Václav Jamek

Neosobní sen a vláda imaginace

Když se s tím, co se děje, nedá nic dělat, přestane vás to zajímat: je to nejprostší obranná reakce. Shledávám, že nejlevnější toaletní papír se v blízkém supermarketu pořád ještě neprodává – stejně jako sáček majoránky – za ironickou cenu 99,90, jak se mi nedávno zdálo ve spaní, takže svůj vztah k důvěrné hygieně tč. přehodnocovat nemusím, ani počítat alternativní klůcky v prádelníku. Mohu zůstat v klidu. Krabička jihoafrických hroznů za 70 Kč (pardon, za pouhých 69,90) mě nemusí znepokojovat, stejně radši chroustám cibuli, jedna denně mi stačí. Takže dokud se neobjeví mimozemšťani, pohov. Což by se ovšem mohlo stát i dost brzy: být mimozemšťan, taky by mi lezla na to, co bych měl místo nervů, ta spousta ufologických seriálů, kterými se zahlcují české televizní kanály věnované údajně dokumentaristice.

A nepocházejí ty seriály už jenom z Ameriky, proslulého to pámbuvíproč extraterestrického rejdiště, ale také z Ruska! Ještě si budeme říkat: zlatá šestina světa Sovětský svaz, tam se aspoň na duchy věřit nesmělo! Asi jsem se ještě nepodělil o silný zážitek, který jsem tak učinil: jakýsi ruský dědula v onom takydokumentu vykládal, že mimozemšťani už tu dávno jsou a ovlivňují chod lidských věcí, například šíří mezi lidmi homosexualitu, aby lidstvo samočinně vymřelo a oni nás mohli na Zemi vystřídat. A že, panečku, vymíráme! Už je nás jen ubohých osm a tři čtvrtě miliardy, a homosexualita nás kosí dál. Ještě že to Putin, Kaczyński nebo ajatolláh Chameneí (plus ten futuristický dědula) pochopili. A jak říká Viktor Orbán, nejvíc ze všech vymírají Maďaři, asi nejhomosexuálnější národ pod sluncem. Maďaři, vy hlavně se vzpamatujte! Pěkně se nám pomnožte, Indii, Čínu pokořte, a homosexuály žeňte do Sýrie, kam patří!

Jinak jsou moje sny zvláštně neosobní, jako bych do nich ani nepatřil, lidé si v nich povídají a já jako bych tam nebyl, trochu jako když jedu tramvají a nikdo mě už nevnímá. Občas ke mně dolehne útržek hovoru; jedna paní říká: Na kokosky musí být bředké těsto. Druhá: Tohle mi vůbec nevysvětluj, tomu já nemůžu rozumět! A skřípot na výhybce všechno přehluší. – Nebo se ocitnu na vysoce odborném semináři, zrovna se tam rozebírá jeden z nejkrásnějších textů litevské literatury. Koukám do té knihy, škoda, že neumím slovo litevsky. Urvu rundu kušaras. Kolem mě znalci litevštiny z celé Evropy, nemám ponětí, jak jsem k tomu přišel. Znovu nahlížím do toho textu, jestli mi přece jen nesvitne: ani náhodou. Uturmundu kaljušas. Nula od nuly. Profesora, který seminář vede, to znechutilo: co tu dělá ten začátečník? Kdyby aspoň začátečník, pane profesore! Doteď mě nenapadlo, že bych litevštinu mohl vůbec potřebovat. Jak se řekne litevsky Litva? Určitě ne Lietuva, ale jak jen to je? První slovo, a hned chyták! Krása litevské literatury je další věc, kterou v životě nepoznám. A to nejhorší, nechtějí mi proplatit cestovné a v mé posteli na hotelu už leží někdo jiný, skutečný lituanista, po těžkém dni stráveném opravdu nad litevskými texty. Kéž se aspoň v týž čas nějakému Litevci zdálo totéž o češtině! Časová pásma tomu přejí.

Všechno je tedy nějak naruby: mé sny ovládl přízemní realismus, zato když se probudím, všude kolem vládne imaginace, jak to požadovala během studentských bouří v osmašedesátém nadšená západní mládež, i když fakticky vládne trochu jinak, spíš jak to nahlížel Pascal, vládne imaginárně. Třeba už s tou panikou, jak poletí nahoru ceny vůbec a toaletního papíru zvlášť (v mém případě). Zrovna nastupovala nová vláda, očekávaně asociální typu Nečas II, s Babišem a Okamurou v záloze a pak už s nikým, bylo dobré naplnit lidi hrůznými představami ještě dřív, než začala: všichni budou šťastni, když to pak bude trochu méně zlé, než se báli. A žurnalisti to jako obvykle zvládli. Však to byla úleva, když jsem minulý pátek zjistil, že pytlík majoránky stojí jenom Kč 24,90. Což je pořád jen necelých pětadvacet; i když necelých sto zároveň také, matematicky vzato.

Když vidím, že ve vládě zasedla taková esa z časů minulých jako Gazdík a Langšádlová, Černochová, Blažek, Stanjura, kdežto někteří čerstvější vůdcové se skryli v parlamentním příšeří, říkám si, že tohle bude nejspíš vláda mouřenínů, nepočítá se s tím, že bude trvat, jen provede několik základních špatností a potom nastoupí naši zachránci (z téhož tábora, neboť jiného není). Podle nějaké poslankyně ODS se prý zatím usilovně sčítají škody po Babišovi, ale první věc, kterou nová vláda stihla okamžitě: zvýšila seniorské jízdné na 50 % základní ceny. Prý se tím získá až 1,8 miliardy, suma závratná; za předpokladu, že důchodci budou jezdit pořád stejně – a třeba nevymřou na kovid (nebo i kdyby útěšně jenom s kovidem), což by nicméně bylo z hlediska systému ideální, přestože mrtví už žádné jízdné neplatí. Ale možná by se to břemeno dalo přenést na dědice a ti by platili jízdné o 50 % zvýšené, například až do pomyslných 99,9 (necelých sta) let zesnulého seniora. Nějak se holt musí ucpat ta díra vzniklá daňovými výhodami pro bohaté; a schválená spojenými, byť jen částečnými silami vlády a opozice minulé i současné: takže neotřesitelně. Ale když jste to, lidé, chtěli, mějte si to.

Možná se v daňových přiznáních škrtne i ta odečitatelná položka na poplatníka, jak už také někoho z naší osvícené pravice napadlo, ovšem jenom u nízkých příjmů, kde to něco znamená; protože jak k tomu stát přijde, aby kvůli ní třeba důchodci jako já bůhvíkolik let nemuseli z téměř neviditelných literárních honorářů za vydané knihy (cca Kč 1,90 – skoro dvě! – za hodinu práce) platit vůbec nic? Když už musí podávat daňové přiznání, dejme jim také možnost nějakou daň zaplatit, aby nevyplňovali zbytečně!

Na éře vládnoucí představivosti je krásné to, že si lze představit všechno možné, a potom to hezky zabalit do dalších představ.

Seniorským jízdným se při své poměrné zámožnosti nenechav zastrašit, vypravil jsem se hned v neděli po tom cenovém průzkumu ohledně majoránky a toaletního papíru vlakem do Kladna, rodného svého města. Ačkoli se pohled z rychlíku obecně podceňuje, lze z vlaku postřehnout všelicos a utkvět na tom pohledem dokonce o dost déle než v běžném televizním klipu libovolného populárního pěvce. Uvykl jsem si tedy vyhlížet z vlaku ven a nikdy mě to nemrzí. Člověk často zahlédne zajíce nebo i káně v holém poli sedící, hejna havranů nebo holubů vyzobávajících z oranice jedni havěť, druzí čerstvou setbu oráčovu. Z vlaku Praha – Dobříš, který jezdí zvlášť pomalu, jsem v létě s to určovat i druhy květin rostoucích u trati, po stráních, na lukách nebo v lesích, ale zavděk umím vzít i plevelem kolejovým, v němž žlutě nebo modře září pupalky a hadince a později v létě záplava kanadského zlatobýlu. Tentokrát jsem zaznamenal, jak už bylo pěkně zplanýrováno a od divokého porostu i chatrných přístřešků bezdomoveckých vyčištěno bývalé vokovické zahradnictví, kam jsme kdysi po večerech chodívali s Vladimírem krást karafiáty. Již hořím touhou seznat, jaký projekt developerský brzy se tam zastkví, jistě až po dvoukolejném rozšíření staré trati.

Co jsem pak spatřil na hlavním nádraží kladenském, i všechno ostatní, co z toho plyne o imaginární vládě imaginace, dopovím zas příště.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Neosobní sen a vláda imaginace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu