Lukáš Jelínek

Opakování z evropské historie

Za rok stejně jako před rokem budou na ulicích zvonit tramvaje, policisté chytat zloděje a pokladní na poštovních přepážkách vyplácet důchody. Stát poběží, jak běžet má. Budeme posílat děti do školy, žehrat na drahotu i nadávat na politiky. Zdánlivě se nic nezmění. Zdánlivě. Ve skutečnosti budeme v úplně nové éře. Na straně jedné přibude obav a nervozity, na straně druhé budeme motivováni k semknutosti a soudržnosti. Stačí se optat na zkušenosti padesátníků a starších na západ od našich hranic. Vítejte ve společnosti formované studenou válkou!

Ruská agrese proti Ukrajině poslala zpátky hodinové ručičky a převrátila kalendáře. Dokud bude v Kremlu sedět Vladimír Putin či nějaký jeho učenlivý žák, budeme na několik desetiletí uvolňování mezinárodního napětí už pouze nostalgicky vzpomínat. Žádný konec dějin, žádné triumfální vítězství liberální demokracie, žádný unipolární svět. Podruhé do stejné řeky nevstoupíme, přesto hrozí, že si v řadě ohledů prožijeme to, co naši rodiče a prarodiče: rozdělený svět a soupeření demokratického a uzurpátorského tábora.

Donedávna se zdálo, že přetahovaná proběhne především v hospodářské a hodnotové rovině a že jejími ústředními aktéry budou Spojené státy americké a Čína, v lepším případě i Evropská unie. Nyní se do hry vrací Rusko. V řadě ohledů nestabilní a chudé, leč ambiciózní a přes hluboké sociální rozdíly vesměs v imperiální zahraniční politice táhnoucí za jeden provaz. Hlavně však vybavené jadernými zbraněmi.

O budoucnosti Ukrajiny by v první řadě měli rozhodovat samotní Ukrajinci. V tom bychom jim měli být oporou. S principem o nás bez nás máme vlastní tragické zkušenosti. Především z Mnichova 1938, ovšem do značné míry i z roku 1968, kdy mezinárodní společenství nemělo vůli zabránit invazi armád Varšavské smlouvy do demokratizujícího se Československa. Byť to nebude snadné, razme, jak jen to půjde, zásadu, že o tom, kdo bude na Ukrajině vládnout a jaká bude zahraničněpolitická orientace země, musí rozhodnout tamní lid.

Moskva by nejraději licitovala s Washingtonem. To je jasné a i k tomu dříve nebo později dojde. Součástí studené války je mix procesů, leckdy protichůdných. Strategie odstrašování a zadržování, uplatňování teorie her i rozvíjení lokálních konfliktů s cílem rozšiřovat a upevňovat svoje sféry vlivu a naopak destabilizovat prostor, v němž má navrch protivník.

Rusko musí počítat se sankcemi a embargy. První várka byla aktivována, další jsou v plánu mimo jiné podle chování Kremlu i podle schopnosti Evropy nahradit nerostné suroviny dovážené z Ruska.

Zároveň se ale jistě dostanou ke slovu i diplomaté. Bez nich to nejde: vojákům jde válčení než uzavírání dohod a nastolování míru. Počkejme si, jaké místo si pro sebe najde Čína. Nemá důvod pomáhat Rusku, ale ani Západu. Pro ni je výhodné oslabení konkurentů, tedy i Ruska, které může mít co nevidět na lopatě, ale zase ne takové, aby uvrhlo do hospodářské krize celou planetu. Platí, že vzroste její význam coby globálního aktéra, ale i význam zemí, které mají otevřené dveře v Moskvě i Washingtonu, v první řadě Izraele a Turecka.

Dočkáme se multilaterálních konferencí i bilaterálního vyjednávání mezi Ruskem a USA. Chvíli bude palec ukazovat dolů, chvíli nahoru. Řeč bude o mezinárodní architektuře, bezpečnostních systémech, lidských právech i vzájemném obchodu. Stoupnou akcie kremlologů odhadujících stav mysli ruského prezidenta i jeho nejbližšího okolí.

Specifickou disciplínou se stane informační a propagandistická válka. V té minulé bylo mocnou zbraní rozhlasové vysílání – ze Západu na Východ, ale i z Východu na Západ. Lidé se však především spoléhali na domácí média. Ti, kteří sympatizovali s nepřítelem, si museli duševní potravu pracně vyhledávat. Tato námaha dnes odpadá. Máme internet a četné sociální sítě. Snaha o regulaci je patrná na obou stranách, nikdy ale nemůže být úspěšná stoprocentně.

Být hlasitou názorovou menšinou je snazší než kdysi. Dezinformátoři, trollové a šiřitelé všemožných fake news jsou v plné polní i u nás. Dokud se věnovali migrantům ze severní Afriky či Blízkého východu, etnickým a sexuálním menšinám nebo koronaviru, byli více méně tolerováni. Teď se po nich jde, ovšem o to čipernější a vynalézavější budou.

Pamatujme i na ekonomický rozměr studené války. Dostat se k některým komoditám bude těžší. Garantovat nepůjde cenovou stabilitu, v některých případech možná ani plynulé zásobování. I na nás bumerangově dopadnou protiruské sankce. První vlaštovkou se staly ceny nafty a benzínu, divoké to bude s plynem, dojít může i na část potravin.

Studená válka ale nemusí znamenat bídu či chudobu. Západní Evropa i za ní v minulém století rostla a sílila. Důvod je nasnadě – a otevírá kapitolku světlejších stránek vyhrocené mezinárodní situace. Ano, je to tak: i studená válka s horkými lokálními konflikty může mít pozitivní vedlejší efekty.

Odpovědí na celosvětové dusno se v padesátých letech stala postupná integrace západoevropských států. Věděly, že protiváhou Sovětskému svazu a jeho satelitům mohou být jen jako součást většího celku. V bezpečnostní rovině posloužila Severoatlantická aliance. V ekonomické se postupovalo od Evropského společenství uhlí a oceli, přes Evropské hospodářské společenství a Euratom k Evropským společenstvím a ve finále až k Evropské unii.

Prakticky až do podpisu Maastrichtské smlouvy v únoru 1992 probíhala integrace hladce. Drhnutí, k němuž začalo docházet po něm, bylo do značné míry dáno jednak rozšiřováním EU, ale možná ještě více dojmem postupně narůstajícím v národních státech, že vnější hrozby jsou ty tam a leccos přes jakýsi jízdní řád integrace, na nějž dohlížejí unijní instituce, opět půjde dělat samostatně. Snad nám po ruském vpádu na Ukrajinu dojde, že se jedná o blud a že je důležité, aby se evropské země semkly ještě těsněji. V prvním období i proto, aby snáze překonaly ekonomické dopady ruské invaze. V rámci velkého celku a trhu se obří problémy (například s dovozem životně důležitých nerostných surovin) řeší jednodušeji než na malém písečku.

Chvíli to možná potrvá, ale třeba nám dojde, že integrace by se měla týkat i tak citlivých oblastí, jako jsou energetika (o společných nákupech plynu a ropy se už mluví), daňová a sociální politika. Naopak obrana bude spíš svěřena Severoatlantické alianci. I přes někdejší úvahy francouzského prezidenta Macrona o mozkové smrti NATO je nyní na tuto instituci spoleh větší než na vzdušné zámky společné armády EU, jakkoli k úvahám o ní bude vhodné se časem vrátit.

Co České republice chybí do rozlohy a lidnatosti, může vyrovnat historickými zkušenostmi, nápady a usilovnou prací. Cesta premiéra Fialy do Kyjeva nás po dlouhé době ukázala v jiném, lepším světle. Z potížistů a remcalů se stali aktivní hybatelé evropským děním. Jen neusnout na vavřínech.

Dalším vedlejším produktem minulé studené války bylo etablování sociálního státu, k jehož stavebním kamenům už mnohem dříve, v devatenáctém století, patřil Bismarckův projekt povinného pojištění nebo zpráva Williama H. Beveridge z roku 1942 pracující s konceptem univerzálního minimálního sociálního zabezpečení. Došlo k souběhu hospodářského růstu, vysoké míry zaměstnanosti a rozvoje veřejných služeb. Systém pracující s nástrojem sociálních dávek měl nejen zabránit tragickým osudům jednotlivců, ale především zajistit sociální stabilitu. K ní patří, že nejsou prohlubovány příjmové a majetkové příkopy.

Sociální stát si osvojili sociální demokraté, křesťanští demokraté, liberálové i zelení. Všem seriózním politickým proudům bylo jasné, že bezpečnost má i svoji sociální tvář. Stát potřebuje loajální občany a občané chtějí cítit ve státu oporu – aby nesklouzávali do chudoby a mohli se spolehnout na funkční veřejné služby od zdravotnictví přes školství, sociální systém až po hromadnou dopravu.

Pevný sociální stát není zadarmo. Vláda jej musí vyztužit jak masivními veřejnými investicemi, tak prostřednictvím platové, mzdové a důchodové politiky. To s sebou může nést i deficitní rozpočty a daňové reformy počítající s vyššími příspěvky těch, kteří na to mají. Rozpočty mají sloužit lidem, ne lidé rozpočtům.

Bez evropské integrace a rozvoje sociálního státu by minulá studená válka neskončila pádem berlínské zdi a rozkladem komunistického bloku. Ukázalo se, které modely vlády a soužití jsou udržitelnější a k lidem přívětivější. Proto jsme i my v devětaosmdesátém tolik toužili po návratu do Evropy. Teď máme příležitost pohnout se zdokonalováním jejího chodu. Zapomeňme na žabomyší konflikty a spory, jichž jsme si užívali v době, kdy o nic vážnějšího nešlo. Dnes je opět ve hře mír a demokracie. Musí se chránit lidské životy a bránit rozkladu demokratické společnosti, která bude nejvíce zkoušena v hospodářské a sociální oblasti.

Ano, je to divné a v řadě ohledů paradoxní, ale i studená válka a divočina v mezinárodních vztazích může mít při té vší hrůze pozitivní dopady. Záleží hodně na nás.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Opakování z evropské historie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu