František Všetička

Jenský student

Před 170 lety zemřel Ján Kollár

Životním snem Jána Kollára bylo stát se evangelickým farářem. Vzhledem k tomu, že v Uhrách, kde se narodil (29. července 1793 v Mošovcích u Martina), nebyla univerzita pro vzdělávání evangelických duchovních, navštěvovali uchazeči tohoto druhu vysoké školy v německých zemích. Kollár se za tímto účelem vydal do Jeny, kam přes Prahu, kde vyhledal mnohé české vlastence, dorazil 8. října 1817. Přišel do vzrušené atmosféry, neboť se blížilo třísté výročí reformace, které zejména studentská mládež intenzívně prožívala. K oslavě tohoto výročí došlo 18. října na hradě Wartburgu a Kollár, jenž byl v Jeně teprve desátý den, se slavnosti zúčastnil. Studenti všeobecně toužili a volali po sjednocení německých území, po spojení všech germánských kmenů. Kollára tato idea doslova nadchla, domyslil ji a nabyl přesvědčení, že totéž by se mělo uplatnit i mezi kmeny slovanskými. Myšlenka slovanského sjednocení se pak stává vůdčí ideou jeho básnického i naučného díla.

Na jenské univerzitě studoval Kollár vedle teologie také filozofii, historii, filologii a přírodovědu. V Pamětech z mladších let života takto vzpomíná na své učitele: Tři profesorové v Jeně nejsilněji účinkovali na mého ducha: Luden, Oken a Fries. Luden měl mezi všemi profesory nejprostrannější posluchárnu a největší počet posluchačů. V létě taková tíseň a tlačenice byla, že jsme sotva dýchati mohli a pot z čela se nám cedil. Okna plna byla hlav posluchačů, zvenku ze dvora do posluchárny obrácených, kteří ve dvoře na řebřících o stěnu opřených stáli. Všem třem profesorům věnuje pak Kollár po jednotlivých kapitolách.

Jinou kapitolu věnoval Johannu Wolfgangu Goethovi, s nímž se několikrát setkal. Na začátku kapitoly jemu připsané o něm píše: Sotvaže jsem se v Jeně usadil a rozpatřil, první má práce byla uviděti a poznati nejen profesorů, ale i jiné slavné tam žijící muže, aneb aspoň jejich pomníky a domy, kde bydleli a pracovali. Náhoda pak tomu chtěla, že pan Wolfgang Goethe nedaleko od nás bytoval, jemu tedy bylo prvnímu moje navštívení obětováno. Byl jsem tam nejprve s Mažárim, potom častěji sám. Prvníkráte dal nám v předním pokoji něco čekati, pokud se prej oblekl a připravil. I předstoupil před nás tento německý Jupiter s nádhernou zdvořilostí a s odměřenými kroky i slovy. I pán Goethe byl toho domnění, že v uherské krajině pouzí Maďarové bydlejí, pročež i nás za Maďary držel. Když já ale proti tomu protestoval jsem řka: ,Pane, já jsem Slovák, aneb chcete-li, Slavjan, tento pak můj druh jest polomaďar – poloněmec, zasmál se pan Goethe hlasitě nad touto mou upřímností, pročež obrátiv se ke mně, důvěrně prosil mne, abych mu několik slovenských národních písní opatřil a přeložil, anť prej slyšel mnoho i o jejich mnohosti i o jejich kráse. Kollár tak učinil, Goethe jeho překladu vtiskl básnický ráz a písně zveřejnil. V závěru kapitoly se pak přísný evangelík pohoršuje nad Goethovým bezmanželstvím.

Kollár živě sledoval německé literární dění a také cizí proudy, které německý slovesný kontext ovlivňovaly. Německá romantika tehdy vyzvedávala Petrarku, který podstatným způsobem zapůsobil na jeho básnickou tvorbu, především svými sonety, v nichž opěval milovanou Lauru. Později jej zaujal Dante, zejména svým tématem putování labyrintem ztracených duší, což spolu s osnovou jeho stěžejního díla převzal do Slávy dcery.

Největší vliv měl však na Kollára Johann Gottfried Herder. Tehdy již nežil, ale žily jeho pozitivní myšlenky o Slovanech, jež student vyčetl z jeho rozsáhlých Myšlenek k filozofii dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit). Václav Černý později právem napsal, že Kollár roste z Herdera, myslí Herderem, dýše Herderem. Je proto celkem pochopitelné, že se tento Kollárův idol dostal i do Slávy dcery, konkrétně do 64. znělky:

Zlatá Lado! Stříbroluký Milku!
jdite od nás toho večera,
bychom zde u hrobu Herdera
s nábožností klaněli se chvilku.

Jena a blízká Lobeda (dnes součást Jeny) jsou však významné především tím, že zde Kollár našel svoji životní družku Frideriku Schmidtovu. V Pamětech píše o tom, jak jej v jenském příbytku navštívila její matka a požádala jej, aby v lobedském kostele zastupoval jejího vážně nemocného manžela. Kollár na to přistoupil a v rodině poznal svůj životní a básnický idol, který přezděl na Mínu, dceru bohyně Slávy.

Když se Kollárův pobyt na univerzitě blížil ke konci, požádali jej věřící po pastorově smrti, aby u nich zůstal. Kollár to odmítl, poněvadž chtěl sloužit především své vlasti. Ani jeho vztah s Friderikou se nemohl naplnit, poněvadž matka ji nechtěla pustit do – podle ní – zdivočelých Uher. Kollár se loučí s lobedským domkem i s Mínou:

Ještě ční ten domek, políbení
buď i tobě sláno k posledu,
a už rychle, nohy, kupředu,
skrýte očím toto těžké zření;

o vy, místa pelná potěšení,
už se věčně s vámi rozvedu,
ještě okamžení k pohledu
u kraj lesa – ach, už domku není!

K pátému verši třeba dodat, že Kollár byl důsledným stoupencem své vlastní vokalizace – žádná slabika nesměla být bez vokálu, proto pelná, hrobitov, serdce a další.

Koncem března 1819 složil Kollár závěrečné zkoušky a obdržel vysvědčení. Cesta domů byla svízelnější o to, že byla vykonána pěšky. Hmotné prostředky byly dokonale vyčerpány. Odebral se ke svému bratranci Janovi ve Slovenském Pravně, do rodných Mošovec nemohl, poněvadž otec se na něho stále hněval, že šel na studia a nevěnoval se hospodářství. Ještě v roce 1819 byl vysvěcen a na podzim téhož roku byl jako evangelický kaplan povolán do Pešti. Teprve po sedmnácti letech od seznámení se Friderika Schmidtová stala jeho manželkou. Sňatek se konal v září 1835 ve Výmaru, tedy v době, kdy už vyšly všechny tři verze Slávy dcery, v nichž byla oslavena.

V nedávné době se Jánem Kollárem zabýval Martin C. Putna ve svém Překladu a výkladu Slávy dcery z panslavistického mýtu do kulturní historie (2014). Publikace začíná soudem kulturně nehistorickým: Kollárova Slávy dcera je mrtva. Je snad nejmrtvější ze všech děl, která byla v češtině napsána. Leží jako obludný kadávr, jako bludný balvan v dějinách české kultury. Sice se stále stává, že ji někdo znovu vydá, jako by si mrtvolného puchu nevšiml.

Evangelická fara v Lobedě dodnes stojí, je opatřena dvěma pamětními deskami – jedna připomíná Martina Luthera, druhá Jána Kollára. Mezi farou a kostelem sv. Petra, kde básník konal bohoslužby, se tyčí pomník s jeho verši v češtině a v němčině (Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok). Ján Kollár zemřel 24. ledna 1852 ve Vídni, pohřben je na Olšanských hřbitovech v Praze. Na jeho náhrobku mimo jiné stojí, že byl profesorem starovědy slovanské.

František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

František Všetička

Jenský student

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu