Progressive Post

S Guyem Ryderem hovoří László Andor

Současné proměny a budoucnost práce

Mezinárodní organizace práce (ILO) oslavila krátce před vypuknutím pandemie koronaviru sté výročí. Oslavy však nebyly jen příležitostí ohlédnout se zpět, ale také šancí pohlédnout do budoucna, a to na základě rozsáhlého výzkumu budoucnosti práce. Podle generálního ředitele ILO Guye Rydera pandemie znovu ukázala, že celý svět čelí tlakům na podmínky pracujících, že inovace tyto podmínky nutně nezlepšují a že krize dopadá nejsilněji na ty nejslabší.

Před dvěma lety ILO slavila sté výročí, ale oslavy se netýkaly jen minulosti, mnoho úsilí jste věnovali výzkumu budoucnosti práce. Mohl byste představit hlavní zjištění? A dále, jaké praktické kroky z nich vyplývají?

Iniciativa zabývající se budoucností práce se vskutku stala ústředním bodem oslav stého výročí ILO. V té době, stejně jako ještě dnes, procházel svět práce mimořádnými a hlubokými proměnami. Hnací síly těchto změn nám byly zřejmé. V první řadě to samozřejmě byly technologie, digitalizace, čtvrtá průmyslová revoluce. Zadruhé – věc, o které lidé uvažují stále častěji – klimatická změna a co s ní musíme dělat. Když říkáme, že změna klimatu je důsledkem lidské činnosti, příliš snadno při tom zapomínáme, že většina této činnosti je práce nebo s prací nějak souvisí. Zatřetí, globalizace. V té době, v roce 2019, jsme byli svědky určitého zpochybňování směru, kterým se ubírá globalizace. Už tehdy si lidé začínali myslet, že se možná vydáváme jinou cestou. Mluvilo se o protekcionismu. Na stole byla také strategická autonomie. Čtvrtým hlavním hnacím motorem je demografie. Evropa se potýká s problémem stárnoucí populace v době, kdy velká část světa se naopak vypořádává s přebytkem mladých. Tyto rozdíly mají také velký dopad na svět práce. Na začátku byla otázka, co dělat, abychom tyto hluboké proměny zvládli. Hlavním mandátem ILO je prosazování sociální spravedlnosti, takže jsme si kladli otázku, jak zajistíme, aby se tyto změny ubíraly směrem k sociální spravedlnosti. Věci, na kterých progresivní politice opravdu záleží. Zřídili jsme tedy globální komisi, aby tyto problémy prozkoumala, které spolupředsedají jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa a švédský premiér Stefan Löfven, a vypracovali jsme zprávu. Přijali jsme Stoletou deklaraci o budoucnosti práce, která představuje plán pro ILO na dalších sto let. Koronavirus samozřejmě přišel téměř okamžitě poté a celé to zkomplikoval. Vykonaná práce nepřišla vniveč, znamená to ale, že ji dnes musíme naplňovat ve velmi náročných podmínkách.

Zajímalo by mě, jestli byste mohl poukázat na některé osvědčené postupy, na důležitost so-ciálního dialogu při řešení těchto transformačních výzev.

Hlavním závěrem je, že musíme investovat. Naše státy musí investovat do tří hlavních oblastí: první oblastí jsou investice do lidí a jejich schopností, přičemž se zde musíme zaměřit na sociální ochranu. Myslím, že koronavirová pandemie zvýraznila nedostatečnost opatření v oblasti sociální ochrany. Musíme se také zaměřit na dovednosti a vzdělávání – nejen na vzdělávání na pracovišti, ale na celoživotní proces vzdělávání, který sahá od školek přes neustálé přeškolování až po celý pracovní cyklus. Lidé a jejich schopnosti jsou tedy první investiční oblastí.

Druhou oblastí je to, čemu říkáme instituce práce: zákony, předpisy, procesy, které jsme vyvíjeli více než sto let, pokusit se řídit trhy práce tak, abychom z nich udělali sociální trhy. Ale spolu s transformací práce se rozvíjejí její nové oblasti, které nezapadají do existujících kategorií, jako je zakázková ekonomika a podobně. Takže druhou investiční oblastí jsou všechny tyto instituce práce. Konečně, a to je možná nejzřejmější, jde o investice do budoucích pracovních míst. Musíme si totiž být vědomi, kde tato důstojná pracovní místa vznikají, přičemž nebude překvapením, že těmi oblastmi, na které je třeba se zaměřit, jsou zelená ekonomika, pečovatelství a rozvoj infrastruktury v nejširším možném smyslu: fyzické, sociální i digitální.

Také jste zmínil sociální dialog. Myslím, že evropská zkušenost ukazuje, a stejné poučení přichází i z jiných regionů, že kdekoliv je možné, aby vláda, byznys a zástupci pracujících usedli ke společnému stolu a vypracovaly praktická řešení, obvykle se nám daří velice dobře. Dalším důležitým dokumentem jsou mezinárodní pracovní normy – úmluvy a doporučení, které jsou středobodem Mezinárodní organizace práce.

Předpokládám, že jste vyzdvihl Evropu, protože v mnoha evropských zemích existuje velmi silný institucionalizovaný sociální dialog a určitý druh pokročilého myšlení o problémech, o kterých jste mluvil, a možná tu také najdeme některé osvědčené postupy. Ale můžeme na to být hrdí, a zároveň si zachovat dostatečnou opatrnost? Evropský sociální model je pravděpodobně pro mnohé skutečnou inspirací, ale zároveň Evropa není dokonalá a je tu potřeba udělat spoustu práce.

Myslím si, že Evropa by neměla být na úspěchy svého sociálního modelu pouze hrdá, ale měla by si jich také vážit – všeho, čeho bylo v Evropě dosaženo dialogem, spoluprací, zřetelem na spravedlnost politik, které Evropa vytváří po desítky let a které od počátku inspirovaly celý evropský projekt. Zároveň si myslím, že musíme být schopni tyto věci hodnotit s chladnou hlavou a s objektivním vědomím toho, že to není snadná cesta. A také že děláme chybu, pokud se spoléháme na to, že při použití včerejších řešení na problémy zítřka se nutně dostaví dobré výsledky. Myslím, že musíme neustále pracovat na aktualizaci, vylepšování a přizpůsobování sociálního modelu. Neříkám, že musíme měnit jeho základní principy, abychom měli jistotu, že zůstane relevantní a lidé ho schvalovali. Myslím si, že sociální dialog budou voliči a společnost posuzovat nikoli jako doktrínu nebo ideologii, ale na základě výsledků, které přináší. Ve skutečnosti vychází bilance výsledků v Evropě velmi kladně. To se ne vždy doceňuje. Myslím, že tu je i opačný pohled, kterého by si progresivní politika měla být vědoma. Nenamlouvejme si, že se sociálním modelem každý nutně souhlasí. Ale musím říct, že pokud Evropa zůstane věrná svému sociálnímu modelu, bude silnější. Samozřejmě, že mám radost z usnesení o sociálním pilíři v Göteborgu, stejně jako z akčního plánu přijatého v Portu, který podle mého názoru představuje obnovu, adaptaci a využití sociálního modelu v Evropě a lze na něj nahlížet jedině pozitivně.

Před čtyřmi lety byl skutečně přijat evropský pilíř sociálních práv a počátkem tohoto roku k němu přibyl takzvaný akční plán, který klade nové ambiciózní cíle, jak dále zvýšit míru zaměstnanosti a vymanit lidi z chudoby nebo sociálního vyloučení. Další ambiciózní cíl, který byl stanoven, se týká celoživotního učení. To skutečně zdůrazňuje význam propojení politik zaměstnanosti na jedné straně se vzděláváním a odbornou přípravou a investicemi do potřebných institucí na straně druhé. Myslíte si ale, že by Evropa měla jít ještě dál? Na pořadu dne jsou například také otázky, jako je koordinace minimální mzdy.

Je to složitá debata, ale chápu, co je v sázce. Například ILO má úmluvu o minimálních mzdách. Nesnažíme se přitom definovat úroveň minimální mzdy v jednotlivých zemích, ale spíše poukazujeme na kritéria a mechanismy, které jsou užitečné při jejím určení. Ve světě pozorujeme obnovení zájmu o stanovování minimálních mezd. Z dobrých důvodů se o tom vedou velké diskuse i mimo Evropu. V této krizové době vyvolané pandemií lidé celkem pochopitelně očekávají od veřejných institucí a tvůrců politik, aby jim zaručili minimální sociální ochranu, když nemají práci, a možnost žít důstojně, pokud ji mají. Zdá se mi tedy, že existují dva požadavky, na které bychom měli reagovat. Jedním z nich je, že ať už se ocitnete v jakkoli nešťastné životní situaci, měli byste mít možnost spolehnout se na minimální úroveň sociální ochrany. To souvisí s debatami o všeobecném základním příjmu. Nejsem jeho stoprocentním fanouškem, ale minimální úroveň sociální ochrany zavést potřebujeme. Dnes většina pracujících (53 procent!) postrádá jakýkoli druh sociální ochrany. A není opodstatněné si myslet, že pokud pracujete na plný úvazek, měli byste si domů odnést dostatečný příjem, který vám a vaší rodině umožní slušně žít? To jsou pro mě minima sociální politiky. Jak tedy tato minima stanovíte? Kolektivním vyjednáváním? Legislativně? A jak se to projeví na evropské úrovni? Je to složitá diskuse a jako organizace, která se snaží stanovit univerzální pracovní standardy, musíme respektovat rozmanitost národních podmínek a postupů, ale zároveň tyto cíle neztrácet ze zřetele.

Předpokládám, že to souvisí s větším povědomím o příjmové nerovnosti a jejích různých dopadech. Před 10 nebo 20 lety tato debata nebyla tak silná. Dnes vidíme, že různé multilaterální instituce, dokonce i MMF, se o tuto debatu zajímají více než dříve. Ale nejsou to jen řeči? Má například nějaké praktické důsledky, když političtí lídři na setkáních G20 více mluví o nerovnosti?

V mezinárodní debatě se hodně diskutuje o tom, zda je nerovnost skutečná. Odpovědí je, že se nerovnost mezi zeměmi v celosvětovém měřítku snížila. Výkon Číny je v tomto ohledu pozoruhodný. Ale uvnitř téměř každé země nerovnost roste, takže ve společnosti je zakořeněné vnímání, že se problém nerovnosti zhoršuje. To je uznávaná skutečnost. Zmínil jste Mezinárodní měnový fond a je docela působivé, že MMF poukazuje nejen na sociální nebezpečí nerovnosti, ale také na ekonomická nebezpečí – že může zpomalit tvorbu pracovních míst a ekonomický růst. Myslím, že je také zajímavé, že v Agendě OSN 2030 o udržitelném rozvoji se jeden ze 17 cílů týká konkrétně snižování nerovnosti. Celosvětově se uznává, že nerovnost dosáhla nepřijatelných rozměrů. Před 20 lety to byla politická diskuse, nyní je to politická danost.

A musíme se podívat na pandemii. Všichni jsme si prošli hrozivou zkušeností pandemie, ale ne všichni jsme byli na stejné lodi. Pro někoho tato pandemie znamenala nepohodlí, nudu a stres. Pro druhého znamenala boj o přežití a strach, opravdovou existenční hrozbu. A tím nemám na mysli ohrožení zdraví, mluvím o ohrožení ekonomickém a sociálním. A díky tomu si lidé jasně uvědomili, že nerovnost teď dosáhla úrovně, která přerůstá ve strukturální nespravedlnost. Pokud během pandemie má některá část populace přístup k internetovému připojení, vzdělání, sociální ochraně či pohodlnému ubytování, zatímco jiná nic z toho nemá, tak to není jen nerovnost, ale nespravedlnost.

Máme naději, že vlády na obou stranách Atlantiku reagovaly na pandemickou recesi lépe než na velkou finanční krizi před deseti lety, a to i vzhledem k solidním investicím do ochrany příjmů, do programů na záchranu pracovních míst a pokud možno také s využitím sociálního dialogu.

Rád bych si myslel, že jsme se v letech 2008–2009 něco naučili. Dnes je uznáváno, že předčasný přechod k úsporným opatřením byl chybou a že zpomalil oživení. Upřímně řečeno, toto zotavení ještě nebylo úplné, když nás zasáhl koronavirus. Takže ano, vlády si tentokrát vedly lépe. Podívejte se jen na objem prostředků vynaložených na ekonomickou a sociální pomoc. Je to kolem 16 bilionů amerických dolarů! To je ohromná částka. A ano, udělalo se mnoho ad hoc opatření na ochranu pracovních míst, na ochranu příjmů, na ochranu podniků. Myslím, že bychom tomuto úsilí všichni rádi zatleskali. Ale problém je, že toto úsilí bylo značně nerovnoměrné. Zjednodušeně řečeno, bohatý svět (a do bohatého světa bychom mohli zhruba zařadit USA a Evropu) vynaložil na obnovu velmi vysoké částky. Měl palebnou fiskální sílu, díky které udržel ekonomiku v chodu. A také měl přístup k vakcínám ve větším počtu než jiné části světa. To staví bohaté země na rychlou cestu k obnově, což je důvod k oslavě. Totéž však neplatí pro rozvíjející se ani rozvojový svět. Obrovské rozdíly v procesu obnovy jsou stále znatelnější. Vyspělé ekonomiky opět rostou. Co do příjmů, HDP a nezaměstnanosti asi ještě nejsou úplně na úrovni před pandemií, ale rychle se k ní blíží. Pro rozvojový svět je opak pravdou. Chybí jim fiskální zdroje a vakcíny a nemají dobré vyhlídky na zotavení. A to je moment, kdy se financování rozvojové agendy stává tak důležitým.

Asi všichni víme, že MMF právě vydal mimořádnou, bezprecedentní emisi zvláštních práv čerpání ve výši 650 miliard dolarů (560 miliard eur). Pokud bude správně využita a bude podpořena spravedlivější distribuce vakcín, mohlo by to vyrovnat podmínky a umožnit rozvojovému světu a rozvíjejícím se ekonomikám přidat se k rychlejší cestě obnovy. Je tu riziko, že pokud současný trend bude pokračovat, necháme za sebou rozvojové a rozvíjející se ekonomiky, i když jsme světu slíbili, že nikoho za sebou nenecháme. A nikdo v Evropě si nemůže dovolit říct: bohužel, na tom mi nezáleží. Záleží na tom z důvodů morálních, zdravotních, ekonomických a kvůli udržení sociální stability. Myslím si tedy, že toto je jedna z největších globálních výzev, které nás čekají. Evropa musí jasně podporovat inkluzivní a udržitelné oživení, což se v tuto chvíli neděje.

Chválíme Evropu i Severní Ameriku za opatření na makroúrovni, které vedou k rychlejšímu zotavení, ale zajímalo by mě, zda je také potřeba zdůrazňovat důležitost menších opatření v konkrétních sektorech vzhledem k tomu, že pandemie pravděpodobně přivedla mnohem více lidí k zakázkové ekonomice.

Když se podíváte na to, že se celkově utratilo 16 bilionů dolarů (13,5 bilionů eur), zní to působivě a optimisticky. Tvorba politik však nespočívá jen v tom, že vyhradíte velké finanční prostředky, ale také v tom, že ovlivňujete trh práce, navrhujete systémy sociální ochrany tak, aby byly udržitelné, podporujete podniky, které vaši pomoc potřebují. Musíte z rozpočtu též škrtat podporu, která ve skutečnosti potřeba není. Skvělým příkladem je celoživotní vzdělávání, protože je součástí sociálního pilíře EU. Jde o skvělou věc a všichni se shodneme na tom, že potřebujeme celoživotní vzdělávání. Jakými mechanismy se však realizuje? Kdo je zodpovědný? Je to zaměstnavatel? Zaměstnanec? Stát? Jak to zaplatíme? Tyto otázky jsou opět začátkem diskuse, nikoli řešením. Kladou před nás cíl, přičemž se nyní musíme pustit do tvrdé práce a přijít s návrhem, jak tyto velmi úctyhodné ambice proměníme v praktickou politiku. A mimochodem, totéž bych řekl o změně klimatu a přechodu k uhlíkové neutralitě. Všichni se na něm sice shodneme, ale stále více si uvědomujeme, že jde o mimořádný problém reorganizace výrobních systémů, pravděpodobně bezprecedentní výzvu našich životů.

Z anglického originálu přeložil Martin Babička.

Vybrané texty vyšly původně jako Digitalisation: Big Democracy to overcome Big Tech and Big State (8. prosince 2021), To build better post-Covid societies, we must break the high inequality, high poverty cycle (23. ledna 2022) a Exploited and marginalised: obstacles to integration and inclusion for migrant workers in care and agriculture (7. ledna 2022) na webu progressivepost.eu. A jako Current transformations and the future of work v tištěném vydání magazínu Progressive Post 17/2021, s. 46 a nn.

László Andor je maďarský ekonom, v minulosti evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a začlenění, od roku 2019 generální tajemník Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS).

Guy Ryder je generálním ředitelem Mezinárodní organizace práce, předtím působil v mezinárodním odborovém hnutí.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

S Guyem Ryderem hovoří László Andor

Současné proměny a budoucnost práce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu