Archiv

Martin Jelínek

Od dělnických spolků ke komunistické tragédii

Ke 170. výročí narození Ladislava Zápotockého

Kdybychom chtěli sledovati celou historii dělnického hnutí, nebude od počátečních náběhů, od malých dělnických kroužků, spolků a besed až po dnešní časy jediné významné události, aby se v ní neobjevilo jméno Zápotocký.

Úvodní odstavec k článku v Rudém Právu z Prvního máje 1935 je samozřejmě poněkud přehnaný. Otec a syn Zápotočtí, Ladislav a Antonín, se ale během svých životů skutečně stali význačnými exponenty dělnického, sociálně demokratického a konečně i komunistického hnutí. Jejich životní příběhy nelze jeden bez druhého vypravovat. Snoubí se v nich počátky organizace dělnictva v 70. letech 19. století, založení sociální demokracie v Rakousku a v Českých zemích a její tvrdá perzekuce, úspěchy strany na přelomu 19. a 20. století, tragédie 1. světové války, rozkol v sociální demokracii, vznik KSČ a její bolševizace, nacistické věznění a konečně i cesta do nejvyšších pater moci. Více než století života a díla dvou členů rodiny Zápotockých. Od narození otce Ladislava uplynulo v lednu 170 let.

Vzdělání je cesta k emancipaci

Ač se dnes Ladislav Zápotocký naneštěstí nachází ve stínu svého syna Antonína, rozhodně se nejedná o zanedbatelnou osobnost, obŹzvláště pak v kontextu dějin sociální demokracie, u jejíhož zrodu stál nejen v Českých zemích ale v Rakousku vůbec. Narodil se 12. ledna 1852 do krejčovské rodiny – krejčoŹvina se v rodině Zápotockých předávala z otce na syna po tři generace. Otec Antonín se po vyučení a návratu z Vídně usadil v Praze, kde se oženil s Annou Krölluperovou z Kadaně a kde se jim taky v domě U Zlaté váhy narodil syn Ladislav. Ten bohužel vyrůstal bez otce, neboť Antonín Zápotocký krátce po jeho narození zemřel. Po několika letech strávených u příbuzných se ovšem jeho matka opět vdala – manželem a Ladislavovým otčímem se stal rodinný přítel Antonín Jiskra. Jiskra byl rovněž krejčím, o budoucím povolání chlapce tak nemohlo být pochyb.

Na svou dobu byl ovšem Jiskra také pozoruhodnou osobností. Ač krejčovský dělník, zajímal se o vzdělání a problematiku postavení dělnictva. Tyto zájmy rovněž probouzel ve svém nevlastním synovi. Poslal jej vyučit se do Vídně, což se ukázalo jako mimořádně šťastné, neboť Ladislav Zápotocký si tam osvojil němčinu, díky čemuž se nedlouho poté mohl pustit do studia německých socialistických spisů a knih, které v 70. a 80. letech neměly v českém prostředí své publikum, natož překladatele. V svých 17 letech vstoupil do dnes známého spolku Oul, aby se mohl vzdělávat v jeho bohaté knihovně. Své samostudium zúročil o čtyři roky později, když se podílel na organizaci stávky krejčovských dělníků v Praze. Požadavky stávky se sice, krom dočasného zvýšení mezd, naplnit nepodařilo, nicméně se během akce dostal do kontaktu s redakcí Dělnických listů, ve které tehdy působil Josef Boleslav Pecka.

V redakci našel Zápotocký prostor, aby uplatnil své znalosti nabyté studiem teorie a mohl se je pokusit rozšířit dále. Přeložil tak například část spisu Bedřicha Engelse Postavení dělnické třídy v Anglii, psal vlastní články, zaměřující se z velké části na problematiku vzdělání a dělnického spolčování. Pro Zápotockého nebyla možná dělnická emancipace bez řádného vzdělání – a vzdělání dělnictvu mohly, resp. měly podle něj poskytnout právě dělnické vzdělávací spolky, neboť školní systém k tomu nedával každému prostor. Ostatně sám Zápotocký k tomu ve spisku O vzdělání lidu v roce 1876 napsal: jsou zase hospodářské poměry takové, že dětem nedovolují školu řádně navštěvovati; kapitál zmocnil se i dětských rukou a rodiče jsou toho mínění, že jim výdělku i sebe menšího k životu nevyhnutelně potřebí.

Spolkové činnosti se Zápotocký aktivně účastnil od počátků svých aktivit. Od krejčovského vzdělávacího spolku se postupnými kontakty s libereckými (zejména Ferdinandem Schwarzem, se kterým ho pojilo přátelství) a vídeňskými socialisty utvrzoval v potřebnosti ustavení sociálně demokratické strany pro Rakousko. Rok po krachu na vídeňské burze (1873) a počátku hospodářské krize se účastnil ustavujícího sjezdu Rakouské sociální demokracie v burgenlandském Neudörfelu. S Peckou rovněž odešli z redakce Dělnických listů a založili vlastní časopis Budoucnost. Ten pak zanikl až v souvislosti s jejich zatčením na počátku 80. let 19. století. Redakce časopisů byly v této době centry sociálně demokratické strany.

Generační výměna

Během vrcholící perzekuce rakouských úřadů proti socialistům byl v průběhu 70. a 80. let 19. století Zápotocký vězněn. Do vězení ho dovedlo i založení českoslovanské sociální demokracie v Rakousku v dubnu 1878. Dvouměsíční trest byl nicotný v porovnání s výsledkem procesu z přelomu let 1881–1882, kdy byl za údajné schvalování atentátu na cara Alexandra II. odsouzen na více než dva roky. Po propuštění, když byla sociální demokracie rozbita a mnozí její exponenti (jako právě Pecka) odešli do zahraničí, byl Zápotocký nucen přesídlit do domovské obce Zákolany, kde strávil celkem 16 let života a kde se taky narodil jeho syn Antonín. Tam Ladislav Zápotocký mohl pokračovat ve své činnosti pomocí jím tolik propagovaných spolků. Na Podbudečsku jich několik založil. Kontakt s politikou si od 90. let udržoval díky psaní článků do kladenské Svobody – periodika sociální demokracie.

Syn Antonín mezitím odešel na vyučení kameníkem do Mělníka – výtvarné nadání bezpochyby měl, na studia na umělecké škole ale scházely peníze. Na počátku 20. století byl zrušen zákaz pobytu Ladislava Zápotockého v Praze a ten se tak s manželkou Barborou vrátil do Prahy. Svou matku zachytil později Antonín Zápotocký v dětské knížce Barunka.

V této době se Antonín již angažoval v sociálně demokratické mládeži, přátelil se s Bohumírem Šmeralem a aktivně se účastnil známých protestů za všeobecné volební právo v roce 1905. Postupně tak našlapoval do otcových šlépějí. Generační výměna nepřicházela jen do sociální demokracie, ale i domů k Zápotockým.

Čím více byl otec Ladislav nucen kvůli nemoci od práce ustupovat, tím více na počátku dvacátého století stoupala pomyslná hvězda syna Antonína. Vedení strany si ho v roce 1907 vybralo na důležitou pozici tajemníka kladenského volebního kraje. Vzhledem k tomu, o jak důležitý region se pro sociální demokracii díky jeho sociálnímu složení jednalo, si je snadné odvodit, že Antonín Zápotocký byl jistě více než schopný a vedení strany v něj mělo plnou důvěru. A tu až do nuceného odchodu v roce 1914 nezklamal. Za jeho působení došlo ke stabilizaci a vnitřní organizaci sociální demokracie a rozvoji jejího členstva a aktivit na Kladensku. Významnou měrou se podílel na Dělnické výstavě na Kladně v roce 1911, na několika více než úspěšných volbách či konečně na samotném chodu města, neboť byl sám zvolen do jeho zastupitelstva.

Do slibně nastartované kariéry mladého sociálně demokratického předáka ale vstoupila světová válka. Mobilizován byl mezi prvními už v létě 1914. Sociální demokracie byla válkou oslabena a její činnost omezena. Ladislav Zápotocký byl v této době úplně z veřejné činnosti kvůli nemoci vyřazen, jedno z jeho posledních vystoupení bylo v roce 1913 na Budči – místě pro Zápotocké více než symbolickém – přečtení rezoluce k volbám do zemského sněmu, 16. prosince 1916 pak zemřel v bohnickém sanatoriu.

Zpráva o úmrtí otce zastihla Antonína Zápotockého na frontě. Na pohřeb dostal dovolenou, nicméně jej o chvíli zmeškal. Světová válka a důsledky z ní plynoucí, zejména ruská revoluce v roce 1917, posouvaly Antonína Zápotockého do stále radikálnějších pozic. Po návratu na Kladno v roce 1918 se opět plně zapojil do chodu strany. V prvních letech mladé republiky se ovšem uvnitř sociální demokracie prohlubovala propast, která nevyhnutelně vedla k jejímu rozkolu.

Čím dál radikálnější část strany a dělnictva viděla v situaci poválečného chaosu to pravé místo pro uskutečnění sociální a politické revoluce. Rusko a bolševici byli vzorem. Veškeré spory skončily definitivním rozdělením strany na dvě části a pokusem o puč v prosinci 1920 (viz Martin Jelínek, Gottwald není Tusar, Listy č. 6/2020). Zápotocký byl vězněn i přesto je ale považován za jednoho ze zakladatelů komunistické strany – na kterou se přejmenovala sociálně demokratická levice. Jméno Zápotocký je tak vepsáno v rodných listech dvou politických stran, které ovlivňovaly českou a slovenskou společnost více než kterékoliv jiné. Lze jen spekulovat, jak by se zachoval a kde stál Ladislav Zápotocký v roce 1920. Zůstal by ve straně, kterou před více než 40 lety zakládal, nebo by, podobně jako Josef Hybeš, našel nový smysl u komunistů?

Příběh českého socialismu

Antonín Zápotocký pak v nejvyšších patrech KSČ působil s přestávkou v době nacistické okupace prakticky až do své smrti v roce 1957. Auru mu dodávalo jeho osobní setkání s V. I. Leninem v roce 1920 na kongresu Kominterny, důvěru v bolševizované straně po roce 1929 zase jeho organizační schopnosti. Nejen díky tomu ustál útoky na svůj sociálně demokratický původ. Antonín Zápotocký se výrazně, a to již od svých učňovských let, angažoval v odborovém hnutí. Post šéfa rudých odborů byl jen předehrou pro jeho poválečné působení na čele jednotných odborů. Tu opustil až v létě 1948, kdy se stal předsedou vlády a po smrti Gottwalda prezidentem republiky. 50. léta jsou pro Zápotockého nicméně obdobím jistého osobního zklamání a ztráty moci. Na sklonku života si měl postesknout své ženě Marii, se kterou strávil více než 45 let, že neměl být ani předseda vlády ani prezident, ale měl zůstat v odborech.

Příběh otce a syna Zápotockých je příběhem vývoje českého socialismu, alespoň takto jej Antonín Zápotocký kodifikoval ve svém literárním díle. Idealizovaný a místy nepřesný popis, snoubící se s realitou historických dokumentů a osobních vzpomínek na prožité události, vytváří z románů Antonína Zápotockého složitý a mnohovrstevný pramen, který může posloužit nejen k poznání dějin Zápotockých, ale i sociální demokracie, koŹmunistické strany a konečně i k práci s dějinami v režii komunistů.

Pravda je jako vždy složitější. Role Antonína Zápotockého, kterou hrál v padesátých letech, dokázala zastínit nejen veškeré jeho aktivity předcházející tomuto období, ale i práci a život jeho otce a učinit ze jména Zápotocký symbol totality. Přitom nemnohé texty Ladislava Zápotockého o vzdělání či společnosti jsou dodnes navýsost aktuální a inspirativní. Třeba tento z brožury Kapitál a práce (1880): Pak-li chuďas sobě na nespravedlnost stěžuje, nazývají to – rušením veřejného pokoje; když pán ale chuďasa o poslední haléř oloupí – jest to spravedlnost. Žádá-li dělník o právo své, jest – buřičem; když však pán z naloupeného jmění hladovému skývu chleba poskytne, jest – dobrodincem atd.

Martin Jelínek je studentem historie na FF UK, věnuje se osobnosti Antonína Zápotockého a dějinám sociální demokracie a post-jugoslávského prostoru.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Jelínek

Od dělnických spolků ke komunistické tragédii

Vzdělání je cesta k emancipaci

Generační výměna

Příběh českého socialismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu