Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Ze života Čapka

Ze všeho nejdřív musím napsat, že Divadlo Na Jezerce je příjemné místo. Stojí uprostřed starobylého parku, sousedí s restaurací, sál je přiměřeně komorní a velmi pohodlný, v šatně jde všechno rychle a s úsměvem a přestávkové občerstvení vypadá lákavě a díky dobré organizaci provozu se dá během přestávky stihnout. To se o spoustě divadel, žijících z dotací, říct nedá. A nezávislá divadla živá z grantů nikdy nesídlí v tak atraktivních prostorách a přívětivá pohostinnost ani nekoresponduje s jejich poetikou. Člověk se Na Jezerce dobře cítí – a povaha repertoáru s tím souzní.

Hrají tam nejen kasaštyky s populárními hereckými hvězdami (jako jsou sám principál Jan Hrušínský nebo Milan Kňažko), ale i hry, u kterých se dá očekávat vedle pobavení i sdělení ve smyslu společenské vzájemnosti. Jednou z nich je bezesporu inscenace Ze života Čapka. Hru napsal a inscenaci režíroval Petr Vacek, někdejší významný herec Ypsilonky, oblíbený moderátor televizní show Tajemství těla a seriálový herec. A také aktivní propagátor udržitelného života, podporovatel Hnutí Duha i Greenpeace.

Scénické leporelo o Karlu Čapkovi i když Josef je také důležitou postavou, vykazuje autorskou i hereckou zkušenost s nepravidelnou inscenační tvorbou, není to klasické drama, autor dovedně využívá k řešení některých situací a k posunutí děje alternativní postupy, pracuje s metaforou i zkratkou. Což jsou všechno sympatické atributy svižného nepsychologizujícího divadla. Celá věc ale naráží na jakýsi komplexní nedostatek, který brání tomu, aby si divák prožil Čapkův příběh hlouběji. Vnější stránka inscenace pracuje sice s nápaditými postupy (zpěv, animace, obsazení jednoho herce do několika postav bez ohledu na věk i pohlaví, prudký střih), ale ve výkladu situací z Čapkova života zůstává konvenční až banální.

Autor přivádí na jeviště Boha, kterého vyjímá z Čapkovy povídky z jedné kapsy Poslední soud, kdy se Bůh u Posledního soudu zříká role soudce, protože jako vševědoucí soudit nemůže. Je tedy pouze svědkem, protože Źčlověk si zaslouží jen lidskou spravedlnost. Ve Vackově inscenaci má Bůh podobu ženy (Miluše Šplechtová): zjevuje se ve svém okénku jako na orloji v saténových společenských šatech, s blyštivými šperky na krku i ve vlasech. To, že má Bůh v inscenaci ženskou podobu, je na místě a koresponduje to s Čapkovou spiritualitou, ale skutečnost, že je to taková nastrojená paní, vede k pochybnostem. Čapkův literární Bůh (a Martin Putna ho excerpoval z Čapkova díla do výboru Karel Čapek: Skoro modlitby, Biblion 2020) je bytostí mnoha podob, od níž člověk mnohdy očekává malicherný každodenní prospěch, které se však dovolává v modlitbě a často si zoufá z božího mlčení ke smyslu lidského i uměleckého usilování. V Čapkově životě je ten vztah vysloveně dramatický, už proto, že se proti němu v kritických třicátých letech obrátili katoličtí spisovatelé a s německým nacismem v zádech jako potrefení temným kouzlem na něj útočili tak, že mu ohrožovali svobodu, ba život. A Čapek v křesťanské pokoře odpovídá prací, apeluje na humanitu a nakonec zemře. Tento moment v inscenaci obsažen je, vyústí dokonce v humornou scénu, kdy ve chvíli, kdy Čapek doporučí Thomasu Mannovi k přečtení z českých spisovatelů Durycha (který právě je autorem nejhorších útoků), vzplane nad Čapkovou hlavou svatozář, které se spisovatel musí zbavit nějakým opravdu podstatným rouháním, kterého není schopen. Ale o tom, jak se srovnává víra, založená na lásce k člověku i k přírodě, s vírou katolických intelektuálů, dštících nenávist na Masaryka, republiku a Čapka hlava nehlava, se v inscenaci Čapek s Bohem nebaví (a Bůh by mohl v tomto dialogu klidně i mlčet). Jen s ním řeší své trápení ve vztahu k Olze Scheinpflugové, kde Bůh vystupuje spíš jako vztahový psycholog než jako úběžník lidských skutků. Tady by se dramatik musel pustit do interpretačních hloubek, vzhledem k vševědoucnosti by Bůh musel vědět něco i o nepochopitelně záštiplném Durychovi a ani ten by pak nebyl jen takovou obrázkovou postavičkou s velkým křížem na krku. K tomu autor nenašel odvahu, snad se necítil k tomu oprávněn. Jenže takhle by ve hře Boha vlastně nemusel mít.

Důležitým motivem Čapkova života je i jeho vztah k ženám, poznamenaný matčinou opičí -láskou, nespravedlivou k JoseŹfovi, a vrcholící v peripetiích vztahu k Olze. Když se zříká manželství kvůli nemoci páteře, působí do značné míry jako Franz Kafka ve vztahu k Felici Bauerové, když zjistí, že by se Olga mohla skutečně vdát za jiného, chová se jako malé dítě (doslova brečí na podlaze) a nakonec se tedy šťastně ožení (k nevoli sourozenců). Ve hře je to jen takhle lineárně seřazeno, o tom, co si Čapek opravdu myslel o ženách a co od vztahu očekával (i v konfrontaci s ženatým bratrem Josefem) se také nedozvíme. Ani prostřednictvím jeho literárních postav (byť Andělka a Věra Hrůzová jsou připomenuty skrze Loupežníka a Krakatit).

Pro divácký pocit nedostatečnosti je důležité i to, že Barbora Mudrová, představitelka Čapkových žen, tedy matky a Olgy, hraje své postavy ploše.

Pro postavu dospělého Karla Čapka našel režisér představitele ve svém někdejším kolegovi z Ypsilonky Danielu Švábovi, který vytvořil postavu sympatickou, ale bohužel také zjednodušenou (nejlépe se mu daří v pasážích Čapkova sebeobětujícího jednání vůči fašismu). Libor Hruška zkušeným činoherním způsobem odehraje jak otce lékaře Antonína, tak dospělého Josefa, také Masaryka a třeba Bernarda Shawa. Martin Leták sehraje mladého podceňovaného Josefa – Peču přesvědčivěji (protože s vnitřním zaujetím) než později Durycha; pátečníky hrají všichni. Různé postavy z Čapkova díla bez ohledu na věk a stav (plus Františka Langera, F. X. Šaldu nebo Fráňu Šrámka) hraje s viditelnou chutí a bez karikatury Vlastimil Zavřel, což se bohužel nedá říci o Ondřeji Dvořákovi, který s divně akcentovaným údajně východočeským přízvukem hraje zejména Babičku jako šarži. Herectví je v inscenaci dost nevyrovnané.

Některé klíčové scény z Čapkova života glosují na plátně zadního horizontu animované Josefovy postavičky Kočička a Pejsek. Mohly by vyjadřovat bratrskou symbiózu tvůrčí i lidskou v jednom domě, ale i tady by to potřebovalo víc autorské odvahy vložit jim do úst třeba i názor, jaký si živí představitelé bratrů v uctivém klišé vyslovit neodváží.

A tak i když má inscenace řadu vtipných momentů a řešení, ve výsledku řekne o Čapkovi to, co už o něm víme ze školy. Řekla bych, že je to i otázka absentujícího dramaturga, který by autorovi a režisérovi v jedné osobě položil zásadní otázky po funkci a vztazích postav. Petr Vacek při tom, co všechno o tématu ví, by dokázal dojít dál, jen kdyby mu někdo nedovolil podlehnout osobnímu vztahu k hrdinovi. A nevolám tady po psychologickém realismu – aby nedošlo k omylu. To, co mi v inscenaci chybí, by se dalo právě vyjádřit prostředky alternativního divadla.

Přiznejme si, že potvrzení stereotypu je příjemná situace. Diváci si společně zopakují proč nejsem komunistou, ale už se nedozvědí, že spor o Bílou nemoc nebyl jen v tom, že fašisté se poznali v Maršálovi, ale i v tom, že konání doktora Galéna je v rozporu s povinností lékaře léčit bez podmínek, že z tohoto úhlu byl Čapkův Galén rozporován (nejen fašisty) jako anarchistická, proti humanitě se stavějící postava. To by byl třeba námět pro dialog s Bohem!

Inscenace, která nechá publikum v klidu, má na jevišti divadla Na Jezerce úspěch. A navíc tu vznikla hra, úplně přenosná pro kterékoli jiné divadlo. Bylo by zajímavé vidět, co by s tím udělal režisér, který není zároveň autor.

Petr Vacek: Ze života Čapka. Premiéra 18. listopadu 2021, Divadlo na Jezerce Praha.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Ze života Čapka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu