Martin Burian

Atomová energie, kancléři, očkování a životní jubileum

Oficiální postoje České republiky a Rakouska jsou si většinou podobné, mnohdy zcela totožné. Konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem je sledovaný s velkými obavami a pod stejným úhlem pohledu. Dle mého skromného názoru nezaznívá bohužel v mezinárodních rozhovorech a jednáních možnost, že by se Ukrajina stala opět neutrálním státem. Rakousko získalo po druhé světové válce díky neutralitě mnohé výhody. O tom, zda to přispělo ke zdravému společenskému vývoji, by se mohlo dlouho diskutovat. Denacifikace v poválečném Německu probíhala nepochybně důsledněji.

Největší rozdíl mezi českými a rakouskými sousedy je bezesporu v postoji k využití jaderné energie. Její v rámci Evropské unie očekávané zařazení mezi zdroje zelené energie narazilo v Rakousku na značný odpor. Předpokládá se, že rakouská vláda tento záměr napadne u Evropského soudu. Odmítavý postoj, dnes vnímaný jako samozřejmost, vychází z všelidového hlasování, které se konalo 5. listopadu 1978 za vlády kancléře Bruna Kreiského. Jednalo se o to, zda nově postavenou atomovou elektrárnu v dolnorakouském Zwentendorfu uvést do provozu, nebo jestli dát celý projekt takzvaně k ledu. Celorakouského referenda se zúčastnilo 64,1 % oprávněných občanů. Pro uzavření nově postavené elektrárny hlasovalo 50,47 %. V plánu bylo vybudovat celkem tři atomové elektrárny. Bruno Kreisky jakožto podporovatel těchto záměrů před započetím referenda prohlásil, že v případě negativního výsledku hlasování odstoupí z funkce. Slib nedodržel, jeho politickou pozici to však neoslabilo. Naopak; tento sociálně demokratický kancléř o rok později suverénně zvítězil ve volbách. V této vrcholné funkci nakonec strávil rekordních třináct let. Zdá se nepravděpodobné, že se něco podobného podaří současnému lidoveckému kancléři Karlovi Nehammerovi, který v této funkci po necelých dvou měsících vystřídal Alexandra Schallenberga.

O jeho předchůdce Sebastiana Kurze si nemusíme dělat starosti. Na závěrečné tiskové konferenci, lépe řečeno během závěrečného monologu prohlásil novopečený otec, že jeho život dostal nový rozměr a že se nyní chce plně věnovat rodině. Avšak zanedlouho potom, koncem minulého roku, vešlo ve známost, že jeho nové působiště se bude nacházet v Kalifornii. V investorské firmě se sídlem v Silicon Valley nastoupí do funkce globálního stratéga. Jeho šéf miliardář Peter Thiel, rodilý Němec, veřejně podporuje Donalda Trumpa včetně financování jeho volebního boje. Jeho sympatie k ultrapravicovým společenským tendencím nejsou tajemstvím. Po spěšném odchodu Sebastiana Kurze z politiky proběhly mnohé veřejné diskuse, které probíraly – většinou kriticky – aspekty jeho strmé kariéry. O jeho politickém a strategickém talentu nelze pochybovat. Samotný fakt, jak vysoko v politické hierarchii vystoupal, a navíc v tak mladém věku, je překvapivý a nepřehlédnutelný. Kritici se ptají, za jakou to bylo cenu a s jakým poselstvím. Zazněly poznámky o bezobsažné sebestředné politice a o její amerikanizaci. Stranický kolega pětasedmdesátiletý Franz Fischler přirovnal Kurzovu kariéru k silvestrovské raketě, která stoupá, zazáří a posléze se stane neviditelnou. Dlužno podotknout, že kritické hlasy zazněly takzvaně s křížkem po funuse.

S nástupem Karla Nehammera se politická atmosféra i celková rétorika v mnohém změnila. Hlavní téma – pandemie – zůstává nadále bohužel stejné. Novému kancléři se podařilo navázat konstruktivní dialog s větší částí opozice. Díky neobvyklé jednotě v parlamentu byl 20. ledna odhlasován zákon o všeobecné očkovací povinnosti od osmnácti let. Oficiálně vstoupila v platnost počátkem února, ale až od poloviny března je možno nenaočkované pokutovat. Osmdesát dva procent poslanců bylo pro schválení zákona. Jednotně proti hlasovali pouze Svobodní. Jedna poslankyně z vládní strany Zelených opustila během hlasování sněmovnu, jeden sociálnědemokratický poslanec a čtyři členové liberální strany NEOS nový zákon nepodpořili.

Držitelka Ceny Pelikán novinářka Barbara Coudenhove-Kalergiová oslavila devadesáté narozeniny. Nechci zde psát její životopis. Je snadno dohledatelný, a navíc v internetovém archivu našeho časopisu je možné si přečíst skvělou chvalořeč, kterou na její počest v roce 2013 pronesla Jiřina Šiklová. Jubilantka píše pro vážený deník Der Standard pravidelné komentáře. V týdeníku Falter s ní vyšel rozsáhlý rozhovor, nezkrácenou verzi je možné si poslechnout z veřejně přístupného záznamu na podcastu radia Falter. V přibližně hodinovém interview, zveřejněném v den jejích narozenin 15. ledna, se dozvíme nejen o jubilantčiných současných aktivitách, ale i o mnohém z česko-rakouské historie. Krátce po skončení druhé světové války byla rodina tehdy třináctileté Barbary donucena opustit svoji vlast. Šlechtická rodina, navíc německy mluvící, tvořila v Praze, jak sama podotýká, menšinu v menšině. I v předválečné době to způsobovalo jisté životní komplikace. Pro úplnost zmiňuje samozřejmost, s jakou tehdy existovaly německé školy, tisk a divadla. Na všechny redaktorčiny otázky odpovídá bez špetky zatrpklosti, otevřeně a mnohdy i s humorem. Přes všechny těžkosti vnímala poválečný odsun dětskýma očima spíše jako nějaké dobrodružství. Její otec nebyl ani nacista ani odbojář. V americkém uprchlickém táboře, jejich prvním útočišti, ji značně překvapilo, že vojáci na sebe neřvou, ale mluví spolu jako normální lidé.

Jemně sarkasticky popisuje poválečné snahy vytvořit nový obraz Rakouska. Ta malá idylická alpská země najednou neměla s Německem nikdy nic společného. Pěstování provincionalismu se stalo kulturně politickým programem, monarchie jako by nikdy neexistovala. Na vysvědčení se neobjevovala známka z němčiny, nýbrž z vyučovacího jazyka – konstrukt tehdejšího ministra školství. O plném rozsahu zvěrstev nacistického režimu se mnozí lidé včetně jubilantky dozvěděli mnohem později. Autentické záběry z koncentračních táborů nacisté do propagandistických materiálů nezařazovali. Poválečné rakouské školství se touto dobou zabývat nechtělo. Z vyprávění svých vrstevníků vím, že se tato tradice pěstovala i o dvacet až třicet let později. V oficiálních učebních osnovách tato témata zakotvena byla, nicméně učitelé se jim mnohdy raději vyhýbali. Téma takzvaně nestihli probrat a slíbili, že se mu budou věnovat příští školní rok po prázdninách. K tomu však již většinou nedošlo.

Za velmi pozitivní období vývoje rakouské společnosti považuje Barbara Coudenhove-Kalergiová sedmdesátá léta. Vyzdvihuje přínos sociálního demokrata, tehdejšího kancléře Bruna Kreiského k demokratizaci Rakouska. Oceňuje jeho otevřenost a ochotu ke spolupráci s politiky z jiných politických stran. Umožnil konání necenzurovaných tiskových konferencí. Dříve bylo obvyklé seznam otázek předem odevzdat kancléřovu sekretáři ke korektuře. Rakousko se tehdy začalo otevírat světu. Profesně se to dotklo i jubilantky, v té době zaměstnané ve veřejnoprávní televizi ORF. Tehdejší ředitel Gerd Bacher sestavil zahraniční redakce. Referování o takzvaném východním bloku, zejména o Československu a Polsku dostala na starosti Barbara Coudenhove-Kalergiová. Po pádu železné opony v letech 1991 až 1995 se zdržovala v Praze ve funkci korespondentky ORF. Vlastní osud ji naučil citlivě a nezjednodušeně přistupovat k problémům uprchlíků. Dobrovolnicky učí ve svém volném čase nové spoluobčany němčinu.

Martin Burian (1960) je výtvarník, spoluvydavatel Listů. Žije v Rakousku.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Atomová energie, kancléři, očkování a životní jubileum

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu