Zdeněk Víšek

Jiný pomník v Hodoníně

Nevěřím vlastním očím. Na dvoumetrovém podstavci stojí pevně semknuté tři postavy v nadživotní velikosti, žena a dva muži se zarputilými výrazy. Jeden z mužů výrazně třímá pušku. K tomu je na soklu jen stručný nápis: Na paměť prosincové stávky 1920. Obcházím sochu a můj údiv se stupňuje: opravdu tady takhle v rodišti Tomáše Masaryka a v katolickém kraji oslavují komunistický pokus o státní převrat?
Petr Zídek, Lidové noviny, 27. 8. 2016

Citát z příspěvku Zapomenuté pomníky komunismu může sloužit jako výstižné motto následující stati, která se zabývá minulostí i přítomností pomníku, jehož existenci by v Hodoníně – Masarykově rodném městě – skutečně velká většina Čechů, Moravanů a Slezanů asi rozhodně nečekala. Může tvořit i určitý doplněk studie Ferdinanda Vrábela o historii pomníku T. G. Masaryka v Hodoníně (Listy č. 5/2021), který byl v souvislosti s politickým vývojem čtyřikrát postaven (1931, 1945, 1968 a 1990) a třikrát odstraněn – 1940, 1961 a 1971.

Masarykův pomník tak není v Hodoníně jedinou sochou, která má přímý vztah k osobnosti a činnosti prvního československého prezidenta. Tou další sochou, respektive sousoším, je právě pomník věnovaný prosincové generální stávce 1920, která v tomto jihomoravském městě měla dosti dramatický průběh.

Generální stávka 1920

Marxistickou historiografií i uměleckou tvorbou dříve často oslavovaný politický konflikt (boj o charakter republiky) se rozhořel mezi 10. a 17. prosincem 1920. Stal se završením politických rozporů mezi levicovým (komunistickým) a pravicovým (demokratickým či státotvorným) proudem v československé sociální demokracii po roce 1918. Některým oblastem (Kladensko, Hodonínsko, Mostecko, Třebíčsko, Rosicko-Oslavansko) se nevyhnulo násilí, když se část dělnictva pokusila o převzetí místní moci. Větší města, včetně tradičních dělnických center, jako byly například Plzeň či Ostrava, však stávku nepodpořila. Ke stávce se nepřipojila ani většina dělníků německé národnosti, neboť politický zápas v rámci československé sociální demokracie jim byl do značné míry cizí.

V Československé republice bylo tehdy úřednickou vládou Jana Černého, která byla jmenována v září 1920 po demisi vlády sociálně demokratického premiéra Vlastimila Tusara, vyhlášeno stanné právo, proti stávkujícím bylo povoláno vojsko a došlo k zatčení celkem 3732 účastníků nepokojů, z nichž odsouzeno bylo 461. Při potlačování stávky zahynulo také 13 protestujících – jeden dělník byl zastřelen v Praze, devět v Mostě a tři ve Vráblích na Slovensku. Zranění i tři mrtví byli ale také na straně četníků. Všichni odsouzení účastníci prosincových událostí byli propuštěni nejpozději v roce 1922 – díky amnestii prezidenta T. G. Masaryka.

V důsledku potlačení těchto nepokojů došlo k udržení demokratického a parlamentního charakteru první Československé republiky, a to až do roku 1938, což bylo v zemích tehdejší střední a východní Evropy, kde se začaly postupně prosazovat nejrůznější autoritativní a nedemokratické režimy, dosti unikátní.

Prosincové události 1920 ovšem výrazně oslabily československou sociální demokracii, neboť většina jejích původních voličů podporovala po vzniku KSČ v květnu 1921 právě tuto krajně levicovou politickou stranu, a proto sociální demokracie již nikdy v následujících parlamentních volbách (1925, 1929 a 1935) nezopakovala svůj volební triumf z prvních parlamentních voleb v dubnu 1920, kdy získala podporu více než 25 procent voličů.

Události 1920 v Hodoníně

Průběh prosincové stávky v Hodoníně popsal historik Petr Zídek v citované stati Zapomenuté pomníky komunismu takto:

Podrobné a přesné vylíčení událostí v pondělí 13. prosince 1920 v Hodoníně by vydalo na několik desítek stran. Zjednodušeně se dá říci, že dělníci vedení bolševickými radikály brzy ráno obsadili nejdříve továrny, pak státní a městské úřady a strategické body, jako je nádraží, pošta, okresní hejtmanství či četnická stanice. Příslušníci ozbrojených sborů ve městě (četníci, vojáci, městská policie) nekladli odpor a byli dělníky odzbrojeni, takže již v deset hodin zavlála nad radnicí rudá vlajka.

Během dne se akce vymkla bolševickým vůdcům z rukou. V městě vládla anarchie v podobě nekoordinovaných hloučků ozbrojených dělníků a spodiny z města a okolí.

Kromě neúspěšného pokusu lynčovat okresního hejtmana – lidovému soudu zabránil jeden z bolševických vůdců – však naštěstí nedošlo k násilným excesům. Kolem šesté hodiny večer překvapila vzbouřence rota hraničářského praporu z Mikulova a vytlačila je z nádraží. Při postupu do centra narazili vojáci na ozbrojený odpor. Asi tříhodinová přestřelka si vyžádala několik raněných na obou stranách. Kolem půlnoci mělo vojsko město v rukou. První pokus nastolit v Hodoníně diktaturu proletariátu tím končil.

Ozbrojené nepokoje v Hodoníně 1920 si nevyžádaly žádné oběti na životech, což svědčilo nejen o nízké intenzitě srážek, ale především o umírněném postupu vládních sil, které byly vyzbrojeny i kulomety. V následujících dnech bylo v Hodoníně zatčeno 73 povstalců. Tři vůdci hodonínské vzpoury byli odsouzeni k odnětí svobody na tři, čtyři a pět let, ostatní k trestům v trvání 18 až 30 měsíců.

Průběh prosincové generální stávky v Hodoníně byl před rokem 1989 tendenčně líčen v celé řadě dobových regionálních publikací a článků. O událostech byl dokonce natočen v roce 1980 celovečerní film Děti zítřků, jenž svou uměleckou poetikou připomínal spíše než normalizační propagandistické agitky filmovou tvorbu raných padesátých let.

Nejvýraznější připomenutí těchto více než sto let starých událostí je ovšem v Hodoníně stále stojící sousoší dvou dělníků a jedné ženy, postavené na Paměť prosincové stávky 1920, jak uvádí nápis pod pomníkem.

Pomník prosincové stávky

Pomník, ovlivněný tradičními motivy dobového socialistického realismu, byl odhalen roku 1965 jako pocta účastníkům generální stávky, z nichž mnozí tehdy ještě v Hodoníně žili. Jeho autorem byl sochař Vladimír Koštoval (1926–1985).

Sousoší zobrazuje v popředí stojícího muže s rukama sevřenýma v pěst podél těla, dále za ním stojícího muže, jenž v rukou drží pušku, a mladou ženu v lidovém kroji. Monument svými atributy v alegorické zkratce zachycuje do jisté míry znaky hodonínské stávky – nezbytné bojové odhodlání lidu symbolizované sevřenými pěstmi, revoluční ozbrojený zápas reprezentovaný ozbrojeným postarším dělníkem i naději zastoupenou právě sochou mladé dívky v slováckém kroji.

Tento pomník – na rozdíl od jiných sochařských artefaktů z doby nesvobody – nebyl překvapivě odstraněn ani více než tři desítky let po demokratické revoluci, třebaže představuje oslavu totalitní ideologie i represivní nedemokratické moci v Československu, která byla svržena neozbrojeným lidovým povstáním v listopadu 1989 a později byla svobodně zvolenou Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky prohlášena v roce 1993 za nelegitimní.

V současné době má toto hodonínské sousoší statut kulturní památky a o jeho odstranění by muselo rozhodnout městské zastupitelstvo, což se dosud nestalo. Při rozhodování o ponechání tohoto pomníku ve veřejném prostoru pravděpodobně sehrály svou roli, kromě určitého nezájmu o podstatu věci, především lokálně-patriotické postoje a patrně i absence znalosti historického a politického kontextu tohoto problému.

Z podobných důvodů zůstal až do dnešních dnů například zachován v Zákolanech u Kladna i pomník druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, který se zde roku 1884 narodil. V Zákolanech patrně převážila regionální hrdost na významného rodáka nad reálnými historickými fakty dokazujícími, že prezident Zápotocký byl jako budovatel totalitního režimu spoluviníkem mnoha jeho zločinů.

Jednoznačné stanovisko ve věci zachování či odstranění sousoší Na paměť prosincové stávky 1920 v závěru svého příspěvku v Lidových novinách z roku 2016 formuloval již citovaný historik Petr Zídek:

Hlavním problémem hodonínského pomníku generální stávky je to, že legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu. Chceme, aby se u nás řešily politické spory pomocí pušek? Kdyby chtěl někdo dnes podobný pomník instalovat, mohl by být pohnán před soud, protože kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. A přesně to hodonínský pomník činí, a měl by být proto z veřejného prostoru odstraněn. .

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Jiný pomník v Hodoníně

Generální stávka 1920

Události 1920 v Hodoníně

Pomník prosincové stávky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu