Jazyk
Negace je zkouškou z logiky. Nikdo to nikdy nikde neviděl. Někdo to nikdy nikde neviděl. Někdo to někdy někde neviděl. Každý jazyk v tomto má svůj logický systém a je třeba se vyvarovat neblahých interferencí. Noone has ever seen it anywhere. Someone has never seen it anywhere. Mínus a mínus nemusí být plus, naopak může po této rádoby matematické operaci taky zůstat mínusem. A celá operace může být zcela nesmyslná, jako když dělíte nulou. Nikdo to někdy nikde viděl?
Existuje také prázdná negace, často třeba v otázkách typu: Neviděl to někdo někdy někde? A pak obvyklá velmi vtipná logická odpověď: Ano, neviděl. A pak přijde ještě negace na úrovni slov: nekvalitní nealkoholický nápoj taky jaksi není roven kvalitnímu alkoholickému. V českém překladu Kafkova Zámku najdeme hezký příklad dvojité negace: Ne, je to přece jen nemožné. K. proti tomu dokazoval, že to není nemožné. Není se třeba bát, že by nebylo dost času. Nutno podotknout, že v jazyce ani v případě těchto kombinovaných negací není (-1) * (-1) tak úplně 1, spíše 0,9. V německé lingvistice se uvádí termín vorsichtige Bejahung – opatrné přitakání. Pokud by něco bylo snadné, řekli bychom, že to snadné prostě je. Když naopak řekneme, že to není nesnadné, umístíme snadnost věci spíše někam mezi snadný a nesnadný pól.
Zadáme-li studentstvu úkol najít v textu negace, chopí se tito svých různobarevných zvýrazňovačů a označují všechny předpony ne, leckdy omylem po vzoru fulltextového vyhledávače i dvě první písmena ve slovech nebešťan a neonový.
Mnohem zajímavější pro jazykovou analýzu jsou negace skryté ve významech slov a vět, např. v případě sloves bránit se, vyloučit, odmítnout, předložky bez nebo také spojek ani, aniž.
Velký zmatek přitom panuje právě v užívání poslední zmíněné spojky: aniž. Někdo ji nahrazuje spojením bez toho, aby. Leckdy najdeme i slepence jako: Krátce po nehodě měl, bez toho aniž by poskytl první pomoc, pokračovat v jízdě ve směru na Šenov u Nového Jičína. (Deník, Krimi, 21. listopadu 2014). Toto spojkové kombo jsem v tištěných novinách objevil celkem v 72 případech. Přitom se de facto jedná o dvojitý zápor (mínus a mínus je ).
Asi proto pro jistotu ještě negujeme sloveso a v záporech se topíme: Nedalo se jejím otvorem na hlavu, bez toho aniž byste si nevykloubila krk, prolézt. (Vlasta, č. 20/2013) Přitom to logicky znamená, že to nejde prolézt tak, abyste si ten krk vykloubila, což, troufám si říct, ten pravý účel asi nebude.
Třebaže již patrně zcela zapomenuté, existovalo pravidlo rozdílu mezi aniž a aniž by. Velmi doporučuji nalistovat stará vydání časopisu Naše řeč z meziválečného období. Pravidlo je zde formulováno takto: Aniž by lze klásti jen ve větách se způsobem podmiňovacím, t. j. tam, kde by byl kondicionál i ve větě připojené spojkami ani ne, a ani ne. (Naše řeč, č. 1/1934)
Zůstal dlužen, aniž se omluvil. (= a ani se neomluvil) Takové věci se nedovolují, aniž by se komu trpěly. (= a ani by se netrpěly).
Zastavil se, aniž by si to uvědomil. Tato věta by tedy byla chybná. Správně by bylo pouze: Zastavil se, aniž si to uvědomil. Nelze totiž říct: Zastavil se a ani by si to neuvědomil.
Mluvnice češtiny z roku 1987 už slevuje a tvrdí, že aniž by lze klást všude tam, kde je podmiňovací způsob i ve větě hlavní.
Neodešel bych, aniž bych se rozloučil.
K tomu ale dodává: Avšak kondicionál se rozšířil ve vedlejší větě po aniž i tam, kde je v nadřazené větě indikativ. Je tím výrazněji vyjádřena podřazenost věty.
K tomu pak další alespoň sto let staré kouzelné pravidlo říká, že je špatně věta: Zemřel, aniž někdo něco věděl. Proč? Správně totiž mělo pravidelně docházet ke krácení zájmen: Zemřel, aniž kdo co věděl.
Už Naše řeč z roku 1934 pak odkazuje na vydání Naší řeči z roku 1918, v níž se o chybném užívání aniž by místo aniž také referuje: Není tedy nesnadné užívati spojky aniž, aniž by správně. Tomu, kdo přes to je příliš pohodlný, aby se o tom dovedl poučiti, poradila už dobře Naše řeč 2, 89: aby se jí vyhýbal vůbec. Jinými slovy, než abyste psali s chybami, raději nepište nic (mínus * mínus = ničehož nedbejte a pište!).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.