Jan Novotný

Korea bude zase žít

Takový titulek, asi psaný velkým červeným písmem, četl devítiletý chlapec v novinách. Ty noviny se jmenovaly Rudé právo. Bylo léto roku 1953.

Chlapec často chodil do kina. Filmům tenkrát předcházel týdeník, a tak věděl, jak v daleké zemi ubohé lidi sužují bombardovací nálety. Také už tenkrát propadal čtenářské vášni – přečetl vše, co bylo v dosahu, a byl tedy politicky na výši. Vyhlédl na vesnickou ulici – dlel s rodiči na letním bytě u tety – a bylo mu líto, že lidé snad ani nevědí, jak by se měli radovat. Jako většina dětí také rád upozorňoval – ne na sebe, ale na své dílo. Velikým písmem opsal titulek na tvrdý papír, vyvěsil jej na vrbu před tetiným domem, kde se někdy v chládku na kus řeči zastavovali místní, a napjatě čekal za okénkem na půdě, zda si všimnou. Někteří si všimli. Měl radost, již pamatuje dodnes – jako by sám aspoň trochu pomohl Koreji k lepším zítřkům.

Jak žije Korea dnes? Někdejší chlapec hledá na síti a opakuje si dějiny. Po skončení japonské okupace byla země rozdělena přesně podle pravítka. Severní polovina připadla komunistům v čele s Kim Ir-Senem, jižní polovině vládl jako polodiktátor Li Syn-Man. V létě 1950 severokorejské vojsko náhle překročilo hranici a málem zahnalo jihokorejskou armádu do moře. Protože Sovětský svaz trucoval a neúčastnil se jednání Rady bezpečnosti, Rada agresi odsoudila a vyslala Jižní Koreji na pomoc jednotky, jimž dominovali Američané. Generál MacArthur skvělým manévrem decimoval komunistickou armádu a zahnal ji až k čínské hranici na řece Jalu. Pak se do věci vložili Číňané a vybojovali skoro celou Koreu zpět. MacArthura nahradil generál Ridgway, který za mého mládí nesl v našich mediích epiteton constans krvavý. Ten zatlačil komunisty na výchozí linii na 38. rovnoběžce. Kolem ní se ještě rok bojovalo a zároveň jednalo o míru, jehož dosažení patrně napomohla Stalinova smrt.

Jižní Korea byla zachráněna před komunisty, ale jak se zdá, ještě dlouho se tam dobře nežilo. Po Li Syn-Manovi, který byl vyhnán hlavně zásluhou vzbouřených studentů, se vystřídalo dalších 11 prezidentů. Již jejich osudy svědčí o neuspořádaných poměrech: jeden byl zavražděn, jiný spáchal sebevraždu, další byl odsouzen k smrti (ale omilostněn). Jeden dostal Nobelovu cenu míru za pokus mírově urovnat vztahy k Severní Koreji, který je však dnes označován za pouhý humbuk. Předposlední držitelka prezidentského úřadu z něho putovala rovnou do basy. Teprve nynější prezident Mu Če-In se těší nezpochybňované dobré pověsti. Ať už ale byli prezidenti, jací byli, země se z počáteční chudoby soustavně pozvedala a dnes je právem označována za jednoho z asijských tygrů. Po různých peripetiích se snad dá říci, že v ní dobře zakořenila demokracie.

Rudému právu ovšem v titulku šlo o Severní Koreu. Té svérázný komunismus nebránil, aby se stala dědičnou monarchií. Po Kimovi se stal Velkým Vůdcem jeho syn a dnes je jím jeho vnuk. Naše filmařka Linda Jablonská navštívila zemi s turistickým zájezdem a natočila film Vítejte v KLDR. Viděl jsem jej a řekl bych, že tam snad většina lidí žije šťastně, ovšem způsobem, kterým bych šťastný být nechtěl.

Nakonec snad můžeme konstatovat, že americký zákrok posléze umožnil vznik prosperující demokracii v polovině Koreje. Podařilo se to za cenu milionů životů Korejců a Číňanů a desetitisíců životů Američanů a dalších příslušníků jednotek OSN. Nešlo jen o přímé oběti války – 38. rovnoběžka dělila společenské systémy, ale nikoliv jejich stoupence. Na každé straně hranice byli stoupenci opačného názoru nelítostně vražděni. Kdyby se komunistům ponechala volná ruka, dokázali by patrně ovládnutou zemi zpacifikovat s mnohem menšími oběťmi.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Korea bude zase žít

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu