Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2022 > Číslo 1 > Václav Jamek: Neosobní sen a vláda imaginace

Jan Šícha

Zemřel Anton Otte, vyjednavač Smíření

Devětadvacátého prosince 2021 zemřel katolický kněz Anton Otte. Počátkem devadesátých let přijel do Prahy mluvit o smíření mezi Čechy a sudetskými Němci. Politické dějiny šly nakonec jinudy, než si pravděpodobně Anton Otte představoval. Ohlédnutí za velmi lidským a vnímavým knězem z Vidnavy, za nositelem vysokých německých a českých vyznamenání i listovní ceny Pelikán, může být ohlédnutím za možnostmi, které zůstaly nevyužity.

Sudetští Němci se sdružují do tří světonázorových společenství – katolického, sociálně demokratického a nacionalistického s neonacistickými prvky. Ackermann-Gemeinde, Oráčova obec, pojmenovaná podle středověkého literárního textu, sdružuje katolíky. Po válce k ní náleželo více než sto tisíc lidí. Historickou tragédii roztržky mezi Čechy a Němci Ackermann-Gemeinde překonávala zájmem o bližní. Komunikovala s českými exulanty, posílala balíčky do Československa, podporovala farnosti v původní vlasti. Zkušenost vyhnání a nového začátku se v Ackermann-Gemeinde zpracovávala jako křesťanská výzva. Kněz Paulus Sladek, zakladatel Ackermann Gemeinde, objížděl provizorní ubikace vyhnanců a učil sudetské Němce pojmenovávat a rozvíjet vlastní osud jako zvláštní úkol Boží. Vyhnání se musí vidět jako příležitost. Dělat vše nanovo a dobře, živě. I hluboká roztržka s Čechy je příležitost, jak smířením v křesťanském duchu aktivně napravit národnostní boj a tragédie, do kterých vyústil.

Anton Otte přijel do Československa v roce 1991 s touto duchovní výbavou. Smíření-Versöhnung bylo klíčovým slovem počátku devadesátých let. Anton Otte byl jeho ztělesněním. Češi mu po válce rozhodnutím lidového soudu pověsili otce, zažil šikanu pro národnost, odešel do Německa, kde našel svou osobní cestu. Vrátil se do staré vlasti, aby pomohl znovu ustavit důvěru. Povedlo se to výběrově. Anton Otte si jako muž zvláštního charismatu získal řadu přátel. V průběhu let se slovo smíření v česko-německém kontextu opotřebovalo, protože nedošlo k hluboké reflexi křivd a symbolické nápravě, protože jiná není možná. Vznikly dvě petice, které měly smíření v názvu. Hodně i vysoce postavených lidí v Čechách řeklo hodně vlídných slov. Nepovedl se ale obrat, společně, z hloubi duše. Položme si otázku, co „z hloubi duše“ znamená.

Katolická církev pracuje s představou zranění, které se dá zhojit. Z úst Antona Otteho velmi věrohodně znělo slovo Wiedergutmachung. Česky odčinění, náprava. V němčině se skládá ze slov znovu, dobro a dělat. Musí se tedy něco udělat, aby bylo obnoveno něco, co bylo narušeno. Komenský mluvil o všenápravě. Otte chtěl vyjednat společné dělání. Myslím si, že poslední příležitost ve vztahu k sudetským Němcům byla na půdě Česko-německého fondu budoucnosti. Jednalo se o jednorázové částce pro lidi, kteří v souvislosti s nuceným vysídlením, které mělo proběhnout jako spořádaný transfer, utrpěli trvalé zdravotní újmy. Návrh, ve kterém se také angažovala Ackermann-Gemeinde, byl odmítnut. Náprava v křesťanském vidění musí obsahovat moment hlubokého obratu. Myslím, že nenastal, přestože o něj usiloval v osobnosti Tonyho mimořádně vhodný člověk. Tak nějak to všechno mezi námi a našimi Němci vyšumělo a rozdrolilo se.

Anton Otte byl družné povahy a měl rád víno. Zažil jsem ho na konferenci Opus Bonum Anastáze Opaska, když k němu šel ke zpovědi jeden dobrý muž se slovy „musím ke zpovědi, já strašně chlastám“. Dostal rozhřešení a asi nějaké pokání se zdrženlivostí. Nastal večer a Tony s kněžskou autoritou konstatoval, že platnost pokání se o den odkládá. Sedělo se dlouho, nesedělo se na suchu.

Naposledy jsem ho viděl na Sudetoněmeckém sněmu, někdy před koronavirem. Šel jsem k sociálním demokratům, k Seligerově obci, bývá nás tam málo. Ackermannovcům v plném sále přednášel vídeňský arcibiskup, český šlechtic, kardinál Schönborn. Tony vyšel z přednášky s fascinovaným výrazem a řekl: „On je Gebenedeit.“ To slovo se užívá vzácně, v mariánské modlitbě, je to něco mezi požehnaná a blahoslavená. Od Tonyho to znělo jako obdiv k někomu, kdo dosáhl vnitřního prozáření, nějaké vyšší přesnosti. Vzpomněl jsem si na Tonyho charakteristiku loni na Tetíně při národní pouti ke svaté Ludmile, kde kardinál Schönborn prostými slovy mluvil o velkých věcech. V kontrastu k poněkud otlemeně křepčivému, frází plnému kardinálu Dukovi.

S každým zemřelým dobrým sudetským Němcem ubude kus Čech. Kus tradice, která tady nepokračuje, přitom je tu doma. Anton Otte, hodně po svém a ve svém neúspěšném pokusu, aby smíření bylo z duše – byl Gebenedeit.

Jan Šícha (1967) je novinář.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.