Ondřej Vaculík

Vlak ve 21.21

Dne 24. 1. 2022 jsem se v pražském Divadle Archa zúčastnil udílení Ceny Karla Čapka pro rok 2022. Cenu udílí České centrum mezinárodního PEN klubu a získal ji Jaroslav Rudiš za hluboce založené literární dílo s přesahem do soudobé hudby, filmu a divadla, jež má svůj severočeský domicil a jehož živým symbolem je železnice překračující hranice jazyků a krajů a utvářející lidské společenství a dějiny. K tomuto hodnocení přispěla zejména Rudišova nejnovější kniha Winterbergova poslední cesta, jejíž dva hrdinové tráví většinu děje a času ve vlacích.

Po slavnostním udělení ceny – za přítomnosti předsedy Senátu Miloše Vystrčila a ministra kultury Martina Baxy, který Rudišovo dílo prý zná a má je rád – se podávala ve foyeru číše vína, která je vznešenější než sklenka. Večer uzavíralo představení souboru Buchty a loutky na motivy Čapkovy hry R. U. R. (o tom, jak se roboti dobrali citu), protože R. U. R. má stoleté výročí. Půvabné představení.

Já pak chvátal na hlavní nádraží, abych stihl vlak do Berouna ve 21.21. Z Archy na nádraží je to dvanáct minut rychlé chůze; osobák na Beroun často odjíždí se zpožděním, protože se zpožděním většinou i přijíždí, a to z důvodu obratu soupravy. Totiž jakmile vlak zrána nabere zpoždění, těžko se ho už zbavuje – na obrat mívá jenom několik minut.

Vlak jsem málem nestihl, protože tentokrát vyjel včas. Dojeli jsme ale na Smíchov, a tam zůstali stát. Vlakový rozhlas huhlal cosi o poruše, čemuž nebylo rozumět. Proto průvodčímu nezbylo než procházet vlakem a postupně všem vysvětlovat, že u Radotína došlo k poruše na troleji, takže tu postojíme asi dvacet minut. Nu což, mně to zas tak nevadí, mám vlaky rád, podobně jako Rudiš.

Dvacet minut uplynulo, pořád jsme stáli, a mladý sympatický průvodčí znovu procházel vlakem a omlouval se, že ještě postojíme, protože nás musí předjet rychlík. Předjel, ale my stáli dál, proto ochotný průvodčí všem trpělivě objasňoval, že na trati došlo k nahromadění vlaků, takže chvíli bude trvat, než se všechny rozjedou a trať se uvolní. – Copak o to, já mám vlaky rád – není to nakonec ještě součást oslavy kolejáře Rudiše?

Konečně se vlak rozjel a už se plížil tmou kolem světelných rojů složitého silničního pletence s mostem za Chuchlí. Podivné sci-fi. Hlavní postava v nové Rudišově knize, stoletý kmet Winterberg, vysvětluje: Já auta nenávidím, jak víte. Nenávidím auta a autobusy jako mor...

Za Radotínem vlak konečně překonal rozkotaný úsek a trochu se rozjel. Ovšem už v Černošicích průvodčí znovu procházel vlakem a bledý jako stěna nám sděloval, že v Dobřichovicích budeme muset vystoupit a podchodem přejit na první nástupiště, odkud budeme na Beroun pokračovat jinou soupravou. Byl ještě bledší a trochu se chvěl, jak očekával, že budeme hromovat nebo mu, zástupně za celé ČD, i spílat. My však ho počastovali pouze unaveným pohledem a kdosi s úsměvem poznamenal, že to není nic tak hrozného, horší by bylo, kdybychom museli jet zase zpět, nebo nedejbůh pokračovat dále autobusem.

Copak o to, já mám podobně jako Rudiš vlaky rád, ale překvapila mě uvážlivost a ohleduplnost ostatních cestujících, někteří se na průvodčího dokonce usmáli, aby ho v nelehké službě trochu povzbudili. Vždyť ono je nám tu spolu docela dobře a noc je dlouhá.

V Dobřichovících jsme přestoupili a v náhradním vlaku se rozsadili stejně jako předtím. Jenže zase jsme nejeli, nejeli a nejeli. Copak o to, já mám podobně jako Rudiš vlaky rád, ale průvodčí už ztratil odvahu nám cokoli vysvětlovat, možná i omdlel.

Trať z Prahy na Plzeň je vůbec podivuhodná. Už nejméně dvanáctým rokem se postupně, kousek po kousku, rekonstruuje. Tedy dvanáct let se často jezdí po jedné koleji, a dispečeři jsou dvanáct let ve stresu a mají z toho zamotanou hlavu. Pořád se někde něco kope, rýpe a zlepšuje a zkušenější už vědí, že to tak bude furt: Když se na jedné straně skončí, tak na druhé se může začínat znovu. Takový je svět.

Dispečeři ale mají trik, jak se lze zpoždění osobního vlaku zbavit, dohnat to nejde: Jednoduše se nedojede až do Berouna, ale skončí už v Karlštejně, a vlak tak chytne svůj čas odjezdu na Prahu z Karlštejna. Ono pro vlakovou četu není nic horšího, než když furt jezdí se zpožděním a čeká se na změnu letního času na zimní, kdy se to konečně dorovná. Copak o to, já mám podobně jako Rudiš vlaky rád, ale cestujícím v Karlštejně nezbývá než čekat na následující vlak. Ale čím větší zpoždění měli, tím dříve jim následující vlak přijede, což je potěšlivé. Pokud ovšem... a to bývá také dosti často. Dlužno dodat, že i na této podivuhodné trati se někdy dějí zázraky. Nečekaně se vyskytne den, kdy i zkušený dispečer žasne a výpravčí se diví.

Ráno se blížilo a mě napadlo, že naše cestování je pouze názorným obrazem složitosti naší doby. Tak jako se nekonečným schůzováním uondaní poslanci nakonec nějak dohodnou, cosi vskutku odhlasují, tak i ty vlaky po přetížené trati nakonec do cíle nějak dojedou. Ani člověk přeci není úplně obnovitelným zdrojem, může být už dosti vyčerpaný a rovněž přetížený. Také my máme jistou mez průtažnosti, jako má ta trať, a obráceně to platí také. Není se na koho zlobit, zbytečné někomu spílat nebo láteřit. A to ti cestující na Beroun v noci dne 24. 1. 2022 s odjezdem ve 21.21 z hlavního nádraží asi věděli, kdežto já mám vlaky rád, podobně jako Rudiš.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Vlak ve 21.21

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu