Ivan Pros

Šibenice v Nerudově ulici

Tak jsme se všichni konečně dočkali. Po volebních, vládních a covidových dramatech v žánru sci-fi, hororu a opera buffa posledního čtvrtletí minulého roku mělo publikum nárok na pauzu, ne-li na psychologickou kompenzaci stresu s nějakým radostným rozptýlením. Vláda se stabilizuje, pandemie ustupuje, předseda je fialová skála, lidé začali vyhlížet lepší časy. Bojová linie mezi dřívější lepší Zemanovou polovičkou a bývalou odpornou kavárnou oslabuje a zdá se, že už bude jen přijatelnou dělicí čárou běžně diferencovaných občanských postojů. Abychom to ale nepřehnali, oddech a smír zatím jen lehce uvolnil bránici, všechno ostatní, oko, rozum či naděje, zůstalo zasmušile napjaté. Ještě že jsou tu veselé příhody ze života: K jedné z nich došlo pro pobavení se slzami v očích nedlouho po Novém roce, a to hned na velkém světovém jevišti, na scénu naŹstoupili antivaxeři.

Tenisový svět se začal sjíždět na slavný turnaj do Austrálie, když došlo na australských hraŹnicích ke konfliktu s prominentem světového tenisu. Novak Djokovič překročil hranici slávy tenisového hráče a vstoupil do síně slávy lidových vůdců, idolů, kteří za sebou šikují davy věřících (v říši zvířat se jednotlivci propojují podobně, jenom se tomu tam říká stádo). Novak, mohutně podporován svým fanklubem, si vyložil vstupní vízum do země po svém a snažil se zjistit, jestli ministerský předseda Australského svazu vůbec ví, kdo je to Novak Djokovič. Dál to proběhlo tak, že Djokovič prohrál soudní řešení svého sporu v tiebreaku a zdálo se, že je vzbouření u konce. Jenže nebylo. Srbská premiérka Ana -Branabičová, asi podle Haškova vzoru zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku, odebrala britsko-australské těžařské společnosti Rio Tinto za trest licence na těžbu srbského lithia. Srbský prezident si pozval australského velvyslance, nóta stíhala nótu, Bosna a Hercegovina vyjádřily znepokojení, Putin konzultoval s Čínou námořní blokádu Austrálie, burzovní tituly regionu se propadaly k nule. Češi zvažovali aktivní neutralitu: čeští tenisté muži odstoupí z turnaje hned po prvním kole, ženy budou hrát dál. Není to k popukání?

Potěšující je, že se na stranu práva Australského svazu přidali jak hráči, tak i mnozí účastníci společenského dění tohoto významného světového turnaje. Překvapivě se k právu prosadit požadavek pravidel proti vůli celebrity toto právo ignorovat přidali i mí sousedé tady na vsi, jinak také fandové fotbalu, hokeje a lyžování. Moc jsem to nečekal, v tisku bylo totiž dost oslavných komentářů, jak DjoŹkovič skvěle bojoval za práva všech národů.

Ani naše domácí hnutí odporu proti očkování si se světem nic nezadá. Hraje se tu oblíbená hra Tak v úterý ve tři na náměstí, možná jste se s ní někde setkali. Já jsem se s jednou takovou performancí nečekaně setkal na Malé Straně. Ucpaná Nerudovka a srocení lidí, demonstrující dav, jen jsem koukal.

Co vás tam při pohledu na toto protestní shromáždění napadne, je to, že ti lidé nemají vůbec žádné ambice cokoliv komukoliv sdělit, něco pozitivního říct, vytvořit a někoho zaujmout. Byl to dav bezradně postávajících demonstrantů plných odhodlání udělat něco, co ale nikdy neudělají. Je rozdíl mezi odhodláním a nenávistí. V jejich obličejích čtete cosi, co ale odhodlání není. Je vidět samé prošívané bundy, džíny, kalhoty, sem tam starší osoba hodně nad šedesát v kabátě, kšiltovky, pletené kulichy s bambulí, přes rameno taška s denním vybavením, dav není uniformní, ale není ani pestrý, jakoby odjinud. Je zima, lidé podupávají, někdo drží v ruce kelímek. Čekali byste, že se něco bude dít, happening nebo alespoň náznak něčeho; kejklíř, Źchodci na chůdách, harlekýn, baletka, žonglér, mimické skeče, kontakt s davem, sdělení... Nic. Bušení do plastových kanistrů plastovými vodovodními trubkami stále a pořád, foukačky, trumpety, bubínky, snad ještě megafon. No jistě: vlajky. Je jich tam spousta, vlajky a transparenty, které se vám nechce číst, ani megafon poslouchat. Pak přinesou skoro opravdovskou šibenici z prken a přepravní palety, nejspíš od sudů v pivovaře. Aby to všechno dostalo nějaký smysl a spád, chybí už jen lynč a hořící hranice.

Vůbec mi nepřijde, že by těm lidem šlo o nějaké očkování. Existuje sociologická studie, která říká, že nositeli postoje antivaxerů jsou hlavně lidé s odporem k demokratické organizaci společnosti a k Evropskému společenství. Dobře, možná je to ale jen druh lidí, kteří se bojí injekce a k doktorovi obecně. Pokud se ale formalizují do hnutí s prapory a megafony, jde o něco jiného. Jsou to zdvižené pěsti, ale jen pěkně po česku: jen jako. Možná jsou v Praze na vý-letě a večer půjdou na představení Televarieté do Karlína.

Ivan Pros

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Šibenice v Nerudově ulici

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu