Jiří Müller

Vzpomínka na Milenu Šimsovou

Historička, editorka, manželka evangelického faráře a disidenta Jana Šimsy (1929–2016), a také dlouholetá spolupracovnice i autorka Listů, zemřela 21. února ve věku 89 let. Přinášíme text projevu při rozloučení se zesnulou 5. března v brněnském Blahoslavově domě.

Chci vzpomenout, velmi osobně, co mi dala a co mě naučila paní Milena Šimsová v disentu.

Náš život je už třicet dva let svobodný. Ale před tím čtyři desetiletí nebyl. Kdo se postavil nesvobodě, musel být připraven k obětem. A přesto se k nim lidé nejen u nás, ale na celém světě odhodlávali a odhodlávají. Takovou byla i Milena Šimsová.

Koncem roku 1976 jsem do Brna přivezl text Charty 77. Podepsalo ho prvních 19 signatářů. Další dva podpisy získal zcela nezávisle na mně farář Miloš Rejchrt. Jeden z nich patřil Janu Šimsovi a druhý Boženě Komárkové. Tak jsem se díky Chartě 77 před 45 lety seznámil s rodinou Šimsových.

Otevřela se mi tak cesta k mnoha skvělým osobnostem českobratrské církve evangelické, zejména k farářům a jejich rodinám na Vysočině a pak i k dalším. To poznamenalo můj život. A kdybych měl shrnout čím, vzpomenu Boženu Komárkovou, významnou postavu církve, se kterou mě Milena Šimsová seznámila nejdříve. Svetry, které mi jako propuštěnému vězni Božena Komárková pletla, rád zmiňuji pokaždé, když o ní mluvím, ale to podstatné byl duchovní svět protestantství, který mi ukázala. V něm svoboda svědomí předchází lidským právům.

Napadlo mne tehdy, jak pomoci malé skupině brněnských chartistů, z nichž mnozí se do té doby neznali, aby mohli lépe obstát vůči zuřivosti státní moci. Proto jsem zorganizoval od února 1978 vzájemné setkávání a rozhovory nad texty Boženy Komárkové v jejím bytě. Byla to Milena Šimsová, která myslela dál než já, když mi navrhla, že zařídí magnetofonové nahrávky a přepis, aby se toto povzbuzení mohlo šířit dál. Tak začala naše spolupráce v samizdatu. Pomáhala mi rovněž při vydávání nepublikovaných děl profesorky Komárkové a také připravila k vydání sborník dokumentů o trestním stíhání mladých brněnských aktivistů Petra Cibulky, Libora Chloupka a Petra Pospíchala.

V květnu 1978 byl její muž Jan zatčen a odsouzen. Navštěvoval jsem ji pak pravidelně. Předával jsem jí své vlastní vězeňské zkušenosti, aby se snáze orientovala v tom, co se děje s jejím mužem, co se děje s myšlením člověka v izolaci a co může ona sama podniknout. Během osmi měsíců vězení Jana Šimsy jsem poznával, jakou byla jemu a celé rodině oporou. A nikam necouvala.

Hodnoty, které jí dávala víra, nevyznávala jen v kostele nebo v soukromém životě, ale na rozdíl od jiných svých sester a bratří rovněž v životě veřejném. Vážil jsem si jí velice.

V té době fungovala má dohoda s Ludvíkem Vaculíkem, že mi bude prostřednictvím rodiny Šimsových, která s ním už dlouho byla v přátelském vztahu, posílat tituly své Edice Petlice, jejíž brněnskou reedici jsem v samizdatu vydával. Když ale jednou StB ukradla Vaculíkovi jeho fotografie s nahou ženou, která nebyla jeho ženou, nýbrž jeho samizdatovou písařkou, a nechala je zveřejnit v tisku, šel jsem docela v rozpacích za Milenou Šimsovou, abych se zeptal, co si o tom myslí. Člověka musíte brát v celku, a buď ho takového přijmete, nebo odmítnete, zněla odpověď. Kdo měl vždy v hodnocení lidí jasno, tomu se omlouvám, pro mě bylo poučení Mileny Šimsové nové, přijal jsem je za své. V dalším životě jsem zjistil, že vůbec není tak prosté, jak vypadá.

Lidé se seznamují různými cestami. Já jsem Milenu Šimsovou poznal skrze její odvahu a rozvahu. Byly jiné, než co jsem si myslel o odvaze a rozvaze své, ale vzbuzovaly můj respekt. Když jsem se v roce 1979 ženil, požádal jsem Milenu Šimsovou, zda by se na mé svatbě na brněnské radnici stala mým svědkem. Přijala. Byla to zvláštní vzájemná důvěra. Znali jsem se vlastně jen z bojů proti nesvobodě. Od té doby jsem se cítil jejím dlužníkem.

Zdá se mi, že ta největší ocenění v životě přicházejí nikoliv od institucí, které čas od času dávají různá vyznamenání, ale od lidí, jichž si člověk sám nejvíc váží. A tak když slyším Milenu Šimsovou, jak kterési návštěvě říká: Jiří Müller nikdy nemluví do větru, budu na takové ocenění pyšný do smrti.

Jiří Müller (1943) je politik, působil v Chartě 77 a Občanském fóru.

Milana Šimsová (1932–2022) byla historička, editorka a publicistka.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Müller

Vzpomínka na Milenu Šimsovou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu