalo válčit, čtenář ví jen to, že jsem se rozjel vlakem do Kladna a na hlavním nádraží jsem něco spatřil. Zapomněl jsem zmínit, že správa drah, nebo komu to přísluší, dala tou dobou také prořezat roští kolem trati, z Veleslavína až do Kladna, a bylo to provedeno s takovou surovostí vůči přírodě, jakou jsem u nás za celý život nepoznal. Hladce odřezané nebo aspoň osekané pahýly se vyskytovaly vzácně, tři metry široký pás po obou stranách trati nevypadal, jako by se tam řezalo, ale jako by to protáhli nějakou drtičkou z kafilérie nebo tudy prolétla zmenšená verze tunguzského meteoritu. Kam drtička dosáhla, byly keře hrubě orvané, v silnějších větvích zely až půlmetrové roztřepené rány, zem byla pokrytá roztrhaným dřevem. Nejvíc ze všeho to připomínalo nácvik ruského tažení Ukrajinou.

Někteří z mých známých, kterým jsem tu hrůzu vylíčil, vyslovili názor, že drahám se za tu práci nechtělo platit, a zadaly ji nějakým Ukrajincům, kteří se s ničím nepářou. V té chvíli to ještě nebylo rouhání; vykořisťovat nepořádné Ukrajince se smělo. (A nedělejme si iluze, bude se smět i dál.) Jenže, Ukrajinci Neukrajinci, spoušť byla zjevně dílem nějakého vynálezu zkázy, neboli stroje, ten musel dělníkům někdo dát a nařídit jim, aby ho použili.

Vlak tedy z té neutěšenosti, která vám ve srovnání se skutečnými pohromami jistě přijde zanedbatelná, konečně přistál v Kladně a moje okénko se zastavilo u toho konce nádražní budovy, kde býval v mém dětství nejzaneřáděnější veřejný záchod ve střední Evropě. Tam noha smrtelníkova vstupovala jen v největším zoufalství, kterým se všechno jen zhoršovalo. Dnes je tahle část zazděná, protože uklidit to dopuštění už nebylo v lidských silách, a na stěnách visí hezké barevné reklamy. Vedle neměnné chvály kvalitního výsekového řeznictví (vysoký obdélník), která podává jisté svědectví o místní životní úrovni, dva široké obdélníky vedle sebe, a v těch obdélnících se v tu chvíli sešly reklamy na nějaké dva nové televizní pořady (televize Prima a ještě jedna).

To je mi novinka, podivil jsem se – ale čemu? Reklamy na nové filmy nebo i na jiné masově kulturní akce jsou přece běžné. Musel jsem se tedy podivit svému údivu a zamyslet se nad ním. Ale hned mi to došlo: Tak ona už se teď dělá i reklama na reklamu!

Protože co jiného je soukromá televize než jedna velká reklamní mašinérie? Ať už se díváte, na co chcete, reklamou promarníte zhruba třetinu času; a protože větší část televizních programů mele dokola několik pořád stejných seriálů, jen aby bylo reklamu čím obalit, její podíl na vysílání je ještě drtivější. Reklama nás ovšem obklopuje i jinde, vlastně všude, v prostoru vnějším i virtuálním, stal se z ní dominantní rys naší civilizace, žijeme v civilizaci reklamy. Reklama si nedělá starosti, na všechno má fantasmagoricky snadný recept, se kterým stačí zajít do nějakého obchodu nebo ani to ne, stačí jen trochu zarejdovat na internetu, a ještě nás to bude stát korun vždy pouhých a necelých, takže nám jich do celé nuly pořád fůra zbude, i když se všechny reklamy sečtou. Nikdy neslyšíte: Kupte si tuhle věc, za nehoráznou cenu přímo úměrnou její zbytečnosti!

Reklama je bezstarostná, doporučí cokoli bez ohledu na pravdu a správnost, a bezstarostnou se bezděčně, leč v hloubi duše stává i společnost stálému náporu reklamy po celá desetiletí vystavená. Možná už někdo zkoumal, jak dlouhodobá všudypřítomnost reklamy zakřivuje naši mentalitu? pokud ne, rozhodně by se to v našem sebeobranném zájmu udělat mělo. Já jenom vidím, kdykoli otevřu televizi, že reklama, obalená jinou nezávaznou fikcí, tam vesele šveholí dál, děj se, co děj, a z veškeré, i sebesvízelnější skutečnosti dělá jen bezvýznamný přívěsek obchodu.

Jistá korekce někdy nastane: když začala cena elektřiny letět nahoru a někteří menší dodavatelé krachovali, televizní reklama dál vábila klienty, aby k takovým dodavatelům přecházeli. To už přestalo, rozpor byl příliš křiklavý, ale jiné útoky na kupní sílu pokračují: zejména ustavičná podpora lichvy, což by přece mělo být všestranně nezákonné? zvlášť když se banka tváří, jak úžasně výhodné je připlatit k deseti splátkám pouhou jednu další, a naivním konzumentům přímo neřekne, že je to vlastně desetiprocentní úrok. Mně přijde deset procent až dost, ale kdoví, jak to vypadá u jiných poskytovatelů – a kde vlastně lichva začíná? Nestačil by na to ten nejjednodušší zákon, jaký si lze představit? Ale jak na to, když naši volení zástupci jsou sami lichváři nebo zaměstnanci lichvářů?

Takže ať žije reklama, to podivné zjevení svobody, v němž svobodní populární herci nahánějí své bližní pohádkami do svobodné žebroty.

Reklama je ovšem nenápadně podložena ideologií, ale člověka přece jen překvapí, když ji při své lehkonohé nezodpovědnosti začne přímo vyjadřovat. Takže mě úplně dostal slogan, který se v televizi ozývá z jedné reklamy dost často: Všechno zdražuje, tak už to teď prostě je! Líčit chod lidských věcí jako přírodní proces, se kterým se nedá hnout, je osvědčený blud, jímž pohrobci thatcherismu už dlouho ohlupují naše kritické vědomí, a podle všeho úspěšně. I když ve skutečnosti všechno zdražuje a běží od desíti k pěti proto, že byly všechny životně důležité věci vydány napospas rozmarům spekulace a touhy po zisku, a vůle převzít je pod rozumnější lidskou kontrolu je systematicky znevažována, ba trestána.

Takže si pustíme televizi: údajné přírodní procesy, se kterými nic nezmůžeme, se nám hromadí a stupňují až k výslednému zániku, ale surreálná tržní idyla si kousek stranou nerušeně vrní dál. Co budou vůbec lidé pod takovým ideovým vedením schopni brát vážně, a jak doopravdy budou ochotni tento svět bezohlednosti a reklamy také bránit? A v tom nádražním přemítání před zazděným záchodkem mě najednou napadá: vždyť já tu reklamu vlastně sám platím – v ceně proudu, který mi sežere po ten čas, kdy v televizi běží; a ta cena, jak se zdá, vzrůstá po aprílu o víc než sto procent. Nevychází nás to štěstí už příliš draho? Aspoň že si to jeden řetězec našich lékáren uvědomil a klientům slibuje, že jim všechna antidepresiva vydá bez doplatku.

Šance na dobrou náladu pořád trvá.

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Všechno zdražuje, tak už to teď prostě je, aneb Antidepresiva bez doplatku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu