Kateřina Smejkalová

Život továrny a jejích obyvatel

Nakladatelství Display koncem minulého roku vydalo knihu Tichá dřina. Dělnictví a třída v továrně Baťa brněnské socioložky Kateřiny Nedbálkové. Autorka v ní shrnuje poznatky svého výzkumu spočívajícího v dlouhodobém pozorování a rozhovorech v poslední evropské továrně Baťa v Dolním Němčí. Jakkoli to je značně absurdní, jedná se v českém kontextu o jedinečný počin, pokus vrátit do sociologického bádání i společenského diskursu naprosto nezastupitelný analytický aparát třídního rozvrstvení. Možné to je i díky autorce textu, které se dostalo sociálně-vědního vzdělání v Německu, kde sociologická kategorie třídy hraje v analýze společnosti zcela samozřejmou roli.

V tomto smyslu jsou velmi užitečné a i laikům přístupně napsané první kapitoly knihy, které jednak dávají základní přehled o tom, jaké přístupy k třídě v sociologii existují, ale také tematizují právě specificky postkomunistický ostych s ní pracovat. Autorka připomíná, že pokud se tak vůbec děje, jde hlavně o pokusy rozvrstvit společnost na segmenty podle dosaženého vzdělání a profese, které však bývají kritizovány za to, že sugerují, že vzniklý hierarchický pořádek je přirozený a že třídy navzájem spolu nejsou v žádném vztahu. Vypichuje i projekt Českého rozhlasu Rozděleni svobodou, který se snaží pro české prostředí operacionalizovat i abstraktnější veličiny související s třídou, jako je kulturní a sociální kapitál (byť k výzkumu má zároveň i kritické připomínky).

Podobně kritickému rozboru pak podrobuje i vymizení konceptualizace dělnictví, které se pouze postkomunistického prostoru už netýká. Podotýká, že to rozhodně není tak, že by čistě či převážně manuální práce do té míry vymizela sama, potažmo že by se nedal a neměl pojem nově adekvátně vztahovat i na prekérně zaměstnané ve službách. Jde zde spíš o podivnou slepou skvrnu, kterou v praxi dobře ukázala i předvolební sociálně-demokratická snaha tyto vrstvy a jejich pracovní podmínky do debaty vnést – nezadařilo se. Snad nebylo mediálního rozhovoru v této kauze, který by na to téma přistoupil, povětšinou se naopak točily kolem oprávněnosti někoho zvenčí vůbec do tématu strkat nos.

Následující samotné poznatky z vlastního výzkumu jsou členěny do kapitol věnovaných buď abstraktnějším kategoriím jako tělesnosti dělnictví či konkrétnějším tématům jako vztahu k odborům a politice. Kniha přitom vyniká citlivostí autorky, se kterým do jí cizího prostředí vstupuje, i reflexí a ošetřením téhož s ohledem na získané poznatky. Obsahuje celou řadu užitečných postřehů, které dobře výzkumné perspektivy doplňují knihy, které v české prostředí s podobnou tematikou (byť ne vědecké a na třídu a dělnictví zaměřené spíše více či méně implicitně) vyšly v posledních letech – ať už jde o Falešné přátele obyčejných lidí rakouského publicisty Roberta Misika (Listy 2/2020) či autobiografické prózy Francouzů Didiera Eribona Návrat do Remeše (Listy 1/2019) a Édouarda Louise Skoncovat s Eddym B. a Kdo zabil mého otce. Kupříkladu společným pozorováním Misika i Nedbálkové je specifická dělnická morálka zakládající si na výdrži při těžké dřině (odtud také titulek knížky). V političtější Misikově knize z toho plyne poznatek, že dokud život těchto vrstev nebude tak výhradně o těžké dřině, větší toleranci vůči jiným životním modelům a dráhám či menší přísnost na druhé od nich vlastně můžeme očekávat jen těžko.

Mnoho styčných bodů nacházíme také s novým seriálem České televize Industrie režiséra Iva Bystřičana – zejména pokud jde o smutný pohled na současné české továrny, které jsou z hlediska vybavení nezřídka už dekády ponechávány svému osudu – a jejich osazenstva s nimi. Dělníci a dělnice si tak pro sebe ještě – skoro až zoufale – pěstují pocit toho, že dělají důležitou, náročnou a kvalifikovanou práci, už jen sešlé a zastaralé vybavení továrny je ale na každém kroku přesvědčuje o pravém opaku a nutí k neustálé náročné improvizaci. Peněz zároveň dostávají za práci směšně málo – ale tím, že se o tom v továrně nemluví a nikdo si nestěžuje, panuje všeobecné přesvědčení (možná spíš účinné obelhávání sebe sama), že je asi všechno v pořádku a každý dostává, co si zaslouží.

Možná nejsilnější je kapitola líčící zasazení továrny v Dolním Němčí do globálního kolosu Baťa, který si sice ještě navenek zakládá na svých českých kořenech, v realitě je ale Dolní Němčí jeho poslední alibi v tomto směru, jinak se veškerá výroba odehrává v zemích na (Dálném) východě. To vede české tovární osazenstvo k určité nevraživosti k těmto jiným továrnám, potažmo jejich osazenstvu, někdy zobecněnému až národnostně, které jim často dodávají součástky nevalné kvality, s níž se v už tak špatných podmínkách musí potýkat sami. Podobná emoce panuje vůči prodávajícím v baťových obchodech, v tomto případě proto, že jejich práce je pociťována jako lehčí a zároveň prestižnější, viditelnější a uznávanější. Nádech absurdity pak má konstelace se zahraničním managementem, kdy šéf o dění v továrně dokáže mluvit pouze jako o zázraku, kdy z ničeho vznikne něco a italský manažer kvality zase v továrně nedělá kromě důležitého dojmu nic a všichni to vědí. Tváří v tvář této situaci dělníci a dělnice vlastně velmi přesně pojmenovávají absurditu předlouhých, odcizených hodnotových řetězců, ve kterých produktivní činnost a těžká práce nejsou v žádné spojitosti s prestiží, finančním a symbolickým doceněním či viditelností navenek.

Útlou a čtivou knížku Kateřiny Nedbálkové nejde než bezvýhradně doporučit – už nyní se zdá, že bude pro českou debatu zlomová. A přesněji: byla by pro českou společnost a diskusi o ní velká škoda, kdyby se to nestalo.

Kateřina Nedbálková: Tichá dřina. Dělnictví a třída v továrně Baťa, Display, Praha 2021, 290 s.

Kateřina Smejkalová(1986) je politoložka.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Kateřina Smejkalová

Život továrny a jejích obyvatel

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu