Adam El Chaar

Kdo je tady terorista?

Deník N referuje skvěle, ale na jedné titulní straně zarazí výčet dosavadních ruských okupačních misí. Chybí mi mezi nimi Sýrie. Putin se do ní vydal koncem roku 2015, aby podržel diktátorského kolegu Bašára Asada. Podařilo se, Asad zůstal u moci a na revanš se stal Putinovou loutkou. Sýrie po boku Nikaraguy jako první uznala vymyšlené východoukrajinské separatistické republiky v Donbasu, kde Putin rozdmýchal konflikt v roce 2014. Stejného roku stihl anektovat Krym. Na misi mimo přecitlivělou Evropu válčení razantněji potrénoval a při té příležitosti přiživil uprchlickou vlnu směřující do EU. A ještě byl za klaďase, protože proti syrské vládě už v té době bojoval i Islámský stát. Obamovy USA přehlížely ruské bombardování nemocnic, škol a obytných čtvrtí, kvůli kterému v roce 2016 syrská vláda ovládla Aleppo a mohla deklarovat válečné vítězství. Trumpovi Američané pak v roce 2019 předhodili kurdské milice, které kontrolovaly sever Sýrie, Erdoganovu Turecku. Právě Kurdové měli hlavní zásluhu na pádu ISIS, který rozdrtili v náročných pouličních bojích. Erdogan má Kurdy za teroristy a poslal na ně mimo jiné bývalé žoldáky z ISIS, kteří se jim brutálně mstili. Kurdskou novinářku uvláčeli za autem. Turecko je přitom členem NATO.

Když se revoluční arabské jaro v lednu 2011 přelilo do své finální štace v Sýrii, projevilo se tam pokojnými demonstracemi, které požadovaly hospodářské reformy nebo odstoupení prezidenta Bašára Asada. Ten prezidentem původně vůbec neměl být. Po smrti otce Háfize měl křeslo obsadit jeho bratr Basil, který ale zemřel při autonehodě. Bašár vystudoval oční lékařství v Londýně a spolu s manželkou, rodilou Londýňankou Asmou přezdívanou pouštní růže, poslušně nastoupil svůj osud. Syrské mírumilovné protesty krvavě potlačil, stejně jako to před ním dělával jeho otec. Do demonstrantů se střílelo, byli zatýkáni, mučeni a zabíjeni. Odhodlaní Syřané přesto každý pátek znova vyráželi do ulic, zpívali a skandovali. Byli odváženi tajnou policií nebo stříleni pouličními snipery. V reakci vznikla Syrská svobodná armáda, které vojensky pomáhal Západ. Měla podobnou morálku jako dnes ukrajinská armáda. Vítězila a přebíhaly k ní vládní síly. V triumfu jí zabránil Putin, který do hry vstoupil s argumentem, že zemi přichází zachránit od teroristů. Dávalo to smysl víc, než když to dnes říká o Ukrajině. Do syrských bojů se totiž stáhly také různé islamistické skupiny, které předtím vedly džihád v Iráku nebo Lybii, včetně samozvaného Islámského státu, který se odštěpil od Al-Káidy. Asadovi se to hodilo, hodil je do jednoho pytle s opozičníky a s pomocí Rusů všechny včetně civilního obyvatelstva a dětí zmasakroval. Teroristy pro něj byli všichni odpůrci jeho vlády.

Obamovy USA tehdy označily za červenou linii svého nevměšování použití chemických zbraní. Když je syrská armáda prokazatelně použila, hodily jen pár tomahawků, a ona obyvatele mořila dál. Rusko s Čínou také od začátku války ve Společnosti národů jakoukoli intervenci vetovali. Putin v rozhovoru chemické útoky přičetl teroristům, kteří chtěli očernit vládu. Neproběhlo podle něj žádné vyšetřování, nebyly důkazy. Očerňování bez důkazů je taktika, kterou dnes na Ukrajině sám provádí. Stejně jako bombardování škol a vraždění civilního obyvatelstva. Říká, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ, ale nebrání mu to je zabíjet.

Svět sledoval syrské chemické útoky s tisíci oběťmi a kobercové nálety barelovými bombami na Aleppo a jiná města jako válečný film. U moci zůstal rodinný klan z muslimské menšiny alavitů. Miliony syrských uprchlíků se nemohly vrátit domů. Asadově amnestii věřily stejně jako Afghánci té tálibské. Mnoho lidí po světě bylo spokojeno, protože podle přijatého narativu byl jedinou alternativou Islámský stát – a to je přece mnohem větší zlo. Říkalo se, že ti muslimové z toho jiného civilizačního okruhu přece stejně potřebují tvrdou ruku. Amerika jim vnucovala demokracii a tak dále.

Když je člověk v kognitivní disonanci, spontánně se z ní vymaní výběrem té snadnější možnosti. Asad vyhrál nad teroristy, takže je dobrý. Kdo to tak neviděl, byl povalečem pražské kavárny. V letech 2014 a 2015 jsem pracoval jako administrátor blogů a diskusí iDNES.cz, takže jsem tyto brainstormingy promazával. Když se potrefený diskutér ozval, musel jsem s ním o oprávněnosti jeho výroku polemizovat. Někdy jsem ho vrátil do hry. Naučil jsem se obavy před tak zvanou islamizací Evropy chápat.

Ruské angažmá v Sýrii na někoho mohlo působit jako osvobozenecké tažení proti nacistům za druhé světové války. Ve skutečnosti Putin zachraňoval spřízněného diktátora před vzbouřenou lůzou, stejně jako zachránil Lukašenka v roce 2020 v Bělorusku. Tito diktátoři prodali vlast za vlastní beztrestnost. Bezpečí za svobodu – častý obchod diktátorů. Tento deal s nimi bohužel musejí podstoupit i občané jejich zemí. V syrské řežbě Rusko zjistilo, jak nesnesitelně lehké je házet bomby na domy a že to nikdo až tak neřeší. Naučilo se zabíjet civilisty, stačilo mít v zádech správný narativ. V Sýrii Putinovi spadl do klína, na Ukrajině se mu o něm může jen zdát. Svět od začátku vidí, že lže nebo blouzní. Denacifikace? Jako by to celé už tak málo připomínalo Mnichov, Protektorát Čechy a Morava a napadení Polska. Genocida? Tu páchají Číňané na Ujgurech, ne Ukrajinci na Rusech. Tato válka se protiputinovsky smýšlejícím a jím perzekvovaným Rusům, potažmo Bělorusům vlastně hodí, protože skýtá naději na diktátorovo oslabení či odstavení. Tak to viděli i Češi, když Německo v devětatřicátém napadlo Polsko. Až pak mu totiž Anglie s Francií vyhlásily válku.

Na Ukrajinu útočí velitel, který se od Asada neliší, ale má větší možnosti. Desetiletí vede dezinformační kampaň v Evropě. Ztotožňuje EU s nacistickým Německem. Schizofrenici, kteří vraždili, neměli narušené kognitivní schopnosti ani morálku. Měli pocit, že nemají na výběr. Místo islámských hord táhne na Evropu východní bratr rudý vztekem. Fandíme Ukrajině, pomáháme jí zbraněmi i morálně. Uvalujeme sankce, jaké tu ještě nebyly. Putin slibuje zemím, které by Ukrajině chtěly vyrazit na pomoc, odplatu, jakou ještě neviděly. Na sankce nemá receptory. Od reality se odstřihl, v prasátku má na dva roky válčení. Média ho osočují z šílenství. V covidové izolaci, do které se z vědomí vlastní nepostradatelnosti uvrhl, shodil pytle populismu. Zbyl jen čirý nacionalismus. Oslabit NATO, získat respekt pro Rusko – to jsou prý cíle. Ale co prostředky? Čína vyváží státní kontrolu médií i občanů. Tyto systémy umožňují pružně interpretovat současnost i minulost, zacilovat kampaně skupinově i individuálně. Zbrojní, kybernetická, informační válka se odehrává v několika dimenzích.

Uvidíme, jak dlouho vydrží naše deklarovaná jednota. Teď je nesená emocí a pocitem procitnutí do archetypu druhé světové. Rusové se ale podobně jako onehdy Islámský stát snaží nepřátelské státy destabilizovat. Mezi mnohými má Putin pověst lídra, který důvtipem strčí západní státníky do kapsy. Elokvence patří stejně jako charisma do základní výbavy krutovládců. Padli byste mu do náruče stejně jako Asadovi nebo Kadáfímu. Čím víc budou Rusko jedni dehonestovat jako říši zla, tím víc ho jiní budou honosit, třeba jen z odporu k těm prvním.

Momentální vztek na Rusy je s naší historickou zkušeností přirozený. Nesmíme ale rezignovat na snahu dívat se na věc bez emocí. Snažme se pronikat i do toho, co je na první dobrou nepochopitelné – teror nebo Rusko. Neoznačujme za agresora Rusko, ale Putina. Neuvalujme kolektivní vinu. Ta dodává sílu k boji, pomáhá zmáčknout na bližního spoušť, udělat mu z domu spoušť, ale zatím neplýtvejme vztekem. Vzpomeňme, jak byli Ukrajinci do poslední chvíle klidní. Neprojektujme si do nich svou promarněnou mnichovskou mobilizaci.

Adam El Chaar (1984) je prozaik, básník a redaktor. Věnuje se internetovému blogovaní. Autor knih Praha Zlín Praha, Zlín Praha Zlín, BerZlín a Ženy.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam El Chaar

Kdo je tady terorista?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu