Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Krásný nový (divadelní) svět

Divadelní Flora Olomouc – jeden z nejvýraznějších tuzemských divadelních festivalů –musela v souvislosti s pandemií covidu čekat více než dva roky na možnost představit divákům svůj zatím poslední, 24. ročník. Program připravený původně již na jaro 2020 byl z tradičního květnového termínu mimořádně přesunut na podzim následujícího roku a od 10. října do 12.prosince 2021 výrazně rozvířil (nejen) olomoucké kulturní dění.

Krok organizátorů uspořádat akci v poměrně širokém časovém záběru se jevil jako velmi odvážný, neboť samotné rozložení velmi bohatého programu do zhruba deseti týdnů na ně kladlo značné nároky. Cílem ale bylo poskytnout divákům větší komfort s ohledem na proočkovanost. Organizátoři zároveň chtěli uchovat koncepci původní dramaturgie, a museli se tak nutně přizpůsobit termínům účinkujících. Samotná délka akce se nicméně zčásti podepsala na celkové atmosféře, která byla ochuzena o oblíbená neformální setkávání diváků s tvůrci v cirkusovém šapitó. Pro Olomouc tak typický festivalový kvas se organizátoři snažili suplovat diskusemi po představeních, které se ale nesly v poněkud akademickém duchu. Ke konci festivalu pak vzhledem k další vlně covidu došlo k nutnému zrušení části doprovodného hudebního programu, zároveň bylo staženo i několik divadelních titulů, včetně sólové performance Tank tanečnice Doris Uhlich, která měla festival slavnostně zakončit.

Samotná návštěvnost pak – a to zejména v případě scény Moravského divadla – byla o něco nižší než v minulých letech, nicméně v kontextu doby covidové se stále jednalo o vysoký nadprůměr. Divácký odliv zapříčinila především výraznější neúčast mimoolomouckých diváků – kritiků, studentů divadelních škol či profesionálů, pro které je praktičtější festival navštívit v kumulovaném čase několika dní.

Dramaturgie Divadelní Flory tentokrát vycházela z motta Krásný nový svět, které s -ironickým podtextem konfrontovalo svět blahobytu s často přehlíženými problémy a uplatnilo se zejména v linii tvorby českých divadel. Ta nabídla řadu oceněných titulů, např. inscenaci Miroslava Bambuška Woyzeck brněnského HaDivadla nebo jeho zpracování Patočkových ŹKacířských esejů v podání Studia Hrdinů. Nechybělo ani velmi současné uvedení Vladaře podle Niccola Machiavelliho Divadla Komedie v režii Anny Klimešové či adaptace knihy Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce, kterou s herci Divadla Komedie nastudoval Michal Hába – podepsaný i pod inscenací titulu Romana Sikory Zámek na Loiře. Českou linku pak doplnil miniprofil Divadelního spolku Jedl s originálně pojatými tituly Malý stvořitel a Zahradníček Vše mé je Tvé a dále nechyběly již tradiční festivalové proudy –mimořádné počiny německých souborů, špičkové taneční produkce interpretů středoevropského prostoru a také bohatý doprovodný program složený z workshopů či filmových projekcí a hudebních vystoupení výhradně německojazyčné provenience.

S nadšením byla diváky přijata zejména programová linie zaměřená na německojazyčné inscenace. Festival slavnostně otevřelo zábavné a zároveň sofistikované představení mnichovského Residenztheateru Tři mušketýři – osobité zpracování Dumasova románu v brilantní režii Antonia Latelly. V mnohovrstevnaté kreaci si čtveřice interpretů pohrávala s různými hereckými přístupy – od prožívání přes improvizaci až po prvky zcizování a s humorným nadhledem klasické dílo netradičně a z různých úhlů přiblížila divákovi. Zcela odlišné nálady navodilo sólo herečky Bettiny Hoppe z Berliner Ensemble – titul Žena, která narážela do dveří v režii Olivera Reeseho. Hoppe nabídla nesentimentální zpověď týrané ženy a otevřela diskusi na téma domácího násilí a alkoholových excesů. Trojici německojazyčných inscenací doplnil titul Tísnivé údolí divadelního novátora Stefana Kaegiho z berlínského Rimini Protokoll, který ve spolupráci s Kammerspiele Mnichov převedl na jeviště myšlenky stejnojmenné knihy dramatika Thomase Melleho na téma umělé inteligence.

První dvě zmíněné inscenace přinesly zejména mimořádné herecké výkony, Tísnivé údolí diváky naopak překvapilo (či možná až zaskočilo) svým záměrným nevyužitím divadelních prostředků a statičností, kdy byla na jeviště po celou dobu představení posazena figurína oživeného robota – dokonalým zpodobněním autora předlohy. Robot strojově promlouval k divákům, jediným oživením byl filmový záznam promluv Thomase Melleho, který objasňoval své filozofické úvahy na téma hranice mezi životem a umělou inteligencí. Samotné provedení evokovalo populárně-vědecký dokumentární film, což umocňoval i komentář překladu do sluchátek. Nicméně právě tato forma dala vyniknout vyznění všech zajímavých myšlenek a úvah.

Divadelní Flora se v době, kterou silně zasáhl odliv diváků z hledišť, nebála nabídnout velmi ambiciózní a náročný program. Diváci pak zase dokázali, že jim vážná a komplikovaná témata scházejí. Navíc dodejme, že organizátoři se odvážně vypořádali s nástrahami covidových omezení a potvrdili, že olomoucký festival patří k nejprofesionálněji zvládnutým akcím u nás.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Krásný nový (divadelní) svět

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu