Povídky z respíria VI

Petra Hůlová

Obrysy počínající deziluze

Fáze následného vnitřního procesu se zdály, klamavě, připomínat to, co se děje v lidech, když se dozvědí diagnózu smrtelné nemoci. Nejdřív, hned jak jsem si ubrouskem otřela ústa od zvratků a vyšla z kabinky toalety do prostoru s hlaďounkými průhlednými umyvadly, jsem se sama sebe začala ptát, jestli to celé není hovadina, a celkem rychle došla k tomu, že je. Není mi dvacet, abych se hroutila z momentální emoce, připomněla jsem si krédo, které mě úspěšně drželo nad vodou od mých zhruba pětatřiceti let, kdy jsem se s emocemi naučila zacházet hospodárněji, a ať už to byla věc zkušenosti, jak jsem ve skrytu duše doufala, anebo pouhé nutnosti šetřit energií a fungovat úsporněji, výsledkem bylo, že destruktivním náladám už jsem nepropadala tak jako předtím, kdy celý můj život vypadal jako ping pong mezi mánií a depresemi.

Ne nadarmo mám pověst rebelky, a přestože ony fámy, co mě provázejí už léta, jsou poněkud přehnané, a částečně i proto, že je sama živím, dokážu se sobě s chutí zasmát a je to právě koktejl nasranosti s výsměchem, co mé melancholické stavy zažene nejspolehlivěji. Protože ony stavy nejsou já, ale jakási cizí okupační armáda a podlehnout jí neznamená pochopit hořkou pravdu o životě nebo něco takového, jak jsem si myslívala dříve, ale naopak to znamená podlehnout destruktivním lžím – a takové poznání mě mobilizuje k odporu.

Prohrávám nerada. To se později ukázalo jako jeden z hlavních problémů. Ovšem v tuto chvíli, a i dlouho poté, co stále ještě stojím ve společných prostorech dámské toalety v podniku, kde se koná křest mé knihy, se to zdá jako podmínka a příslib v jednom. Přiznávám, že onen boj s depresí v podobě výzvy k souboji, který mám za předem vyhraný a jen díky tomu také posléze vyhraný je, vyžaduje energii, které se mi občas nedostává.

Na toalety už někdo slušnou dobu klepe a já vím, že je to David. Aniž by mu to kdokoli říkal, má za úkol se o mě tenhle večer postarat.

Dívám se na sebe při mytí rukou dlouze do zrcadla a myslím na to, že Davidova žena Marie na mě nežárlí ne proto, že bych byla z jiné planety, ale protože jsem o patnáct let starší než ona, a tak má za to, že jsem neškodná. Na moment mě napadne, že na tom není nic špatného, protože nás s Davidem vždy pojilo jen přátelství založené na literatuře a hovorech o tvorbě, ale hned nato mě vevnitř cosi uštkne, po mé duši se opět rozlije jed zlosti a současně s ním i troubení k útoku.

Ve chvíli, kdy na dřevěný rošt ve tvaru mističky s květinovým motivem vracím v nablýskané toaletě restaurace ono příjemně hrubé citrónové mýdlo, jsem už opět nad věcí. Počítám, kolik jsem toho za uplynulý večer vypila, a docházím poněkolikáté ke stejnému výsledku: na to, abych si svou labilitu vysvětlovala ožralostí, toho bylo příliš málo, ale když se ona lehká opilost sečte se slušným stresem, který křest každé nové knihy provází, tak je onen emoční výkyv v řádu věcí a je vlastně s podivem, že mě vůbec překvapil. Navíc na lehkou paranoiu byl po hulení spoleh, ostatně byla jedním z důvodů, proč jsem s tím před lety skončila. Pocit, že se na mě někdo dívá nebo nedívá určitým specifickým typem pohledu, je typická post-jointová paranoia podobná té, když jsem po marihuaně mívala pocit, že lidé kolem mě ví mlčky o tom, že všechno to, co jsem v životě dokázala, je jen důsledek jakéhosi blíže neurčeného omylu či podvodu, a je jen otázkou času, kdy to někdo z nich řekne naplno.

Neboli to celé s úlevou pouštím z hlavy. Do sítí svých vlastních fantazijních výplodů už jsem se nechala lapit tolikrát, že jen idiot by to znova a znova opakoval.

Suším si ruce do měkoučkého bledě modrého ručníčku, který je na omak jako opravdový froté, až na to, že je na jedno použití. Nedá mi to nesáhnout si na list květiny v květináči mezi umyvadly, jestli je rovněž jen jako, ale není to jasné ani poté, co lístek usilovně mnu mezi prsty. Moc dobře si uvědomuji dětinskost svého počínání, ale jakási vnitřní urputnost mi nedá. Celé se to navíc zároveň jeví jako výsostně aktuální metafora světa, v němž nejenže umělé Źpředstírá skutečné, ale skutečné je k nerozlišení podobné umělému. Ovšem dřív, než ohledně listů docházím k jednoznačnému závěru, se puzení přijít té věci na kloub zcela rozpíjí v obličejích mých studentů tvůrčího psaní. Je najednou celé zrcadlo za mými zády a já myslím na to, že všichni do jednoho by byli nejspíš rádi někým takovým, jako jsem já.

Při pohledu do zrcadla vidím tázavě vyjukané dívčí obličeje z mého semináře, k nimž se mi jen málokdy daří promluvit Źzpůsobem, že se onen otazník promění v tečku. Myslím na to, že David, který rovněž Źkdesi na částečný úvazek učí, tenhle problém, nemá. Studentky a studenti prý jeho výkladu rozumějí, respektive pokud ne, samy za ním prý přijdou o přestávce. Zmínil ten večer, když letmo listoval mou novou knihou. Věc samou samozřejmě četl ještě jako rukopis a měl k ní několik cenných poznámek, typu tys jim to zase jednou nandala, jen aby to pochopili správně nebo tu o přetížených místech, která neumožňují plynulé čtení a já je na to konto poctivě provzdušnila. Ťuknou na kabinet někdy po dvojici, ale většinou každá zvlášť, mumlal David, to víš, studentky a když si to před zrcadlem celé vybavuji, vytane mi na mysli i úsměv, kterým svá slova doprovázel, myslím na to, že za mnou ze studentů nikdy nepřišel ani jediný, a znova vidím pohled onoho muže na svou tanečnici a souvislost mezi tím a skutečností, že si za mnou o přestávce žádný ze studentů nikdy nepřišel doplnit látku, nabývá konkrétních hrozivých obrysů.

Prohlížím si svůj obličej a vzpomínám, když jsme s mou nejlepší přítelkyní Irenou v zrcadle na záchodě střední školy v našich sedmnáctiletých obličejích poprvé identifikovaly cosi jako vrásky a všechno to tíživé, co na mě před chvílí padlo, se zvedlo jako mlha a za ní vykouklo slunce jako v kalendáři. Vždyť kruhy pod mýma očima, vrásky kolmo směřující ke rtům i tváře, co mají na rozdíl od mých studentek originální výraz daný životem, perfektně sedí k mému já a celý onen několikahodinový propad je mi opět k smíchu. To znamená, že když se před záchodem zavěšuji do Davida, co na mě celé věky galantně čekal před toaletou, aniž by si byť slovem postěžoval nebo se zeptal, co jsem tam ksakru celou tu věčnost dělala, je celý ten politováníhodný kolotoč emocí potřetí šmahem pryč.

(fragment z delšího textu)

Petra Hůlová (1979) je prozaička, autorka dramatických textů. Naposledy vydala prózu Zlodějka mýho táty (2019) a knihu pro děti Liščí oči (2021).

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Petra Hůlová

Obrysy počínající deziluze

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu