Progressive Post

Stewart Lansley

Vykročme z kola hluboké nerovnosti a chudoby

Během posledních čtyřiceti let jsme byli svědky významného – a dlouhotrvajícího – globálního experimentu s nerovností. Zatímco poválečná léta plná sociálních reforem nově vedla k větší spravedlnosti, posléze se tento trend obrátil. Dnes jsou nejbohatší národy znatelně nerovnější, než byly v 80. letech.

Tento zvrat způsobila do značné míry neschopnost rovnostářského hnutí získat zpět ideologickou převahu. Zatímco v roce 1945 rovnostáři myšlenkovou bitvu vyhráli, později se ideologické štafety chopila skupina kdysi upozaděných protržních věrozvěstů. Ti tvrdili, že se budování silnějších a podnikavějších ekonomik neobejde bez silné dávky nerovnosti. Málokdo to vyjádřil tak přímočaře jako Robert E. Lucas, v Chicagu žijící vysoce postavený kazatel tržní revoluce, jak nastoupila s koncem osmdesátých let 20. století. Z tendencí, které škodí zdravé ekonomice, napsal v roce 2003, je nejnebezpečnější koncentrace na otázku distribuce. Tato teorie se stala všeobecně přijímanou pravdou, drželi se jí hlavní ekonomové a mnozí ji také uplatňovali v praxi, a to včetně levicových vlád.

Dnes máme o tomto experimentu svědectví. Strategie prosazující po čtyři desítky let nerovnost vedla k vytvoření dvou destruktivních a navzájem propojených proudů. Zaprvé ty země, které byly v 80. letech nejvíce oddány sociální a ekonomické kontrarevoluci, podlehly zakořeněnému cyklu vysoké nerovnosti a chudoby. Zadruhé je tento cyklus poháněn vytěžujícím modelem kapitalismu, ve kterém si finanční elity s přemírou moci mohou zajistit neúměrný podíl na ziscích z růstu. Toto vytěžování velkými firmami pak vedlo spolu s ekonomickými otřesy, jako byly krize v roce 2008 a koronavirus, v poslední době u mnoha národů k upřednostňování nerovnosti. To vedlo k ještě většímu rozevření nůžek v oblasti příjmů a příležitostí.

Je potřeba, aby všechny společnosti zdůvodnily své nerovnosti. Experiment s nerovností přitom ukázal jasný příklad toho, co filozof 17. století Francis Bacon nazýval vědou libovolně sestrojenou. Experiment, po kterém nepřišla slibovaná ekonomická návratnost, vedl naopak k oslabení ekonomik, k ničivé sociální nestabilitě a pro mnohé k horším životním příležitostem. Míra dětské chudoby se za posledních 15 let prohloubila ve dvou třetinách zemí OECD, zatímco po celé Evropě narůstá poskytovaná charitativní potravinová pomoc. Velké rozdíly v příjmech a bohatství jsou také spojeny s rozdělenými a oslabenými demokraciemi. Spojené státy, nejbohatší země světa, dnes čelí nové krizi demokracie. Ve Velké Británii byl u voleb v roce 2010 rozdíl 23 procentních bodů mezi volební účastí obyvatel s nejvyššími a nejnižšími příjmy. Vzhledem ke skutečnosti, že jedno procento největších světových výrobců vypouští dvakrát více uhlíkových emisí ve srovnání s nejchudší polovinou, propast v bohatství a příjmech přiživuje i globální klimatickou krizi.

Spolu s dopady pandemie, které dolehly nejvíce na ty nejchudší, zesílil i koronavirus argument pro zavedení větší rovnosti. Hodně se mluví o budování lepšího světa po koronaviru a potřebě zásadní obnovy dnešního modelu kapitalismu podporujícího nerovnost. Politická odezva na tyto výzvy je však stále minimální.

Narozdíl od rostoucích nejistot u mnohých se pandemie ukázala jako další cesta k rychlému zbohatnutí těch již bohatých a zámožných. Bohatství světových 2189 dolarových miliardářů narostlo během čtyř měsíců do července 2020 o čtvrtinu a společně tak dosáhlo nového vrcholu. Dvě největší korporátní skupiny, které z krize vytěžily nejvíce, jsou z oblasti velkých financí a velkých technologií.

Navzdory mnohým programům prosazujícím postneoliberální politickou ekonomii se objevilo jen několik málo pokusů o to přimět korporátní a finanční lídry k tomu, aby nesli spolu s ostatními břemeno snižování výdajů a alespoň oficiálně uznali, jak nestabilními se tržní ekonomiky staly. Naopak nástroje vytěžování – převedení rostoucích korporátních zisků do vyšších výnosů akcionářů a vedoucích pracovníků, prudký nárůst převzetí soukromého kapitálu za použití finančního pákového efektu, sbírání výnosů z peněžních transakcí a postupný proces monopolizace – se nepřestávají využívat.

Objevují se přitom jisté náznaky změn, byť jen omezené. Agenda Joea Bidena prosazující progresivní sociální změny ve Spojených státech vedla k určitému pokroku, ale čelí obvyklým politickým omezením jako všechny radikální reformy zavedené do amerického systému. V Evropě od Německa po Portugalsko vyhrávají ideologickou debatu progresivní síly. Stále však byla jen malá část rostoucího nátlaku ke skutečnému konání převedena do hmatatelného programu, který by přinesl změnu. Světové finanční a korporátní elity nejsou přitom ochotny přistoupit k ničemu jinému než k symbolickému úpadku svého svalstva, svých privilegií a svého bohatství. Jak varoval George Orwell v roce 1941, bankéři a velkopodnikatelé, velkostatkáři a akcionáři, státní úředníci s chápavými zadky se budou vzpouzet, jak jen to půjde.

Pokud zůstanou dnešní vytěžující mechanismy popohánějící polarizaci nedotčeny, úrovně příjmů a bohatství budou nadále silně soustředěny na jednom místě. V takovém případě postkoronavirové společnosti skončí jako modely velmi podobné těm předpandemickým, podporujícím nerovnost.

Z anglického originálu přeložila Eva Ticháková.

Stewart Lansley přednáší na Bristolské univerzitě, je členem rady Progresivního ekonomického fóra ve Velké Británii a autorem knihy The Richer, the Poorer, How Britain Enriched the Few and Failedthe Poor, a 200-year History (Ti bohatší a ti chudší: jak Británie obohatila vyvolené a zradila chudé, dvousetletá historie, 2021).

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Stewart Lansley

Vykročme z kola hluboké nerovnosti a chudoby

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu