Lubomír Tichý o básni Marzanny Bogumiły Kielarové

Básníci a vykladači (XXXI)

Marzanna Bogumiła Kielarová

* * *

ještě před hodinou nevěstila ranní mlha
takové jasno, tak obrovské nebe
a přelévání se ryb v rozehřáté vodě rybníka;
takovou radost, když vzlétající divoké kachny
zanechávají výraznou stopu na zvrásněné hladině
srpnového dne
a dlouze táhnou za sebou stále klidnější zrak.
Naplňují se mísy rezavých zahrad,
vysypávají se klasy.
A ty se ztišíš, podivně nevinný. Čistý:

něžná návrší stojí v honosném světle,
nízko v travinách se rozprostírá smrt

Tuto bezejmennou báseň Marzanny Bogumiły Kielarové bych mohl mít téměř před sebou, vím to, alespoň přibližně. Pohled z okna mého pokoje by zavadil přinejmenším o dva prostory, které jsou jmenovány i v básni: rybník a zahrada. Rybník a zahrada, bez přívlastků – společného by měly jen málo. Zahradu nyní rozčleňují kočičí (myslím si to, ale popravdě vždycky doufám, že na tom má podíl i jiné zvíře) tlapky, voda v rybníce je strnule přikrytá krustou ledu. To jsou ale pouze chabé domněnky – můj stůl zdaleka nedosahuje výšky okna. Nedosažitelný pohled. Útěchou může být jen takové jasno, tak obrovské nebe, které vykukuje zpoza stonků a listů pokojových rostlin. Moc toho není, má to své výhody.

Hned v prvním verši vychází najevo, jak umně a nekonvenčně (ne ale artistně a samoúčelně) využívá Kielarová slovesa. Zatímco na dalších stránkách výboru z její poezie se objevuje nezvyklé lexikum (drumliny, morény), zde si báseň vystačí s prostými podstatnými jmény. To sloveso udává jedinečnost obrazu – jistě, mlha by mohla jednoduše zmizet, to by bylo prostší a věcnější. Ale díky onomu nevěštění dochází nejen k zpřesnění významu, ale i k jeho zhuštění. Mlha se zde stává až mytologickým hybatelem dějů a staví se po bok kohouta, blesků či klekání, zároveň zajišťuje plynulou návaznost na další obraz, na takové jasno, tak obrovské nebe.

Třetí verš mi nedovolí, abych sdílel pozorovatelskou radost z verše následujícího. Přelévání se ryb – jako by už nebyly schopné samostatného pohybu, ale do pohybu je dávalo něco jiného. Kromě toho mě tady – ať chci, nebo ne – ovlivňuje vzpomínka: sedím na stavidle u rybníka, je mi deset, je léto. Laxně sleduji hladinu, uvidím nějaký kus klacku, který z ní čouhá. Jenže pravda je jinde. Klacek se blíží ke břehu a přestává být klackem – začínám poznávat bělavé kapří bříško. A najednou si všímám, že klacků je po celé ploše rybníka rozprostřeno strašně moc, ale tentokrát zjišťuji jejich opravdovou identitu mnohem dříve. Rodiče pak říkali, že někdo asi vylil do rybníka nějakou jedovatou tekutinu. Jak to bylo doopravdy, nevím. Ale těla kaprů se v rybníce přelévala ještě několik dní. Jak nakonec dopadla, také nevím.

Divoké kachny na hladinu našeho rybníka zavítaly málokdy. V této básni jsou zdrojem radosti. Nedivím se, taky je mám rád. Možná se jedná o radost z pohybu – nejenže se dávají do pohybu samotné kachny, ale ještě zanechávají stopu na zvrásněné hladině. Dusný a parný letní den možná konečně utváří něco, co stojí za to vidět nebo u toho alespoň být. A právě lidský zrak je další aktivizovaná skutečnost, kterou zapříčinily kachny, třebaže se jedná o stále klidnější zrak. Zde se opět ukazuje básnířčin cit pro využití sloves – přivádí do básně lidský subjekt, ale přímo jej nejmenuje. Převrací se běžný vztah člověk – zvíře: pozorovatel ustupuje, je pasivní a jeho konání je determinováno okolními tvory/prostředím, naopak divoké kachny, stejně jako v předchozích verších mlha, jsou hlavními hybateli děje.

Lidská činnost je zredukována i v následujícím verši – mísy rezavých zahrad se naplňují, ale kdo je naplňuje (zda vůbec – proč by ne samy?), to je velká záhada. Rezavá zahrada – málokterá barva k tomuto prostoru náleží přesněji. Napadá mě u toho zahradní tráva sežehnutá sluncem, ale přece jenom si obraz vztahuji spíš ke dvorku. Na něm se zpravidla povaluje leccos rezavého, ať už to jsou motyčky, staré pletivo, konstrukce fóliáku a pumpy, parapet či kbelíky. Dvorky mám také rád, byť je v tom jistá obliba z lítosti. Miska se mi jeví jako kontrast k zahradě, což je dáno subjektivním prožitkem – snad všechny misky, které jsou v naší zahradě naplňovány, jsou leskle nerezové.

Až na konci strofy se přímým vyjádřením objevuje osoba. Vlastně mi ten verš přijde trochu paradoxní. A ty se ztišíš – nemlčel oslovovaný právě do této chvíle? Lze se ještě více ztišit, nevyčnívat? Čistota a podivná nevinnost – ano, pozorované rozhodně mohlo mít očišťující funkci, stejně tak výskyt (představuji si, že nebyl primárním cílem, naopak trochu nevědomý a roztržitý) v nějakém nezvyklém prostředí, které tím mohlo být i přes pasivitu narušeno, může být podivně nevinný.

Během opakovaného čtení závěrečného dvojverší náhle vstanu a podívám se, alespoň z odstupu, z okna. Úvoz vedoucí až k vesnici na kopci je, zdá se, osvětlován prosvítáním mezi chumly mraků. Když do úvozu vcházím, už zdaleka není takové jasno. Všímám si zašlápnutých chrobáků a rozlámaných ulit. Scházím zpátky dolů, co nejrychleji, útěchu nacházím na stavidle u rybníka. Na dno naštěstí nedohlédnu.

Lubomír Tichý

Marzanna Bogumiła Kielarová (1963) patří k nejvýznamnějším a nejosobitějším současným polským básnířkám. Je laureátkou mnoha domácích i zahraničních literárních cen. Literární kritika v jejím díle spatřuje blízkost s Elizabeth Bishopovou, Tomasem Tranströmerem a Eugeniem Montalem.

Lubomír Tichý (2003) studuje na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové. Básně publikoval v časopise Host, četl je na internetových stránkách časopisu Psí víno (s úvodním slovem básníka Luboše Svobody) a také živě v kavárně Fra v Praze. Pro nakladatelství Fra připravuje debutovou sbírku. Žije v Rozběřicích u Hradce Králové.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Lubomír Tichý o básni Marzanny Bogumiły Kielarové

Básníci a vykladači (XXXI)

Marzanna Bogumiła Kielarová

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu