Adam El Chaar

Emil Zátopek na oválu dějin

Nemůžeš? Přidej! řekl si vytrvalec, když se topil v hloubi pelotonu, náhle se vzchopil, s plačtivou grimasou do toho dal všechno a v cílové rovince ukázal kolegům záda. Doma to raději nezkoušejte, ono motto je k ničemu bez zvládnutí Zátopkova tréninkového systému, který je propracovaný jako Mendělejevova tabulka prvků. A ten obličej? Tak si zkuste zaběhnout 5 kilometrů pod 14 minut a usmívat se jako filmová hvězda, hájil se.

Bylo otázkou času, kdy ho někdo ztvární na stříbrném plátně. Pustil se do toho režisér David Ondříček. S uvedením počkal přes rok na příhodné epidemické podmínky a trpělivost se mu vyplatila. Do kin se loni v létě vydalo čtyři sta tisíc diváků a tvůrci utržili padesát miliónů korun. Ke štěstí chyběla jen nominace na Oskara, která nevyšla. Pátého března to ale podle zákulisních předpovědí spraví několik křišťálových sošek od Českého lva.

Od návštěvy filmu mě loni odradilo, jak se o něm psalo – že je málo kritický k Zátopkově kolaboraci s komunistickým režimem. Myslel jsem, že při návštěvě kina budu mít podobné pocity a místo odpočinku budu také kverulovat. Po četbě oněch článků jsem k Zátopkovi získal úplnou averzi. Vyléčil ji až film, na který jsem se dostal náhodou letos v lednu v rámci zlínského Filmového klubu seniorů. Mělo to své kouzlo – většina zaplněného sálu Zátopka pamatovala a poctivě slzela.

Sám jsem na zlínském stadionu, který nese jeho jméno a vedle jehož dráhy zarputile běží jeho socha od Radima Hankeho, honíval sekundy na osobák v půlce, která byla mou disciplínou. Zátopek má ve Zlíně podobný zvuk jako otec-zakladatel Tomáš Baťa. Oba si uměli jít nekompromisně za svým. Oba byli trochu kamikadze. Baťa v roce 1932 zahynul při letecké nehodě, když trval na odletu i přes hustou mlhu, která pokrývala otrokovické letiště. Zátopek se tak naběhal, že k stáru trpěl na mrtvičky a deprese, prostě vyhořel.

Ve svém tréninkovém manuálu píše: Stačí si dopřát deset nebo dvacet minut odpočinku, popřípadě jen jakousi úlevu. Její pohaslá aktivita (nervové soustavy – pozn. autora) se tím znovu probudí, jako by přišla nová vlna energie. Po určitém vzepětí dojde zase k útlumu a po něm znovu k oživení, ale ne do nekonečna. Prošel si tvrdým režimem Baťovy školy práce a stejně jako někdejší šéf Zlína uměl chrlit poučky. Obuvníkův aforismus o dni dlouhém 86 400 vteřin mu byl šitý na míru.

Trénoval se sám. Někdy se i zastavil. Třeba když si před odletem na fenomenální olympiádu do Helsinek postavil hlavu a trval na tom, že pojede i mílař Stanislav Jungwirth, jehož otec uvízl ve vězení za protistátní činnost. Bylo to od Zátopka sebevědomé gesto a snad i motivační součást tréninku. Potom, co hlavouni na jeho zpupné vydírání se skřípěním zubů kývli, mu nezbývalo než vyhrávat. Zlaté medaile se mu v průšvihu staly nezbytným krytím.

Věděl, jaký komunistický režim je, ale věděl i to, že má na to vstoupit do běhu dějin, na chvíli ho zastavit svým vlastním během – splynout s ním. Toto opojné ustrnutí v olympijských Helsinkách prožil, když 27. července 1952 v závěru svého prvního životního maratónu vběhl na zaplněný sedmdesátitisícový stadion, který mu ležel u utrmácených nohou. Kvůli bolavým lýtkům musel pak dva týdny zdolávat schody pozpátku. Na kontě už měl v tu chvíli zlatky z pětky i desítky. Teď stanul na atletickém Olympu. Na dráze byl sám, a tak když protrhával cílovou pásku, nasadil uvolněný úsměv. Během následujících týdnů obletěl svět.

Není důležité vyhrát, ale nezúčastnit se

Adrenalin z bolševických bafuňářů, kteří mu funěli na záda, mu možná pomáhal, každopádně ho nezlomil. Aby mohl běhat za vlast, musel běhat i za režim. Sport na tom byl tehdy stejně jako kultura. Zátopek rozdával radost, ale zároveň legitimizoval zločinné zřízení, které jeho úspěchy zaštiťovalo. Problém dvojí reprezentace se nedávno diskutoval u běloruského hokejového týmu, který si svými výkony vysloužil mezinárodní sympatie. Na druhou stranu se k němu hrdě hlásí a podporuje ho prominentní fanoušek Alexandr Lukašenko.

Nepřímo legitimizovat může sportovec i režim země, do které jede závodit. Hokejové mistrovství světa roku 2021, které se mělo konat v Bělorusku, bylo nakonec až kvůli režimem krvavě potlačeným demonstracím přemístěno do Lotyšska. Olympiáda v čínském Pekingu ale 4. února podle všeho začne. Nic na tom nezmění pandemie covidu ani genocida ujgurské menšiny. Drtivá většina olympioniků si svou účast s žádnou legitimizací nespojuje, nepřemýšlí tak metafyzicky. Někteří možná ani nevědí, co to legitimizace je.

Pamatuji si, jak před lety kanoista Lukáš Pollert v jednom televizním pořadu mladšímu kolegovi Vavřinci Hradilkovi doporučoval, aby v Číně, pokud se dostane na stupně vítězů, rozvinul tibetskou vlajku. Ten to odmítl tradičním argumentem, že sport se s politikou nemá míchat. Tento argument politikům skvěle vyhovuje. Totalitní režimy olympijské hry milují. Známým symbolem jsou ty letní v Berlíně v šestatřicátém roce. Pár let po nich nacistické Německo rozjelo boj, ve kterém na pravidla fair play moc nedalo. Norimberské rasové zákony diskriminující Židy v zemi vešly v platnost už v roce 1935.

V únoru 2014 se zimní hry konaly v ruském Soči. V jejich závěru pořadatelská země násilně anektovala ukrajinský poloostrov Krym. Čínské choutky na ostrovní stát Taiwan jsou pak dobře známé. Olympijskými hrami jako by si některé země přímo nabíjely zbraň.

Česká elitní snowboardistka Eva Samková si čtyřicet dní před začátkem nadcházejících pekingských slavností sportovního chování zlomila obě holeně. Do poslední chvíle přesto vycestovat chtěla, tak je olympijský mamon silný. Když jí to lékaři zatrhli, vydala prohlášení plné lítosti, ovšem ne k Ujgurům. Náhlá proměna v aktivistku za lidská práva by sice působila zvláštně, ale bylo by to aspoň něco.

Olympiáda je apolitická v tom smyslu, že by se kvůli ní mělo přestat válčit, ne aby si jí váleční štváči mohli dělat image mírotvorců. Jenže je pro sportovce největší příležitostí, jak vstoupit do dějin. A to se neodmítá.

Konformismus čestného vrtaře

O zpěváku Karlu Gottovi vyšel na podzim demytizační životopis od hudebního kritika Pavla Klusáka pod názvem Gott: Československý příběh. Možná už si nějaký mýtoborec brousí brko i na Zátopka. Oba byli v jádru dobří lidé, kteří svými výkony dávali něco důležitého. Sympaťáci, kteří prostě chtěli běžet a zpívat. A chtěli, aby u toho bylo i publikum. U idioŹta hudby, jak nazval Gotta Milan Kundera, šlo podle Klusáka dokonce o psychiatricky diagnostikovaný exhibicionismus.

Zátopek se na rozdíl od zlatého slavíka dokázal obrátit i proti proudu. Naběhl si s peticí Dva tisíce slov, kterou podepsal krátce před srpnem 1968. Z obletované žijící legendy se toho roku po návratu z olympijských her v Mexiku, které navštívil jako čestný host, stala persona non grata. Už nebyl strojem na úspěchy, jeho legitimizační potenciál se vyčerpal. Doběhli ho.

Šest let pak bydlel přes týden po maringotkách, různě po republice vrtal studny. Začal jsem pracovat a žít na venkově a mezi dělnickou třídou. Zjistil jsem mnoho nových skutečností, třeba že mezi nimi ,Obroda 68 neměla zdaleka takový ohlas jako v Praze. () Uvědomil jsem si, jaký je rozdíl žít a sportovat mezi lidmi, kteří sportu fandí, rozumí a dovedou ocenit vynikající výsledky, a mezi takovými, kterým je to jedno, píše v knize svých pamětí Náš život pod pěti kruhy, kterou napsal spolu s manželkou, oštěpařkou Danou.

Komunistická známá ho pak jednou za postupující normalizace pozvala na večeři, u které náhodou stoloval také redaktor Rudého práva Zdeněk Hoření. Ten mu potom pěkně zatopil. Z kompilátu výroků, které ten večer ex-hvězda vyřkla, slátal článek Odvolání 2000 slov. Dana k němu řekla: Mojí cenzurou by to neprošlo. A Emil: Vyšlo z toho něco hrozného, necitlivě napsaného. Věděl ale, s kým sedí u stolu, i to, že o něm Hoření něco napíše, přesto se v tom vrtal. Takže naivita.

Ke kauze s podpisem petice schvalující proces s Miladou Horákovou a dalšími obětmi tehdejšího režimu poznamenává na straně 245: () žádný dopis, který by jej schvaloval, jsem nikdy nepodepsal. Hájí se, že se jen roku 1950 účastnil sjednocovacího sjezdu mládeže, kam se přiřítil Klement Gottwald a hřímal, že právě přichází z Pankráce, kde probíhají procesy a hyne tam starý podlý svět. Když se Emila při odchodu z akce novinář na procesy zeptal, odvětil mu: Slyšel jste soudruha Gottwalda, ten je tady od toho, aby informoval veřejnost, ne já. Takže nikoli aktivismus, ale konformismus.

Podle historika totality Petra Blažka Zátopek do konce 50. let coby voják informoval vojenskou kontrarozvědku a v roce 1953 vstoupil do KSČ. Po popravách prý vyšel v Rudém právu článek podepsaný Zátopkem, ve kterém se píše o Horákové jako o zrůdě. Hlavní vytrvalcův prohřešek je ale jinde. Spolupracoval s režimem, který ty vraždy páchal, nejvíce svými výkony. Čím rychleji běžel, tím víc sloužil a tím víc dělal mrtvého brouka.

Dojetí z poctivě vydřeného úspěchu

Film má tu moc napodobit, případně i vystřídat realitu. Kritikům Ondříčkova snímku se tedy není co divit. Signifikantní je vklad herce, který osobu ztvárňuje a vlastně si ji přivlastňuje. Zátopek Václava Neužila je podobně roztomilý, jako byl o rok dříve Havel Viktora Dvořáka. Neužil je hercem pražského komediálního Dejvického divadla. V jeho podání je Zátopek milý jouda, něco mezi prosťáčkem a zenovým mistrem. Zkratkovitý scénář napsal režisér David Ondříček spolu s Alicí Nellis a Janem P. Muchowem, který k filmu zkomponoval i hudbu.

Hraný film je zkrátka hraný. Než aby věrně zobrazoval, spíš reinkarnuje. Jeho úkolem je v první řadě pobavit, v druhé vzbudit zájem o předlohu. Kdo v něm chce vidět dokument, najde si spoustu munice. Sami tvůrci si ale nabíhají, když se zaštiťují marketingovou mantrou podle skutečné události a pojmenovávají film přímo jménem hrdiny, snaží se o věrné fyzické zobrazení jeho, dalších postav a momentů z jeho života, jinde zároveň nepřiznaně přibarvují, přimýšlejí a přeskládávají. Soubor drobných změn nadělá ve výsledném obraze paseku. Na plátna se promítá zkreslený kompilát s jediným posláním – budit emoce. V tomto případě jsou to slzy dojetí z poctivě vydřeného sportovního úspěchu. Divák je spokojený, a o to jde.

Film o Zátopkovi poskytuje pohled do světa, v němž ho všichni milují. Jen v jedné scéně mu postava hraná Jaroslavem Pleslem spílá za onu petici schvalující popravu Horákové a spol. Ve filmu ji totiž podepsal. Pro film mají dilemata kolem podepisování papírů zjevně kouzlo. Roli hrála i ve filmu režiséra Slávka Horáka Havel, který hýbal českou debatou rok před Zátopkem v létě 2020. Spílající postava je vykreslena negativně, bláznivě. Jde přitom o jedinou filmovou konfrontaci hrdiny s disidentským prostředím. Tvůrci si o kritiku vyloženě řekli, snad s ní i počítali jako s reklamou.

Příkladem zjednodušení je třeba to, že ve filmu si Zátopek před olympiádou v Helsinkách zlomí nohu na lyžích po vzrušené debatě s Danou o tom, zda mít, či nemít děti. Ve skutečnosti chytil pár měsíců před akcí angínu, a přesto běžel v Prešově závod, po němž měl problémy se srdcem, které přechodil. Před příští olympiádou v Melbourne v šestapadesátém, která už se do filmu nevlezla, si zase uhnal kýlu a musel na operaci. Běžel tam maraton, a pak ukončil kariéru. Právě tehdy se seznámil s australským běžcem Ronem Clarkem, který k němu cestou z olympiády v Mexiku v realitě i ve filmu přijíždí na návštěvu a hledí na drát, v jaké nuzotě to jeho vzor živoří.

Bodrý Zátopek ho v noci vytáhne z peřin a vyzve k běhu, při kterém mu zmizí. Nakonec ho oblečeného zatáhne do ledového jezírka, kde mu sdělí: Někdy musíš něco udělat, aniž bys k tomu měl důvod, jen aby ses dostal ven ze své hlavy. Promptně pak zapluje pod vrbové větví. Úplně nejlepší by ale možná bylo dělat všechno s dobrým důvodem – aby pak člověk netrpěl potřebou dostávat se ven ze své hlavy. Jenže to asi beze zbytku nejde. Možná právě z toho Zátopek čerpal energii – vždyť běh je původně archetypální reakcí na strach. Proto je v dnešní neurotické době tak populární.

Clarke je ve filmu s poučením spokojený a vyzbrojený pár dalšími bonmoty se vrací do Austrálie. V letadle si rozbalí balíček se zlatou medaili, kterou mu mistr věnoval se vzkazem, že si ji zaslouží. Clarke je šťastný jako blecha. Těžko říct, jak by se na takový milodar tvářil sám Zátopek. Vždyť na olympiádě v Londýně v roce 1948 ohrnoval nos i nad vlastní stříbrnou. Nebral by to soutěživec jako urážku? Protinožcovo vděčné přijetí možná dává odpověď na to, proč si sám žádnou nikdy nevyběhal.

Adam El Chaar (1984) je prozaik, básník a redaktor. Věnuje se internetovému blogovaní. Autor knih Praha Zlín Praha, Zlín Praha Zlín, BerZlín a Ženy.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam El Chaar

Emil Zátopek na oválu dějin

Není důležité vyhrát, ale nezúčastnit se

Konformismus čestného vrtaře

Dojetí z poctivě vydřeného úspěchu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu