Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Ruská válka je rasistická a my si s rasismem nevíme rady

Jak je možné, že ruská veřejnost podporuje válečné tažení na Ukrajině? Proč věří příběhu o denacifikaci a temných sklepeních, ve kterých údajně ukrajinští fašisté mučí děti? A kde se vzala nenávist, kterou cedí skrze slova třeba Dmitrij Jestafjev, populární ruský politolog, jenž nedávno v rozhovoru pro Deník N prohlásil, že si nás (myšleno Evropu) rozdělí s Američany jako trofej? Odpověď není těžké pojmenovat, ale je nesrovnatelně těžší se srovnat s jejími následky. Rusko vůči Ukrajině provádí rasistickou politiku a naším největším problémem je, že rasismus neumíme ani rozpoznat, natožpak odsoudit.

Nejdřív malý teoretický exkurs. Pojem rasa v dnešním biologickém smyslu, tedy jako kategorie, která rozlišuje lidi na základě jejich biologických vlastností, je pojem z 19. století, úzce spjatý mimo jiné s rozvojem medicíny a také kolonialismu. Do té doby samozřejmě existovaly různé představy o lidských kmenech, ty ale nebyly navázané na samotnou fyzickou podstatu člověka, nebyly ani neměnné. Spojení biologických znaků – jako barva pleti, tvar obličeje, ale také způsob mluvy nebo intelektuální schopnosti – s nálepkou příslušnosti k určité rase se ukázalo jako silný mocenský nástroj přinejmenším v koloniích. Umožňovalo totiž efektivně kontrolovat reprodukci.

Apartheid a rasové zákony způsobovaly, že se majetek kolonistů příliš nevzdaloval z působení velmocí, které příslušné zákony vydávaly a zpřesňovaly. Vezměte si takovou situaci, kdy se kolonistovi narodí syn ze svazku s domorodou ženou. Pokud nějak neupravíte jeho rasový status, bude mít stejné postavení jako syn ze svazku se ženou koloniálního původu. A pokud tenhle syn bude mít dalšího syna s domorodou ženou, už se k celému rodinnému bohatství těžko dostanete. Koncept rasy, spojení snadno rozpoznatelných vizuálních rysů člověka s jeho odlišným postavením, nabídl praktické řešení.

Uvedení tohoto mocenského nástroje samozřejmě provázelo i jeho obsáhlé, vědecky podložené zdůvodnění. Tehdejší medicína se vážně zabývala otázkou, jestli se od sebe lidské rasy neliší například intelektuální vyspělostí, schopností chápat abstraktní významy slov nebo vnímat prostorovou perspektivu. Jak píše Michel Foucault, právě medicínou podložené vymezování lidských ras, hledání souvislosti mezi oprávněními ve společenském světě a biologickými nebo genetickými rysy umožnilo ve dvacátém století nástup státního rasismu, v podstatě povýšení mocenské praktiky na oficiální ideologický program.

Hlavně ať nám neujídají chlebíček

Ani v této podobě ale rasismus nepozbývá svou původní podstatu, kterou je kontrola reprodukce. Jen má ve svém státním pojetí trochu jinou podobu, možná v něčem méně účelovou, bližší původnímu kmenovému myšlení. Rasismus jako politický program staví na myšlence nekompatibilních kultur. Jejich nesourodost je v rasistické interpretaci tak velká, že samotná přítomnost jedné z kultur brání té druhé růst, rozvíjet se, mít jistotu budoucnosti a prostoru na slunci. Reprodukční aspekt spočívá v tom, že podle rasistické interpretace už jen samotná existence té konkrétní jiné kultury ujídá z chlebíčku, brzdí v rozletu, bere budoucnost nám a našim dětem. Rozdíly jsou zároveň dané přirozeně, není je možné překonat žádnou dohodou nebo postupným sbližováním. Jsme prostě z jiného těsta a vedle sebe nedokážeme žít, respektive já nedokážu spokojeně žít, dokud ty existuješ. Takhle jednoduchá je podstata rasismu.

Podstatou rasismu naopak není přítomnost nějakých významných biologických odlišností. Populárně se sice rasismus chápe jako problém majoritní společnosti USA a afroamerické menšiny, ale je dobré si připomenout, že v evropské verzi byly hranice příslušnosti k údajné árijské nebo židovské rase mnohem méně ostré, včetně toho, že nakonec neodrážely samotnou biologickou realitu. Žid měl mít podle představ arizačních úřadů tmavé vlasy, oči a dlouhý nos, co na tom, že nemalá část evropských rodin podobného původu byla zrzavá a světlooká. Zároveň je na evropské verzi mnohem lépe vidět, že do zdánlivě biologické rasy se snadno schová i taková věc, jako náboženství, jazyk či konkrétní kulturní projevy, jako třeba domnělá tendence ke kriminalitě, tedy aspekty lidského chování nebo povahy, které s biologií nemají společného zhola nic. Je to právě konstrukce rasy, která dává rovnítko třeba mezi barvu pleti a kriminální jednání, a vytváří dojem biologické nevyhnutelnosti.

Nemám je rád. Můžu je vyvlastnit?

A teď už zpátky k ukrajinským hranicím. Ukrajinský spisovatel a veřejný intelektuál Andrej Kurkov v rozhovoru pro magazín Politico popsal, jak se postupně mění vztah Ukrajinců k ruštině, kterou řada z nich dodnes považuje za rodný jazyk (včetně Kurkova samotného). Podle něj Putin ruštinu politizuje, což funguje na obě strany konfliktu. Na jedné straně vede k odmítání a reminiscencím na někdejší snahy o sovětizaci ukrajinské kultury, která zahrnovala i zatýkání představitelů ukrajinské kulturní veřejnosti nebo zákaz kulturních děl. Politizace ruštiny na Ukrajině ale funguje i směrem domů do Ruska, je pro ruskou veřejnost důkazem, že je dnešní Ukrajina nepřátelská, na jejím území působí síly, které usilují o změnu biologických zákonitostí, protože Ukrajinec, to je vlastně takový Rus s trochu jiným přízvukem. To je podstata takzvané denacifikace, kterou ruská propaganda hlásá jako oficiální cíl vpádu ozbrojených sil na Ukrajinu. Rusko podle své verze zasáhnout musí, protože ukrajinský režim podporovaný NATO a USA ho údajně dusí, likviduje ruskou kulturu v biologických, etnických Rusech (či podle propagandistické verze ty etnické Rusy samotné) a tím bere ruské kultuře místo na slunci a prostor k rozletu.

Jsou Poláci taky tak trochu Rusové? Jsme my tak trochu Rusové? Jsme víc Rusové než Němci? Tenhle typ otázek ruská verze příběhu o denacifikaci v důsledku provokuje. A nám nepřijdou divné a klidně o nich budeme debatovat, to je náš hlavní problém. Kmenové myšlení a představu, že nám někdo z odlišné kultury jen svou přítomností ujídá z talíře, totiž poměrně nekriticky přijímáme jako běžnou součást mainstreamu, včetně toho politického. V logice kmenového myšlení jsme se vypořádali se syrskými a iráckými uprchlíky, samotnou existenci Romů máme tendenci vnímat jako něco, co neúměrně zatěžuje náš ekonomický systém, se sudetskými Němci jsme nemohli vyjít a dodnes se bojíme, aby se nevrátili pro své majetky, což by vážně ohrozilo naši budoucnost.

Všechny tyto narativy jsou s námi roky přítomné a je potřeba říct, že to má své historické, politické i institucionální důvody a v Evropě vůbec nejsme jediní. Německojazyčná veřejnost ve státech kolem nás dnes poměrně intenzivně diskutuje o tom, jestli náhodou netrpí rusofobií nebo přílišnou orientalizací slovanských jazykových kultur. Společně bychom si ovšem měli položit otázku, za jakých podmínek nás tyhle debaty mohou posunout dopředu, protože se na nich taky dá snadno zaseknout s výsledkem, že rasistické představy zkrátka lidé měli, mají a mít budou. Což je asi pravda, ale pořád to neospravedlňuje vpád ozbrojených sil do cizí země, rozsáhlé porušování mezinárodního práva, vlastně žádné porušení žádného práva.

Doktrína přežití

Rasismus se v posledních letech stal diskusní nálepkou, která se používá často jako apel na nějaké vyšší mravní hodnoty, vstupenku do klubu lepších lidí. Až budeme mít vyřešené ty důležité věci, můžeme se bavit o rasismu nebo třeba o genderových nerovnostech, tolik převládající mínění o významu rasismu ve společnosti. Realita rusko-ukrajinské války nám ale ukazuje, že jde ve skutečnosti o kategorii o několik řádů mocnější. Chcete-li, aby lidé uvěřili nemožnému, nekladli zbytečné otázky, následovali vás až do horoucích pekel, rasismus je jedna z věcí, která vám to umožní.

Někdejší mocenský nástroj, který měl držet kolonizované dál od kolonizujících, pořád bezpečně funguje, a snaha ho oslabit tím, že budeme do Ruska šířit informace, se nevyhnutelně ukáže jako bezzubá. Problém není v informacích, problém je v jejich interpretaci, v tom, proč se vůbec nějakými informacemi zabývat, když mi vůbec nedávají odpověď na pociťované existenční ohrožení. A jak se zbavit pocitu, že přežití člověka mého typu proběhne nevyhnutelně na úkor člověka jiného typu, to je úkol, který si nejdřív budeme muset vyřešit doma v Česku a Evropě, než se nám ho povede exportovat kamkoliv dál.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Ruská válka je rasistická a my si s rasismem nevíme rady

Hlavně ať nám neujídají chlebíček

Nemám je rád. Můžu je vyvlastnit?

Doktrína přežití

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu