Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 6 > Blanka Mouralová: Němci jako němí

Blanka Mouralová

Němci jako němí

Tento příspěvek nepíši jako recenzi na muzejní expozici Naši Němci, to se z pozice spoluautora nedělá. Vzhledem k situaci, která dva měsíce po jejím otevření napsání standardní recenze v podstatě nikomu dalšímu neumožňuje, jsem se ale rozhodla podat svědectví o jejím stavu, a to z pocitu odpovědnosti k těm desítkám lidí, kteří byli ochotni na ní léta pracovat, i vůči těm, kteří ji stejně dlouho s nadějí a zájmem očekávali.

Třetím rokem jsem členkou sdružení SIMID, které se zabývá „dobrou interpretací“. Založili ho lidé, kteří sledovali, jak plynou slušné evŹropské dotace do informačních center přírodních parků a za stejné peníze tam přesto vznikají horší expozice než jinde v Evropě. Zjistili, že důvodem je chybějící metoda. Metoda interpretace tématu respektující návštěvníka – jeho úroveň znalostí, jeho schopnost orientovat se a pojmout určité množství informací, jeho časové možnosti a délka možného soustředění. Identifikují se cesty, jak cílové skupiny zaujmout. Nejobvykleji se řeší problém textů, které autoři, pokud nesledují jasně formulované výstavní cíle, mají obvykle tendenci psát všeobsáhlé, přeplněné fakty, jež samy o sobě málo vypovídají. Výstavní texty se pak ve spolupráci s autory odlehčují, lépe strukturují, naplňují napětím a výpovědní hodnotou. Obávaným oříškem pro autory bývá nezbytné zkracování textů. Ideálem je expozice, která od návštěvníka neočekává víc než ochotu přečíst si krátké a lehce přístupné texty, o to spíš má pak expozice šanci nabídnout skutečně ten zážitek, který tvůrci zamýšleli a dokázali ho zprostředkovat i mimotextovými způsoby. Tato metoda se z oblasti ochrany přírody i v Česku pomalu přenáší také do oblasti kulturních a historických expozic. Až v Ústí nad Labem se dnes s muzejní expozicí Naši Němci zkouší zcela radikální experiment. Návštěvník si zaplatí za vstup do expozice čítající 20 místností a nenajde v ní texty téměř žádné!

Od 17. listopadu 2021 procházejí čeští i němečtí návštěvníci dlouho očekávanou expozicí o dějinách německy mluvících obyvatel českých zemí, která má architektonické řešení zjevně realizující nějaký výstavní koncept, ten ovšem zůstává absolutně skryt. Nedokončenost výstavy, která se neodráží jen v absenci textů, je důvodem, proč už několik publicistů bylo odrazeno od záměru publikovat na ni recenzi. Na nedoŹkončenou výstavu se recenze nepíší. Od kdy se ale nedokončené výstavy otvírají pro veřejnost a vybírá se za ně vstupné?

Nedodělanost nemůže sloužit jako omluva. Otevření nedodělané expozice považuji za velké provinění. První dojem návštěvníků a pověst získaná za první týdny a měsíce, kdy nejvíce přichází skutečně zainteresované publikum, jsou rozhodující. O zklamání návštěvníků svědčí návštěvnická kniha v Muzeu města Ústí nad Labem: „Nevyužitá příležitost krásného počinu. Výstava Naši Němci má tak ohromný potenciál a je tak záslužná, o to víc nás mrzí, že se veřejnosti představuje nedotažená. V podstatě ve všech sálech prvního patra chybí dokonce i papírová vysvětlení. Návštěvník tudíž hledí na artefakty a vůbec netuší, o co se jedná. Chybí kontext, chybějí spojitosti, chybějí detaily … za stávající situace by bývalo bylo lepší odložit její otevření.“ „Prohlížím si krásnou věc a vůbec netuším, co to je a z jaké doby.“ „Výstavou Naši Němci jsem byla zklamaná. Chybí popisky a informace všeho druhu.“

Zajímalo by mne, jaký plán má ústecké muzeum na zlepšení pověsti hlavní trvalé expozice v muzejní budově rekonstruované za více než 450 milionů korun, která sama při přípravě a realizaci stála více než 50 milionů? Jak si zkaženou pověst zodpoví před více než stovkou odborníků, kteří věnovali mnohaletou energii detailnímu vymýšlení výkladu několika století dějin soužití lidí českého a německého jazyka v naší zemi, hledali účinné výpovědní zkratky a výstavní předměty, jež naopak nesou výpověď mnohovrstevnatou? Jak si současnou podobu expozice obhájí stávající vedení společnosti Collegium Bohemicum, která expozici „spravuje“, před renomovanými Projektil Architekti, kteří jsou autory celkového architektonického řešení? Architekti pro jistotu tuto realizace nikde ve svém portfoliu nepropagují.

Stávající podoba expozice Naši Němci neposkytuje návštěvníkům orientaci žádného druhu. Nevíte, kde v rámci dvou pater začíná a kde končí, kudy máte procházet, pokud chcete sledovat autorskou linii příběhu. K dispozici máte jen krátké názvy 19 místností (místnost s názvem Od Sudéty k sudetoněmecké kuchyni. Proměny jednoho pojmu byla v době mé návštěvy zavřená), žádné vstupní texty k jednotlivým místnostem, z nichž každá zpracovává komplexní a samostatné téma. Desítky předmětů v každé místnosti a české i německé dokumenty jsou povětšinou zcela bez popisek. Jen ke čtyřem místnostem jsou k dispozici obyčejné A4 ve Wordu, které obsahují buď stručné technické popisky exponátů v dané místnosti bez dalšího sdělení, nebo graficky nezpracované texty, v jejichž sledu těžko identifikujete informace k některým předmětům.

Představte si, že se díváte na klip důvěrně známé písničky bez zvuku. Díváte se a automaticky vám na mysl tanou slova písně. Když jsem potkala v expozici jiného návštěvníka – šel právě opačným směrem, těkal pohledem, měl viditelný zájem najít opěrné body – máte tendenci začít mu vyprávět… Neudělala jsem to, nejsem tu už domácí paní.

Koncepci této výstavy jsem připravovala jako zakládající ředitelka Collegia Bohemica spolu s česko-německo-rakouskou odbornou skupinou tři a půl roku, následovala pečlivá práce s architekty. Platilo se to z evropských fondů získaných v rámci přeshraničního projektu, včetně tehdy novátorského kroku – otevřené architektonické soutěže na vnitřní řešení expozice. Architektura se dělala jako ztvárnění hotové koncepce s jasnými sdělením jednotlivých místností i celku. Nejen obsah, ale i výstavní řešení mělo působit v českém prostředí průkopnicky, nikdy se ale nepočítalo s tím, že architektura bude vypravěčem jediným. Jedinečnou tematickou sbírku exponátů pro expozici hradil z nadstandardně dotovaného projektu Česko-německý fond budoucnosti. Za jména ve sbírkové komisi, která nákupy schvalovala – špičková v českém kontextu – se také nemusíme stydět. Když mě správní rada Collegia Bohemica z pozice ředitelky společnosti odvolala (listopad 2016), předala jsem svým nástupcům kompletně vyprojektovanou výstavu, sbírku exponátů a seznam zápůjček, úvodní texty k prvním místnostem. Ministerstvo kultury mělo ve svém rozpočtu schválené prostředky ve výši 50 milionů korun účelově vázané na realizaci expozice Naši Němci podle vysoutěženého a odevzdaného architektonického projektu.

Jeden přímý účastník slavnostního otevření expozice 17. listopadu 2021 mi telefonoval: „Po pravdě řečeno nevím, co tady těch pět let dělali. Všechny vaše krásné předměty tady jsou, ale protože chybí popisky, nikdo neví, co to je.“ Šéf týmu architektů na vernisáž nejel. Byl smutný a chtěl se o to podělit po telefonu (doba covidová). Výstava nezáří a nepůsobí – nikdo si nepohrál s technickými detaily, s nasvícením. Nesouhlasil s podobou obrázků na chodbě. Měly původně navozovat atmosféru bývalé školy, pro tento účel byla budova postavena. Proto byly navrženy jako malůvky žáků na stěny, měly obsahovat dobová hesla v obou jazycích, mít vtipný, ale autentický a didaktický rozměr. Neznal vůbec konečnou podobu první a poslední místnosti expozice. První místnost přitom hrála klíčovou roli. Měla dát návštěvníkovi do rukou vodítka k tomu, jak expozice pojímá naše Němce – definičním úběžníkem je němčina jako hlavní komunikační jazyk a území dnešní České republiky jako prostor našeho zájmu. Úvodní film měl být trochu jiný pro české a pro německojazyčné návštěvníky – znalostní předpoklady a přinášené představy jsou totiž u obou cílových skupin odlišné. V titulkách by si ovšem každý mohl přečíst, co vyprávíme té „druhé straně“. Exponáty ve vstupní vitríně měly jednoznačně vyrazit dech – přehlídka prvotřídních produktů německé provenience z českých zemí. Žádná stopa po laciných senzacích…

V souladu s tím, že podle původní koncepce měla expozice rekonstruovat příběh Němců, měli jste v poslední místnosti proti toku času dojít do 10. století a jít po stopách příběhu, jak a proč přicházeli nebo byli zváni do již etablovaného státního celku na našem území obyvatelé z okolních německojazyčných oblastí. Dnes tato místnost ve zcela vlastním architektonickém pojetí v klasických vitrínách prezentuje dobové archeologické nálezy a text začíná slovy: „Když v průběhu druhé třetiny 6. století přišli první Slované do českých zemí, setkali se tu s lidmi, kteří mluvili pro ně nesrozumitelnou řečí, takže byli pro ně vlastně němí – Němci.“ V expozici zůstali Němci němí dodnes! Jak to, že jen do této cizorodé místnosti koronavirus výrobu popisek nezdržel? Proč se zde sklouzává k textu, ve kterém hlavní referenční skupinou jsou Slované?

Člověku se může vnukat myšlenka, že s výjimkou vstupní a závěrečné místnosti by stačilo doplnit odpovídající výstavní texty a bylo by to víceméně zachráněno… Nevím. Nevím, jak by se mělo zacházet se zřejmými „přestupky“ vůči celkové koncepci. V architektuře je to např. princip nedotýkání se stěn, aby genius loci původní německé školy byl evokován. Proto se expozice odvíjí ve specifických vestavbách. Jenže všechny obrazy dnes v expozici visí normálně na hřebíku na stěně, závěs neudržuje odstup. Jak připravit návštěvníka na to, aby nespojoval politiku se vším německým, když v loketské hospodě místo obrazu císaře produkovaného masově pro hospody v celé monarchii se na zdi střídá císař, Beneš a Hitler (i když v tak dlouhých časových intervalech, že to běžně návštěvník nezjistí)? Autentická cedule „politické hovory zakázány“ na stěně hospody chybí, zato fiktivní hosté u jednoho z hospodských stolů vedou programově politické řeči. Téma exponátů v místnosti je turistika a místní spolky… Kvalitu obrazů a soch plánovaných zápůjček z Národní galerie exponáty ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem, jakkoli kvalitní pro regionální muzeum, nenahradí. Jak by měl vypadat popisek k replice sochy maršála Radeckého z pomníku pro pražské Malostranské náměstí˝, si nedovedu přestavit, protože je vyroben bez vojáků různých národností monarchie, kteří Radeckého nesou, což je symbolický význam sochy, pro který byl jako ilustrace ústředního sdělení místnosti věnované příslušníkům habsburského domu a jeho mnohonárodní říši zvolen. Soupis nedodělků nebo dílčích zásahů do původního projektu expozice, které jistě měly svůj motiv, jen netušíme jaký, by byl tématem na jiný článek. Každý, kdo bude dodělávat výstavní texty a popisky, určitě narazí na to, že současné vedení společnosti Collegium Bohemicum při realizování výstavy navzdory jednoznačnému doporučení jeho vědecké rady nekomunikovalo s vedením předchozím.

Expozice ve své dnešní nedokončené podobě neobsahuje žádnou tiráž. Realizátoři výstavy tedy ještě mají možnost uvést správně role všech, kdo se na její tvorbě podíleli – jako kurátoři, odborní spolupracovníci, architekti, grafici – i poděkování těm, kteří přispěli jako dárci předmětů a pamětníci. Všichni ti by měli mít možnost rozhodnout, jakým způsobem se budou chtít s výslednou podobou identifikovat nebo se od ní distancovat.

Blanka Mouralová (1974) studovala politologii na FSV UK Praha, byla ředitelkou Českého centra v Berlíně, poté 9 let zakládající ředitelkou společnosti Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem, mezi lety 2015 a 2021 ředitelkou Odboru výzkumu a vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů.

Blanka Mouralová (1974) studovala politologii na FSV UK Praha, byla ředitelkou Českého centra v Berlíně, poté 9 let zakládající ředitelkou společnosti Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem, mezi lety 2015 a 2021 ředitelkou Odboru výzkumu a vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.