Má dánská přítelkyně má muže úplné dřevo. Je mu už skoro čtyřicet, ale v životě si ještě neustlal postel a kabát nepověsil na věšák. To všechno dělala maminka až do jeho dospělosti, a když někdy chtěl utřít nádobí, vyhnala jej z kuchyně, aby se raději šel učit. A stejně jako se měl chovat on, se choval i jeho otec. Když dospěl, byla mu matčina péče už trochu moc, a tak se raději oženil s mou dánskou přítelkyní.
V jejich společné domácnosti nepohnul ani rukou, zato neustále spravoval auto. Zřejmě mu bylo příliš trapné natáhnout se po obědě na divan, takže se raději stáhl do garáže.
Jeho žena, má dánská přítelkyně, je zaměstnaná stejně jako on, ale všechno v domácnosti dělala doposud sama. Když si její muž svlékl špinavou košili, podal jí ji a požádal, aby ji laskavě dala do prádelního koše. Prosit a děkovat totiž z domova uměl. Mužova neschopnost pomoci jí při pracích v jejich domácnosti mou dánskou přítelkyni sice trochu zlobila, ale zároveň i bavila, protože to bylo v jejím životě něco nového. A byla také příliš pohodlná na to, něco z toho, co sama dělala, jej naučit. O tom všem mi má dánská přítelkyně psala ve svých dopisech a v podstatě byla spokojena s tím, že našla někoho, na koho si může neustále stěžovat a někdy i nadávat, být prostě doma stále nespokojená, jak se to naučila od svých rodičů, kteří v tom byli jejím životním příkladem.
Tak spolu přibližně deset let v nespokojenosti spokojeně žili, když v dopisech začala být má dánská přítelkyně nespokojená skutečně. Na tomto místě ale já nenapíšu, co si asi řada čtenářů pomyslí, že to byl jistě neblahý vliv feminismu. Má dánská přítelkyně neformulovala žádné teze, začala si prostě stěžovat na svou práci v domácnosti, zkrátka a dobře, že jako žena se má o všechno v domácnosti starat a její muž tak tak, že zamete chodník. Potřebovala prostě změnu, ale se svým mužem se v žádném případě rozejít nehodlala. Snad i proto, že se jí zdálo, že i on už má svého věčného opravování auta pomalu dost.
A právě tehdy jí v jednom knihkupectví padla do ruky kniha ještě skoro neznámé americké socioložky Judith Butlerové, která se v ní kriticky obrátila vůči dosud samozřejmému a biologicky danému mužství a ženství. Pohlaví pro ni nebylo něčím biologicky zcela jednoznačným, nýbrž výsledkem sociálŹního a kulturního charakteru společnosti s tradiční mužskou a ženskou rolí. Představa o pouhé binaritě pohlaví se v šíři nabývajícího diskursu rozvolnila a má dánská přítelkyně mne každých čtrnáct dnů informovala o tom, jak v diskusi a jejím odrazu ve společnosti přibývá pohlaví, až se nakonec zákonem stalo možným na obecním úřadě své pohlaví ve svých dokladech změnit, aniž k tomu bylo třeba lékařského dobrozdání.
A právě této možnosti využila moje dánská přítelkyně. Když byl její muž zase nespokojen s tím, že se neustále musí chovat jako správnej mužskej a spravování auta má už plný zuby, řekla mu, že teď přece existuje možnost nechat se přepsat na ženu, což by jistě podstatně zlepšilo jejich vztah a ona už by jej nemusela stále vytvářet nadáváním. A jak mi moje dánská přítelkyně napsala, její muž zajásal, objal ji, políbil na obě tváře a hned další den se vydal na obecní úřad. Vrátil se zcela proměněný, uvázal si její zástěru a začal vařit oběd; brambory ovšem neumyl ani neoloupal. Jestliže moje dánská přítelkyně očekávala, že v ženu úředně proměněný muž bude v domácnosti všechny práce zvládat, pak se mýlila. Když umýval nádobí, doplatil na to vždycky nějaký talíř nebo hrnek, když žehlil, připálil obvykle rukáv košile, a když pral, nerozlišoval nikdy mezi bílým a barevným prádlem. Kdykoliv mu chtěla ukázat, jak by to dělat měl, řekl, že do toho mu kecat nebude, ale být ženou je docela fajn. Na mou otázku, že to přece všechno mohl dělat i jako muž, mi má dánská přítelkyně bohužel už neodpověděla.
Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.