Jan Šícha

Skupina Normal a civilizační kritika

Shodou příjemných okolností a s podporou Česko-německého Fondu budoucnosti pracuji na knížce o malíři Janu Knapovi (narozen 1949). Jan Knap odešel v roce 1969 do exilu, žil v Německu, Brazílii, USA, Itálii. V sedmdesátých letech minulého století studoval na Akademii v Düsseldorfu u Gerharda Richtera. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl Jan Knap spolu s Milanem Kuncem a Peterem Angermannem členem skupiny NORMAL. Skupina se vymezila proti dobovému uměleckému provozu a proti konceptuálnímu umění. Usilovala o obnovu malby, závěsného obrazu, který měl obsahovat společenskou kritiku a být pochopitelný.

Sedmdesátá léta na Akademii v Düsseldorfu byla místem společenského kvasu. Josef Beuys měl jako profesor dvě stovky studentů, zatímco jeho kolegové třeba deset. Beuys založil i studentskou politickou stranu. Stál v počátcích zeleného politického hnutí. V Düsseldorfu působila také inovativní hudební scéna, od sedmdesátých let dodnes vydržela například skupina Kraftwerk, legenda elektronické hudby. Milan Kunc se za léty v Düsseldorfu ohlíží s lapidární charakteristikou: Bylo to fajn, protože jsem v Německu byl ve hvězdné hodině, jak se říká.

Civilizační kritika, klíč k pochopení dneška

Měřítka v současném světě mají své základy v sedmdesátých letech minulého století. Byla to doba vystřízlivění z šedesátek, ropné krize, a hlavně doba civilizační kritiky. ZaŹčínala postmoderna, končila průmyslová éra. Výsledkem civilizační kritiky byl návrat ryb a koupání do Rýna, ale i návrat stromů na vymřelé hřebeny Krušných hor. Václav Havel patřil k protagonistům evropské civilizační kritiky, demonstrace počátků naší občanské společnosti byly ještě před listopadem 1989 demonstrace ekologické. Zelené strany vznikly ze zkušeností sedmdesátých let z mírového, emancipačního a protiatomového hnutí. Dnešní ekologická shoda je vystavěná na zkušenosti civilizační krize a kritiky.

Ekologická shoda je v Evropě dobrou náhražkou části toho, co pocitově a ve vyprávěních dodávalo náboženství, co se dalo po skupinách najít v nacionalismu. Ekologická agenda je univerzální. Prostě se všichni začnou chovat odpovědněji, budou vnímavější a lepší. Kdo by odolal?

Nořit se do obrazového a názorového světa skupiny NORMAL je nanejvýš dobrodružné, protože se v ní formuluje obrazová řeč postmoderní doby, je v ní přítomna hravá kritika konzumní společnosti, a také ironie vůči světu reálného socialismu, jejž Jan Knap a Milan Kunc nechali za sebou bez ohlédnutí.

Další vývoj tří protagonistů skupiny NORMAL šel velmi rozdílnými cestami. Nejradikálnější umělecké rozhodnutí učinil Jan Knap. Stal se malířem Svaté rodiny. Tvoří stále perfektnější obrazy provedené klasickou malbou. Kompozice si pečlivě připravuje ve skicách. Maluje jen za denního světla, od jara do podzimu. Opravil, regotizoval starý dům, stal se znalcem svatých obrázků. Je praktikující katolík. Životní zkušenost, ke které patřil roční pobyt v budhistickém klášteře poblíž New Yorku a studium teologie v Římě, ho spolehlivě chrání od radikálních názorů na svět. Jan Knap je tolerantní, lidi vnímá s láskou a v jejich pestrosti. Nesmlouvavý je jen k některým projevům moderního umění. S velkou erudicí je popisuje jako nekrofilní podvod. Nerozvoj už má svou teorii, Jan Knap ho praktikuje v umění.

V civilizační kritice, jak ji formulovala skupina NORMAL, pokračuje Milan Kunc. Peter Angermann byl profesorem umění v Norimberku, je v Německu známým malířem s expresivní barevností a zjevnou chutí pramenící z malířské práce. Má-li jeden z mužů někdejší skupiny NORMAL mluvit o dalším členovi nebo rovnou o obou, děje se to s nápadnou úctou. A také se schopností přesně popisovat přednosti toho druhého.

O Milanu Kuncovi oba mluví jako o nesmírně schopném organizátorovi, který domlouval výstavy, formuloval nápady, pomáhal věcem na světlo a obrazům ke slávě. Setkání s díly Milana Kunce vás okamžitě ujistí, že autor umí malovat a srší nápady. Osobní setkání s Milanem Kuncem je setkáním s charismatickým člověkem. Okamžitě pocítíte, že tento muž opravdu rád žije. Poznává, ptá se, a pak tvoří.

K velké výstavě Milana Kunce v Praze v roce 2021 vznikl dokumentární film. Autor v něm svou tvorbu popisuje takto:

Malba je pro mě spirituální sport. Když člověk maluje, je odpoutaný od reality. Přetransformuji realitu. Do nějaké řeči, která je neobvyklá, ale je moje. Malba není nic jiného než formulace, která má vyjít. Je to něco, čemu lidé velmi dobře rozumějí. Někdo to vyřknout musí. A to je umělec, což jsem já.

Milan Kunc v dokumentárním filmu vypráví i o svém Ostpopu ze sedmdesátých let: Konzumisti všech zemí, spojte se. To je poselství mého Ostpopu. K čemu se mají spojit? No k nakupování.

V Ostpopu se kombinují prvky západního konzumu s komunistickými symboly. Obrazy Milana Kunce jsou v předních světových sbírkách a galeriích. Jeho auto překryté bílým plátnem a umístěné na nebesa je jedním z mnoha obrazů, kde se za pomoci umělce může civilizace dívat do zrcadla. Skupina NORMAL, ve které byli dva čeští exulanti, se zatím nedočkala pozornosti Národní galerie, a Národní galerie dokonce prozatím ani nekoupila obraz od Jana Knapa, takže jedinou veřejnou sbírkou, která má jeho dílo ve stálé expozice je Muzeum umění Olomouc. Skupina NORMAL je přitom zcela výjimečným oknem českého umění do světového kontextu a excelentním příkladem civilizační kritiky, která je hodinou nula všech zelených údělů.

***

Hodně jsme se uvolnili, a mohli se pak definovat

Rozhovor s Milanem Kuncem

Kdy jste se vrátil do Čech, pane Kunci?

Ani bych to nenazýval vracení. Mělo to různé fáze. Byl jsem plně integrovaný v Německu, mám dvojí občanství. Žil jsem tam třicet pět let. Německy mluvím stejně jako česky. Po překvapivé sametové revoluci, hned v lednu, únoru 1990, jsme se přijeli podívat do Československa. S mámou, která také žila v Düsseldorfu, a se sestrou, která žila v New Yorku. Bylo to moc hezké. Jako Pražák jsem netušil, že se ještě podívám do Prahy. Bylo dojemné vidět takové zbídačelé město, kde nebyla auta. To mi imponovalo, takže jsem začal do svého rodného města občas jezdit. V roce 1992 jsem byl pozván do Prahy udělat výstavu v letohrádku Belveder. Bral jsem to trochu jako samozřejmost. Byl jsem tenkrát rozjetý, pohyboval jsem se v Americe, žil jsem v Holandsku, pak v Římě, obsluhoval jsem tak nějak svůj život. Nehrnul jsem se zkrátka do Prahy, i když se mi tu moc líbilo. Má výstava z Belvederu pak šla do Švédska, do Německa a do Rotterdamu. Říkal jsem si, že teď bude všechno otevřené. Ale ono nebylo. Nepřipustil jsem si, že je tu určitá zahořklost vůči Čechům, kteří byli venku. To jsem zjišťoval až pozvolna. Je to velmi zvláštní. Když člověk odsud odejde, bere se to jako nějaký národní hřích.

Šli jste, celá rodina, do exilu, nebo do emigrace? Rozlišovali jste to?

Odešel jsem po roce 1969, byl to exil. Německé občanství jsem dostal prakticky hned. Spolková republika Německo byla úžasně benevolentní. Byla to krásně uvolněná země, v Evropě výjimečná. Hned jsem mohl studovat.

Byla to dost divoká doba, Josef Beuys měl v Düsseldorfu na akademii dvě stovky studentů a dělal s nimi politiku

Měl jsem obrovskou svobodu, a to bylo to, co jsem hledal. Dařilo se mi to dobře, protože jsem mohl rozvíjet každou svou ideu. To mi stačilo, nebyl jsem materiálně založený. Chtěl jsem se věnovat umění, a to se mi povedlo. V tomto ovzduší jsem potkal Jana Knapa, který byl také v Düsseldorfu na Akademii. Měli jsme spolu chvíli i společný ateliér. Rozuměli jsme si nejen lingvisticky, ale i co do zájmů. Mluvili jsme dobře o starých mistrech. Mluvili jsme špatně o moderním umění. Invazi konceptualismu jsme se dost smáli. Studoval jsem tehdy u Beuyse. Byl pragmatický, učil ve smyslu platónského sympozia. Rozvíjel ve třídě dialog o všem možném. Byl proti autoritám. Jako mladík se dostal do tahu třetí říše, takže měl pěkný vztek na Německo. Viděl jsem v něm spíše takového dadaistu, steinerovsky založeného myslitele i praktika, černého humoristu. Byl anarchista. Byl u založení německých Zelených, já ostatně s Jörgem Immendorfem také. Bylo to fajn, protože jsem v Německu byl ve hvězdné hodině, jak se říká. U zásadních věcí německého poválečného vývoje. Šel jsem úplně jinými cestami než Jan Knap. Ten odešel do USA, byl v armádě, pak na teologii, v semináři v Římě. O tom si ještě můžeme povídat, ale rád bych zabalil celou tu ideu tehdejšího bytí. Umění bylo takovým hlavním transportérem života a duchovního pohybu. Idea svobody pro mě byla v umění, a já jsem se tam mohl velmi dobře vyjádřit. Teprve jsem se všechno učil. Neměl jsem moc dobré základy z Akademie v Praze, ze které jsem byl vyloučen v osmém semestru, údajně pro nedostatek talentu. Nepovažoval jsem se v Praze za nějakého úžasného studenta, protože mě to nebavilo. Chodit tady na Akademii bylo jako chodit do úřadu. V Düsseldorfu jsem se hodně učil, kopíroval jsem staré mistry, byl jsem obchodně zdatný, takže jsem své umění prodával. Vždycky jsem dobře žil z vlastního umění. Teď se dovídám, že je to výjimka. Je to zvláštní, slyšet taková mínění. Já jsem, jako dítě štěstěny, považoval obchodní úspěch za normální. Jako optimistovi se mi líbil svět. ŹProstor za ostnatým drátem jsem prostě odepsal. Už jako student jsem jezdil po světě, třeba do Mexika, chtěl jsem si všechno zmapovat.

Asi pět let po mně se rozhodli emigrovat moji staří rodiče. Jednoho dne zaklepali na mé dveře v Düsseldorfu. Bylo to dojemné.

Umění vždy bylo řídící fenomén v mém životě. Objevování, vynalézání, formulování. Intuitivně objevuji věci, které jako kdybych už dávno věděl. Moc se o tom nedá mluvit racionálně. Výtvarným umělcem jsem se stal proto, abych nemusel vysvětlovat. A také abych se nemusel vláčet s nějakým establishmentem, jako třeba režisér u filmu, kde máte na starosti spousty lidí a leží na vás velká zodpovědnost. Na malíři taková odpovědnost neleží.

Učili vás slavní lidé jako Josef Beuys a Gerhard Richter. Co vás naučili?

Josef Beuys mě sebral na chodbě, kde jsem věšel svoje obrazy, a rovnou mi řekl, abych přišel do jeho třídy, když zjistil, že jsem z Československa. Jeho třída bylo takové hnízdo levičáků a volnomyšlenkářů. Ale všichni z dobrých rodin. Byla tam smetánka bohaté západoněmecké společnosti. Každý měl stipendium. I já. Stačilo k zajištění základních věcí. Beuysova třída byla magnetem pro hodně lidí, kteří nepatřili do žádných Źdalších tříd. Bylo tam hodně lidí, kteří vlastně nechtěli dělat umění. Vulgárně bych řekl, že přicházeli na pokecání. Byli spíše naštvaní na politiku a na společnost. Byli tam i stalinisté a maoisté. To jsem úplně zíral. Malovaly se tam i plakáty proti kapitalismu. Dělnické třídě se ale v Německu dařilo dobře. Šrotili a měli dobré platy. Divil jsem se, proč jsou všichni tak nespokojení. Krásno tam nikoho nezajímalo, ideje všechno nahradily.

Časem jsem rozeznal původ nespokojenosti. Dědictví třetí říše orientovalo lidi do zvláštních nálad. V německé společnosti byla cítit velmi špatná nálada. Denně se vyrovnávala s událostmi z doby světové války. Hlavní mediální platformy neustále psaly o německých válečných zločinech. Když máte něco takového jako hlavní krmivo, není divu, že nálada upadá. S Janem Knapem jsme o tom velmi otevřeně mluvili. Dělali jsme společně velmi dobré obrazy. Na jednom byla plná lednička a před ní plačící člověk. Vynalezl jsem si styly, kterými jsem mohl tyto události a stavy společnosti formulovat.

Jako exulanti jsme žili ve společnosti, která měla naprostý dostatek. Mikulášové už začínali chodit v říjnu. Zvonili v obchodních domech a ohlašovali Vánoce. Zdivočelý konzum. Utekli jsme ze společnosti, kde nebylo nic k dostání a lidé byli deptaní propagandou. V Německu nás tedy konzum spíše dráždil.

Nedá mi to, zeptám se ještě na Akademii. Chodíte k Beuysovi. Levičáci nejsou zrovna tolerantní. Co jste tam směl a nesměl říkat?

Říkal jsem vše, co si myslím. I sarkasticky a s černým humorem. Bylo to nepatřičné. Byl jsem jim trnem v oku. Ale museli to spolknout, protože se také styděli za okupaci Československa. Jejich milovaní sovětští bratři v osmašedesátém roce s tanky přepadli malou zem. To se nedalo omluvit.

V umění to vypadalo tak, že ve východním Německu člověk téměř povinně pracoval realisticky, v západním Německu abstraktně. Ve východním Německu ideologický kánon, v západním Ně-mecku kánon společensko-estetický. Řekl bych, že jste byli mimo dobový západoněmecký kánon. Jak vás brali?

Naše skupina Normal se vytvořila naprosto harmonicky. Nebyl to koncept, že bychom někomu chtěli vrazit facku. Vznikala kolem nás seskupení, například v Kolíně nad Rýnem Mülheimer Freiheit, kde byl iniciátorem i můj kamarád Jiří Dokoupil, v Berlíně neoexpresionisté z Moritz Platzu. Říkalo se tomu Noví divocí (Neue Wilde), i v Americe byl jakýsi neoexpresionistický tah proti konceptuálnímu umění. Keit Haring, Julian Schnabel. Ti lidé často neuměli vůbec malovat. Celý svět byl ve znamení chuti po nějaké obnově, kde by se dala manifestovat společensky zaangažovaná obsahová linka. Ale umění vždy následně sklouzne do nějaké konformity, která je velmi a protivně neutrální. Umění není nikdy přímo kritické. Obzvláště v dobách, kdy vládne liberální demokracie. V době Hitlera to bylo jiné, úžasní umělci byli protagonisty kritiky, a byli za to pronásledováni. V naší liberální době na umění nikdo neútočil. Trend v naší době byl nasměrovaný jinam, než kudy jsme se ubírali. Konceptuální umění se dalo oblékat do různých ideologických forem. Dalo se v něm leccos okecat. My jsme dělali přímo obsahově zaměřené věci, které byly narativní. Skoro ilustrativně jsme se vyjadřovali ke společenskému dění. Zajímal nás duch doby, Zeitgeist.

Jak vypadala práce skupiny Normal v praxi? Chodili jste někam do kavárny? Malovali jste společně. Jak jste se při tom dohadovali? Jak systematicky jste pozorovali společnost, kterou jste zachycovali? Dělali jste si třeba výstřižky z novin?

Nebylo třeba. Jako emigranti jsme byli nenamočeni do různých tabu. Jan Knap nebo já jsme byli automaticky mimo německou atmosféru. Nebyli jsme součástí německých sebevýčitek. Kdokoli odjinud viděl Německo jinýma očima. Jiné vidění člověku dovolovalo mít odlišný názor. V mém případě tam bylo i hodně sarkasmu. Spojoval jsem na jednom plátně protiklady. Lidé se chytali za hlavu. Označkovali mě jako kýčaře. Když jsem potom byl na titulní straně časopisu Art, což byl sen každého umělce v Německu, nastalo kolem mě hrobové ticho. Dobré bylo, že jsem se se svým názorem mohl objevit v prudkém světle a vedle různých avantgard. Později jsem ale musel zjistit, že místo pro mě v Německu není. Vyvíjely se tam ideje, ale neexistovalo, aby mohl něco deklarovat člověk s extrémním názorem. Však i Beuys byl nakonec z Akademie vyhozen.

Popište mi prosím nějak ve zkratce ten názor. Svůj extrémní názor.

Svůj postoj považuji za jediný možný. V uměleckém světě se nemá někam nebo někomu patřit. Smyslem života umělce má být svobodně se vyjadřovat. Ve skupině Normal jsme se ohromně bavili. Než se k nám přidal Jan Knap, byl jsem v Düsseldorfu velký kamarád s Petrem Angermannem. V Beuysově třídě. Zjistil jsem, že bezvadně kreslí. Velmi expresivní talent. Bylo tam takové seskupení Jupp Gruppe, kde on ještě se třemi dalšími umělci dělal anarchistické, politicky nekorektní obrazy. V kreslířském stylu. Všiml jsem si Angermanna a on si všiml mě, protože jsem začal dělat ilustrativní kresby. Začal jsem dělat barevné akvarely. A to vůbec nebylo v módě. Angermann zkrátka viděl, že v jeho třídě je někdo, s kým se dá výborně mluvit o všem, co ho zajímá. Začali jsme obrazy vymýšlet spolu. Dělali jsme spolu grafiky, protože on byl výborný v sítotisku. Udělal jednu kresbu, já také. Podložili jsme to různými mustry. Udělali jsme z toho takový křiklavý pop art. Vznikaly takové veselé čtvrtky. Třeba pěší zóna, kde běží lidé. Je tam napsáno Cítíme se výborně, Wir finden uns alle gut. Lidé tam vyskakují, lezou, poctivě nakupují. Úplně normální, běžný den. Obrazy vypadaly dobře, byly udělané takovým plakátovým způsobem. Chtěli jsme začít malovat obrazy, ale chyběl k tomu jeden krok. Dát tomu v barvách formu. To se stalo poté, co jsem s Angermannem vyvíjel ideu. Už jsem měl průpravu v malování obrazů a hodně jsem studoval staré mistry. Dělal jsem kopie. Přeměňoval jsem je na své nápady. Tím jsem vlastně začal integrovat umění zpátky do tradičních kolejí. V té době se to nedělalo. Když v Beuysově třídě nebo u Gerharda Richtera děláte válečné obrazy, jste mimo. To se nenosilo. Ještě byly ověšené punkovými řetězy. Agresivní, ohavné, dobře namalované obrazy.

To byl ten program? Bude to dobře namalované? Takto jste se domluvili?

Ne, to byl můj program, ještě před skupinou Normal. Chtěl bych teď popsat předehru. Prodělal jsem divoký vývoj, kdy jsem ještě na Akademii v sedmdesátém pátém roce začal tvořit tradičně vypadající malá díla. Také jsem fotografoval a dělal performance, nechal jsem třeba upéct chleba jako srp a kladivo, posypaný kmínem. Při výstavě se to jedlo. Můj chléb se nabízel návštěvníkům, měla se konzumovat ideologie. Udělal jsem také výstavu k okupaci Československa. Byly to aktivity s politickým podtextem. Chtěl jsem tvořit mistrovská díla. To byla předehra skupiny Normal. Malovat už jsem uměl. Pěstoval jsem kresbu, která mi dovolovala namalovat vše, co jsem si usmyslel. To byl základ toho, že skupina Normal mohla vzniknout. Nikdo z nás ve skupině nebyl autorita. Každý byl na něco dobrý. Petr Angermann byl expresivní talent, já měl ideje, tedy koncept, který jsem uměl i namalovat, a Jan byl skvělý malíř. Dovedl vše formálně dát pod klasickou kontrolu. Dohodli jsme se, co kdo bude dělat, takže jsme úplně bez potíží mohli pracovat na jednom obrazu bez znatelných přechodů. Za doby renesance na obrazu pracovaly celé rodiny. Takže to, co jsme provozovali, byla úplně klasická a kolektivní věc. Kolektivní malování v dějinách moderního umění prakticky neexistuje, moderní umění se skládá z individualistů. Nějak jsme se proti individualismu obrátili. Proti tendenci, že se každý prezentuje sám, jako génius. Ještě Italové, La transavantgardia, ti také malovali společně. V osmdesátých letech, kupodivu, i v New Yorku, začaly být možné kolektivní obrazy (Warhol, Haring, Basquiat). Každý do nich dodal svou část. My jsme ale dělali obrazy společnou rukou.

V roce 1979 byl Jan Knap v Americe, a my jsme s Angermannem vyvíjeli nekorektní nápady. Třeba Svatá Rodina ve vaně. Angermann udělal Svatou Rodinu se svatozářemi, ve vaně. Já jsem namaloval prchající Svatou Rodinu, jak dramaticky přebíhá dálnici. Jan tyto obrazy viděl, poslal jsem mu do New Yorku fotografie. Na jejich základě jsme se pak dali zas dohromady.

Promiňte, ale není mi to časově a místně úplně jasné. Před řadou let jste spolupracovali s Petrem Angermannem, pak znovu kolem roku 1979. Jak se k vám dostal Jan Knap, který v té době myl okna mrakodrapů?

Jan Knap byl v Americe, já zůstal společně s Petrem Angermannem v Německu, v Düsseldorfu. Obývali jsme takovou vilu určenou k demolici s velkou zahradou. Bylo to bezŹvadné. Nejdříve jsme činži neplatili, pak jenom nějakou symbolickou. Malovali jsme a pořádali párty. Pak se k nám přidal Jan. Byl jsem tenkrát dost často v New Yorku a měl jsem možnost dostat se do kontextu velmi důležité výstavy newyorských umělců Times Square Show. Pozval mě tam Christof Kohlhäfer, řekl jsem, že přijdu se skupinou a vymalujeme tam jeden prostor. A tak jsme v roce 1980 společně namalovali obraz a ocitli se v mezinárodním kontextu. Společně jsme malovali asi jen rok. Například na billboardy v Düsseldorfu a Bonnu. Byla to akce pořádaná městy, plochy nám poskytli, možná i barvy, to už si nevzpomínám. Na plochu čtyřikrát tři metry jsme malovali své nápady. Například vypravěčský obraz o tom, jak zvířata pořádají párty, a za nimi vybuchuje atomová bomba. Motýli měli kytary, je tam americká a ruská vlajka, zkrátka politická selanka, ve které se svět studené války navzájem sbližuje. Na okraji jaderných arsenálů. Němci to brali jako ilustrativní a hodně naivní. Ale ono to naivní nebylo. Mělo to přímou politickou výpověď. Umělecká obec se zdráhala přijmout to jako vyšší umění. Brali to jako provokaci. Bylo to příliš ilustrativní na to, aby to brali jako vyšší umění. Zdálo se, že v Německu existoval trend, že umění nemá vypadat moc srozumitelně. Má být pokud možno abstraktní. Nějaká výpověď byla nežádoucí. Pár vyhraněných lidí pracovalo pod nálepkou politického umění. My ne. Neexistovalo, aby člověk přicházel s politickou výpovědí bez ideologie. Ve skupině Normal jsme uměli věci smysluplně zabalit a dát jim nějaký vyšší společenský smysl.

Jak o sobě skupina Normal dávala vědět? Jak jste komunikovali s veřejností, aby se poznalo, že jste skupina a co asi chcete?

Dělali jsme výstupy v galeriích, a dokonce jsme napsali svůj manifest. Je důležitý, přestože velmi krátký. Pak jsme byli pozváni na Bienále v Paříži, reprezentovat Německou spolkovou republiku. Namalovali jsme tam obrovský obraz, čtyři na sedm metrů. Pochodují na něm lidé znázornění jako srdce po Champs-Élysées. Například feministky, kriminálníci, boháči, prostitutky, sportovci, žebráci nebo japonští turisté. Tento obrovský obraz byl vztyčen před muzeem moderního umění. Uvnitř jsme měli výstavu, která byla opravdu v centru pozornosti. Všimli si nás mladí francouzští malíři a byli nadšeni, že existujeme. Dá se tedy říci, že jsme měli vliv na jiné umělce i mimo německou sféru. Pak se nás chytili Italové. Rozeznali ve skupině Normal něco mimořádného. Dali nám okamžitě příležitost vystavovat, a jako jednotlivce si nás rozebrali italští galeristé. V Itálii nás po Německu jako skupinu vystavovali nejvíc. První publikaci nám udělalo Museum Ludwig v Cáchách, druhou vydali právě Italové.

Oproti německé dobové avantgardě jsme byli hodně barevní a ilustrativní. Na hranici banality. Banalita, normalita, to byl náš styl. Svobodně jsme mohli, naučili se formulovat názor na světové události. Válka, mír, politika, ekologie.

Jak mezi vás pasoval Jan Knap? Introvert, pečlivý, až pedant, nábožensky založený, spíše málo politický?

Jana jsem měl vždy velmi rád. Jeho vyšší kvality spočívaly v tom, že byl a je velmi dobrý umělec. Jeho duchovní pozadí mě nerušilo. Myslím si, že práce ve skupině Janovi prospěla. Kolektivní duch mu dělal dobře v tom smyslu, že si mohl ulehčit od různých svých můr. Jan měl sen o rodině a sen o bytí bez války, o světě plném křesťanské lásky. Což jsme měli všichni, tak nějak. Jan ale byl úplně extrémní. Byl v sedmdesátých letech v New Yorku, hledal víru, pokoušel se prorazit s ilustrací dětských knih, což se mu nepovedlo. Navštívil jsem ho, bydlel v Brooklynu, myl okna mrakodrapů, možná trochu strádal. Usmyslel si, že půjde do Ameriky, ale ta země v té době nebyla dostatečně otevřená, aby ho přijala s nábojem, jaký měl. Jako inovátora. A tak inovace u něj nastala až po době naší společné skupiny. Hodně jsme se uvolnili a mohli jsme se definovat. Definovali jsme se jako svobodomyslní umělci, a to každý sám pro sebe. Byli jsme soudržná a individualistická skupina zároveň. Nikdo nevelel. Jako velel třeba Breton u surrealistů. To byl papež. My jsme papeže neměli. Své individualismy jsme dali do služeb namalovaného obrazu. A je to na něm vidět. Nepoznáte, že jde o skupinový obraz.

Řekl jste, že se Jan Knap ve skupině Normal uvolnil a definoval. Zajímalo by mě, jak jste ho vnímal dál.

V jedné věci jsem Jana nechápal. Že se dokáže soustředit jen na obrazy související s vírou. Přeci jen náš svět není jen víra. Jsou v něm různé věci. Nemyslím si, že v Bibli všechno je. Žijeme v sofistikovaném, velmi záhadném světě. Katolický metr podle mého názoru nelze vzít na všechno. Bylo mi trochu líto, že se Jan rozhodl tak jednostranně. Svatou Rodinu maluje skvěle. Stovky obrazů, které jsou dobré, od prvního do posledního. Je pro mě záhadou, že katolická církev ho nevzala jako svého úžasného inovátora v klasické linii. Jeho obrazy jsou jako obrazy nazarénů. Jan je velmi sofistikovaný malíř. Žil v Itálii a bral si z ní něco jiného než já. Já jsem žil jsem tři roky v Římě a málem jsem se tam zbláznil radostí.

Ve skupině Normal jsme pěstovali velmi vyhraněný názor k vynálezu televizoru, auta a tak dále. Tyto vynálezy lidi nikam moc neposunuly. Přes tato média vzniká konformita. Namaloval jsem obraz spoŹkojených ovcí před televizorem. Zobrazuje každodenní rituál podivného klekání před televizorem. Klekne, a je doma. Spirituálnost, nenáboženská spiritualita, probíhala u každého z nás jinak. U Jana se odehrává v rovině tradičního kánonu, který formálně dovedl velmi dobře umělecky, kompozičně a situačně řešit. Z mého pohledu jsou to přeci jen obrazy Svaté Rodiny. Velmi krásně a citlivě namalované. Svatá Rodina je u Jana kanonizovaná jako to nejvyšší v lidském dění. Jak víme, v moderním životě je právě rodina, lidská rodina, tím, co se rozpadá a je vlastně v háji. Moderním životem. Z toho je vidět, že idea Svaté Rodiny zůstává jako ultimativní glorifikace principu rodiny. Myslím si, stejně jako Jan, že rodina by měla být základem společnosti. Nikomu se to ale nevede. Svět je naprosto rozbitý, informacemi, různými aktivitami všech možných soŹciálních skupin. Náš moderní svět, ve kterém žijeme, je naprosto nejednotný. Existují fake news, exisŹtují politické tlaky, lidé už zase žijí sešněrovaní ve státech. Čím dál víc existují hranice, čím dál víc se napínají ostnaté dráty. Vidíme, že jsme se daleko nedostali. ŹAutomobily zacpávají ulice. Už to neproudí. Lidský tvor je nemocný organismus. Těsně před infarktem. To všechno se skupina Normal snažila v nějakém idealistickém slova smyslu postihnout. S kritickým záměrem. Usmysleli jsme si, že naše obrazy mají společnost měnit. Bylo by to krásné. Změnit svět. Řekněme, že Jan ve svém dalším vývoji tvrdošíjně dělá svou věc v tomto smyslu.

Manifest skupiny NORMAL

NORMAL je hnutím umělců.
NORMAL odmítá individualismus, protože ten zavlekl umění do slepé uličky. ŹNORMAL umění ze slepé uličky vyvádí.
Jiní udělají z jedné ideje 1000 obrazů,
NORMAL vytváří z 1 ideje 1 obraz.
NORMAL vytváří obrazy, které mluví samy za sebe.
Jednoduchost byla a je jedinou cestou, jak umění uvést znovu do pohybu.
*
Jen kdo malovat umí, má malovat. Umění nemá být asyl pro lidi, kteří nevědí co se sebou.

Skupina NORMAL jsou:
Peter Angermann (Norimberk)
Yan Knap (New York)
Milan Kunc (Düsseldorf)

Jan Šícha (1967) je novinář. (2021).

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šícha

Skupina Normal a civilizační kritika

Civilizační kritika, klíč k pochopení dneška

Hodně jsme se uvolnili, a mohli se pak definovat

Manifest skupiny NORMAL

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu