Roman Grabowski

Návrat do budoucnosti

Předsedkyně německé parlamentní strany Die Linke Sahra Wagenknechtová napsala politický esej pokoušející se zformulovat nový program levice poté, co nástup ekonomiky služeb rozbil její tradiční zázemí a proměnil prostor, který uměla politicky obsluhovat.

Knihou Sebestřední (Die Selbstgerechten) nastražila Sahra Wagenknechtová na svou vlastní stranu časovanou bombu. Její straničtí kolegové na ni ovšem přišli už týden před vydáním, a ta tak explodovala. Třesklo to, úlomky citátů se prohnaly médii, následovaly salvy urážek a výzev k odstoupení. Samotná kniha má ovšem na přijetí ve stranických kruzích svůj podíl. Ve všem tom povyku se totiž znovu vynořil i slaměný panák lifestylového levičáka, na nějž Wagenknechtová neútočí poprvé. Už roku 2018 si dobírala novozelenou lifestylovou stranu.

Sebestřední jsou alemnohem víc než pouze pamfletem proti lifestylovým levičákům. Jde o rozsáhlou esej, která se nepokouší o nic menšího než předložit vlastní verzi moderních dějin společnosti, propojit ji s ústředními sociálními analýzami posledních let a autorčinými vlastními hospodářskopolitickými koncepty – možná trošku megalomanské, jak poznamenal jeden ze zatím nejpronikavějších recenzentů.

Text se točí kolem tří navzájem souvisejících otázek: Co se pod pojmem levicovosti chápalo dřív a co se pod ním chápe dnes? Jak došlo k tomu, že se sociálnědemokratické a levicové strany odcizily dělnictvu a klasické střední třídě? A jak by toto odcizení šlo překonat?

V jádru přitom jde o hodnoty. O jejich vývoj, společenské nositele, funkce, jejich krystalizaci v představách o světě a v ideologiích (u Wagenknechtové: velkých vyprávěních) a interakce s hospodářskými a společenskými strukturami. To je stejně tak zjevný jako zastřený leitmotiv autorčiny knihy. Kdo to přehlédne, nezaznamená ani velký myšlenkový oblouk a argumentační základ jejího protiprogramu ve druhé části.

První část začíná určitým exkursem do historie mravů. Wagenknechtová uvádí, že z nutnosti boje o regulaci nespoutaného průmyslového kapitalismu se jako hodnoty dělnictva zformovaly pocit sounáležitosti, orientace na pospolitost, solidarita a vzájemná zodpovědnost, touha po bezpečí a kontinuitě, výkon, píle, disciplína, řád, bezpečí, stabilita a normalita, ale také usedlost a sepětí s vlastí.

Dělnictvo díky tomu dokázalo prosadit práva zaměstnanců a zlepšit životní standard a společenskou mobilitu, a tak tento hodnotový systém v poválečné době zakořenil v širokých vrstvách obyvatelstva. Kolem této sady hodnot a v souladu s jejich společenskou základnou – pracujícím obyvatelstvem – vytvořily sociálnědemokratické a levicové strany svou politiku a také s ní slavily úspěchy.

S koncem industriální společnosti a nástupem společnosti služeb pak podle Wagenknechtové od 80. let tyto sociálně-ekonomické poměry, a s nimi i kulturní a politické souvislosti vzaly za své. Současně s tím, jak široké vrstvy obyvatelstva zažily úpadek nebo se ho začaly obávat, povstala dobře vydělávající nová akademická střední třída se svým vlastním (většinou urbánním) prostředím, kulturou hodnot a velkými vyprávěními: neoliberalismem a levicovým liberalismem.

V neposlední řadě v důsledku toho, jakou měla tato vrstva mediální a politickou názorovou moc, se po diskreditaci neoliberalismu nejpozději ve 21. století stal levicový liberalismus vůdčím světonázorem. V důsledku odpovídajících posunů ve společenské skladbě svých členů se sociálnědemokratické a levicové strany v hodnotových orientacích, habitu a politice čím dál víc odpoutávaly od svého tradičního voličstva a přikláněly se k lépe situovanému prostředí lifestylových levičáků, v čisté podobě reprezentovaných Zelenými.

Páteří levicového liberalismu – ve skutečnosti ani levicového, ani liberálního – je politika identity. Ta je v důsledku rozvratným, antirovnostářským a antiosvícenským elitářským kmenovým myšlením soustředěným na skupiny menšin a obětí nárokující si privilegia podpory. Podle Wagenknechtové spočívá levicový liberalismus na týchž hodnotách jako neoliberalismus, ale není ničím jiným než načančaným novým balením neoliberálních poselství. Zde se z egoismu stává seberealizace, z flexibilizace rozmanitost šancí, ze zničených jistot rozloučení s normalitou a konformitou, z globalizace otevřenost světu a z nezodpovědnosti vůči lidem ve vlastní zemi světoobčanství.

Autorka ale také odhaluje, jakou funkci tyto vysoce morální hodnoty mají pro blahobytné a vzdělané vrstvy: zajišťují jejich privilegia. Ilustruje to na migrační politice s její propastí mezi znepokojením z otevřených hranic a jejich vyznáváním. A dokonce i hospodářsky neliberální levicový liberalismus se pohybuje v rámci menšinové logiky charakteristické pro politiku identity, kterou doplňuje jen o dodatečnou menšinu potřebující chránit: chudé a vyloučené, a zastává stát minimálního zabezpečení namísto sociálního státu orientovaného na výkon, získávajícího status [], státu pro většinu.

Jak mohou levicové strany znovu získat tuto společenskou většinu a svou starou sílu? Jako odpověď předkládá Wagenknechtová ve druhé polovině knihy politickou agendu, která má nejen nabídnout věcně přesvědčivá řešení současných výzev, ale také vyzdvihnout ony stále živé tradiční představy širokých vrstev o hodnotách a spravedlnosti. Ty jsou nejen konzervativní, ale také původně levicové, takže Wagenknechtová takové stanovisko označuje za hodnotově či levicově konzervativní a výslovně ho vymezuje vůči politickému konzervativismu a reakčním tradicím. Do popředí neustále staví zejména hodnoty orientace na pospolitost, vzájemnost a spravedlivost výkonů. Ty jsou také základem tří pilířů nesoucích její protiprogram: národního státu, demokracie a schopné ekonomiky spravedlivé k výkonům.

Navzdory vršícím se úmrtním listům národního státu jsou podle Wagenknechtové i nadále a v dohledné době jenom v jeho rámci k dispozici institucionální předpoklady a etické zdroje nezbytné pro funkční solidární společnost, regulaci ekonomiky, sociální státnost a demokracii. Podstatný je přitom pocit příslušnosti k nikoli etnicky, nýbrž jazykově, kulturně a občansky definované společnosti s kolektivní identitou a účinnými možnostmi formování. Vzhledem k tomu, že všechny tyto základy na úrovni EU chybějí, se Wagenknechtová zasazuje proti dalšímu budování nadnárodních institucí EU a pro Evropu suverénních demokracií.

Druhým pilířem je znovunastolení demokracie. Ta podle autorky těžce utrpěla klesající volební účastí, erozí lidových stran, názorovou mocí, sociálními bublinami a zaprodanou vědou, oslabeným státem a nadvládou velkých koncernů. Se zaměřením na republikánský koncept demokracie, zahrnující nejen ochranu menšin, ale také návrhy budoucnosti a vize pozitivního politického formování, požaduje Wagenknechtová k jejímu obnovení mj. tržní hospodářství bez koncernů podle ordoliberálního modelu, nové, na výkonu založené vlastnické právo pro podniky a aktivní veřejný sektor. Coby nástroje participace načrtává vedle lidového hlasování poutavou myšlenku losované horní sněmovny složené z občanek a občanů vybíraných losem.

Nový hospodářský řád má coby třetí pilíř rozvíjet (levičáky většinou odsuzovanou) hodnotu spravedlivosti výkonů. Wagenknechtová zde jako vystresovaný lékař pospíchá od jednoho nemocničního oddělení ke druhému. Inovační slabost v dnešním kapitalismu, monopolní struktury v digitální ekonomice, nedostatečné státní investice, klimatická krize – na všechny tyto nešvary nabízí en passant vhodný recept, například nové vlastnictví výkonu, kdy by podnik od investorů dostával jen určitý kredit a po splacení i s úroky patřil sám sobě. Dále rozebírá problematiku dluhů a finanční systém v EU a horuje pro deglobalizaci ekonomiky, což v neposlední řadě zahrnuje i regulaci prostřednictvím cla. Závěrečná kapitola pojednává o digitálních koncernech a vizi internetu bez ukládání individuálních dat.

Kromě obratného stylu představuje silnou stránku textu i shrnutí a propojení různých tematických oblastí a rozmanitých proudů debaty. Na autorčiných výkladech společnosti, identity a spravedlnosti je mnoho správného, nebo alespoň věrohodného, ale také fejetonistického. Chtělo by to mnohem větší diferenciaci a zaštítění sociálněvědním, politologickým a sociálně-psychologickým empirickým výzkumem a politickou filozofií. O standardní díla tu ostatně v žádném případě není nouze. Další záhadu představují mezery v autorčině seznamu literatury: Piketty, Koppetsch, Goodhart, Putnam, Collier aj. jsou cennými zdroji, ale chybí sebemenší stopa nepostradatelných příspěvků k problematice, jako jsou Boj o hranice (The Struggle Over Borders, 2019) Wolfganga Merkela a kol., Fukuyamova Identita či Stegemannova Morální past (Die Moralfalle, 2018).

Závažným a zásadním problémem je chybějící zřetel na univerzální hodnoty, které svým odůvodněním a platností nejsou vázané na konkrétní společnost, ale musí jimi být možné poměřovat jakoukoli společnost nebo kulturu. Bez universalismu jsme vydáni napospas komunitárnímu, relativistickému a nakonec identitárnímu myšlení. Základní pojetí Wagenknechtové, že právě sociální a demokratická politika musí uskutečňovat široce přijímané hodnoty obyvatelstva, by sotvakdo smysluplně zpochybnil. Ale co je třeba dodat: jen pokud jsou v souladu s univerzálními hodnotami a lidskými právy.

Kromě toho se v autorčině historickém ohlédnutí leccos ztrácí ze zřetele, například způsob, jímž myšlení dělnictva a střední třídy poznamenal nacismus nebo autoritářské a totalitní levicové proudy uvnitř dělnického hnutí. Vinou takových výpustek, ideálních typizací a torzovitosti jejího protiprogramu přesně tam, kde začne být originálnější, se do knihy zákonitě dostává rys retrotopie (Z. Bauman), i když Wagenknechtová nelíčí vše v růžových barvách a tvrdí, že nepožaduje návrat do sedmdesátých let. A zatímco hospodářsko-historické úseky jsou zasvěcené a (někdy příliš) detailní, ty společensko-historické často působí poněkud jednostranně.

Nepříjemná je vyhrocenost, s níž neustále probíhá konfrontace s levicovým liberalismem a politikou identity. Místo aby si Wagenknechtová dala práci s analýzou jejich racionálních a oprávněných momentů a precizním určením bodů, kdy se mění v iracionalitu a antiosvícenství, v pseudonáboženskou ideologii a rasismus naruby, místo aby formulovala empiricky podloženou kritiku jejich škodlivých účinků v oblasti sociální a politické psychologie, vyvléká se z toho karikaturistickým zveličováním. Co působí jako odvážná konfrontace, se ve skutečnosti ukazuje spíš jako vyhýbavá taktika. Zásadní kritický, ale diferencovaný a seriózní střet se základy politiky identity a vědecky fundovaný protinávrh, to by byla povinná četba. Sebestřední to bohužel nenabízejí.

Sahra Wagenknecht: Die Selbstgerechten. Mein Gegenprogramm – für Gemeinsinn und Zusammenhalt, Campus, Frankfurt 2021, 345 s.

Text původně vyšel v IPG Journal (ipg-journal.de) pod názvem Zurück in die Zukunft 23. dubna 2021, publikujeme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung (fesprag.cz).

Z německého originálu přeložila Tereza Jůzová.

Roman Grabowskije politický filozof, komunální politik a publicista na volné noze. Dříve pracoval jako asistent poslanců strany Die Linke v Berlíně a ve Spolkovém sněmu.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Roman Grabowski

Návrat do budoucnosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu