Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Za demokratickou levici
Za rovnost s demokratickými kořeny
Levice vždycky říkala, že jí patří budoucnost. Věřila v pokrok a věci příští, které budou lepší, a lidé budou rovnější, svobodnější i sesterštější, začínal první příspěvek cyklu Za demokratickou levici v Listech 1/2019 předseda naší redakční rady Milan Znoj. V následujících číslech jsme téma levice sledovali v textech akcentujících lidská práva a ekologickou krizi, věnovali jsme se konzervativnímu socialismu a liberálním základům sociální demokracie, psali o levici v kultuře i o cestách k obnově politické reprezentace zájmů ve společnosti. Kromě Milana Znoje se do ankety postupně zapojili také Matěj Metelec, Ondřej Slačálek, Apolena Rychlíková, Kateřina Smejkalová, Jaroslav Fiala, Anna Kárníková, Petr Drulák, źubica Kobová, Martin Profant, Vladimír Špidla, Václav Bělohradský, Matyáš Křížkovský, Patrik Eichler, Oto Novotný, Alena Zemančíková a Alena Wagnerová. Dnešním příspěvkem moderátora Milana Znoje cyklus Za demokratickou levici uzavíráme, společně s některými polemickými příspěvky plánujeme jeho vydání v samostatné publikaci. Tematicky související příspěvky samozřejmě budeme tisknout i nadále.
-red-
Petr Drulák ve své kritice liberální demokracie zleva (Listy č. 5/2021) říká, že oproti abstraktní liberální rovnosti práv prosazuje neliberální socialistickou rovnost s kořeny. Nicméně jeho výklad vzbuzuje obavy, že konzervativní socialismus, který takto nabízí, není než další verzí neliberální demokracie, která se nyní rozmáhá ve střední Evropě a vede k nacionalismu a konzervatismu, které byly, jsou i budou pro progresivní levici smrtelným nebezpečím.
Drulákova kritika liberalismu začíná srozumitelně, ale pak se zamotává, až nevíme, na čem vlastně jsme, když se nám před očima začne rýsovat temná silueta nabízeného konzervativního socialismu. Sympatické je, že Drulák v souladu s Bobbiem přijímá požadavek rovnosti občanů za poznávací znamení levice. Pak se ale pouští do upřesňování toho, co rovnost znamená, a začíná jeho cesta, na níž zprava i zleva potírá liberální progresivismus na základě rozlišení sociální rovnosti a nediskriminace, které je ale matoucí.
Nejprve připomíná starý dobrý levicový argument, že nedostatečná je pouze formální rovnost před zákonem, neboť abychom mohli mluvit o sociální spravedlnosti, je třeba, aby pojetí rovnosti zohledňovalo sociální podmínky. Mám-li mít rovný přístup ke vzdělání, nebude stačit, když právo na vzdělání bude uvedeno v zákoně, pokud mé sociální postavení bude na překážku tomu, abych se ke vzdělání vůbec mohl dostat. Na této argumentaci není překvapivé, že je namířena proti liberalismu. Právě s těmito a podobnými argumenty byl stíhán klasický liberalismus na konci 19. století. Ten sice hájil právní stát, ale při tom mluvil pouze o individuálních občanských svobodách a byl vlastně asociální, když uvedenou sociální podmíněnost práv odmítal. Právě tehdy se ale na pořad dne dostala tzv. sociální otázka. Politika se začala demokratizovat, když se do ní dostali lidé z nižších sociálních tříd, kteří byli dosud z politického života vyloučeni. Ti na vlastní kůži zažívali, jaké nejrůznější sociální překážky mohou bránit jejich svobodnému rozvoji, a dokázali tak zformulovat požadavky nejenom na vzdělání, které rovnosti dodaly sociální význam. Následně se hodně věcí v politice a v ideologickém myšlení změnilo, mimo jiné i liberalismus, který uvedené výhrady přijal a zapracoval je do své konceptuální výbavy.
Tak se zrodil sociální liberalismus, který ve společném reformním levicově progresivním zaujetí se sociální demokracií vytýčil cestu k pozdějšímu sociálnímu státu. Liberální pojetí občanských a politických práv bylo prohloubeno v pojetí práv sociálních. Tento historický moment, který je v našich západních zeměpisných souřadnicích všeobecně oceňován, se ale stal pro Petra Druláka momentem zrady. Podle něj se totiž vinou tohoto spojení liberalismu a socialismu dostal socialismus, potažmo levice, na scestí. Ergo, nepřátelství socialismu (levice) a liberalismu je třeba nyní obnovit, a to právě pod hlavičkou konzervativního socialismu, zejména když údajně vidíme, že se nad liberalismem zavírají vody.
Leč, o jakém liberalismu a jakém socialismu se zde mluví? Než se do těchto úvah pustíme, je dobré připomenout, že řeč je o ideologiích a ty se mohou různě míchat, jejich koncepty různě spojovat i rozpojovat, záleží na lingvistické praxi ideologů, kteří koncepty formulují, a na srozumění stoupenců, kteří s těmito koncepty něco prakticky požadují.
Když Petr Drulák mluví o konzervativním socialismu, je to nepochybně kreativní formulace. Avšak aby taková ideologie mohla vést ke změně společenské praxe, o což zjevně usiluje, musela by daná sestava konceptů být zbavena praktických pochybností o tom, co dělat (dekontestace, Freeden). Mají-li lidé ideologii přijmout, musí vědět, jak mají jednat, obzvláště jedná-li se o tak různorodě opracovávané pojmy, jako jsou liberalismus a socialismus, jejichž významy se v Evropě proměňují už nějakých pár století. Z konzervativního socialismu se ale místo praktického ujasnění dostavuje spíše zmatení.
Drulák tvrdí, že takto pojatá rovnost, která se liší od nediskriminace, je svou podstatou sociální spravedlností, jejíž obrana už dvě století dává smysl slovům levice a socialismus. Tento argument začíná slibně, neboť pod takto pojatou rovností se rozumí ona rovnost sociálně podmíněná, o níž byla řeč výše, a sotva lze něco namítnout proti tomu, že ta je svou podstatou sociální spravedlností. I ztotožnění s levicí je na místě, viz Bobbio. Když ale Drulák tuto rovnost označí za rovnost socialistickou a proti ní postaví nediskriminaci, kterou prohlásí za požadavek liberalismu, je to matoucí.
Předně, protivou sociální rovnosti není nediskriminace, ale formální rovnost před zákonem, kterou prosazoval klasický liberalismus v 19. století. Lze sice souhlasit s tím, že tato sociální rovnost je socialistická, ale v tom smyslu, jak ji pojala reformní sociální demokracie, když se vzdala revolučních socialistických požadavků na zrušení trhu, státu a parlamentarismu. Tedy sociální demokracie, která se spřáhla s liberalismem a vydala se podle Druláka na cestu zrady. Právě z toho ideového okruhu totiž vzešla ona teorie sociálních práv, která byla chápána jako rozšíření a prohloubení práv občanských a politických. A právě takovéto pojetí rovnosti rozebral ve své teorii spravedlnosti největší liberální teoretik 20. století John Rawls. Nikoli náhodou se tento směr liberální politické teorie označuje jako egalitarismus. Jenomže Petr Drulák tvrdí, že něco takového je zrada levice a že jím uvažovaná sociální rovnost není žádný liberalismus, nýbrž nějaký echt socialismus (jaký?), zatímco liberalismus prosazuje něco zcela jiného, totiž nediskriminaci. Kdo se v tom má vyznat?
Nejasnosti se ale množí. O jakém liberalismu Petr Drulák mluví? Odpověď se musí skrývat v jeho pojetí nediskriminace. Kdyby o zcestných požadavcích nediskriminace mluvil Václav Klaus, hned bychom věděli, co je kámen úrazu. Měl by nepochybně na mysli onen, jak říká, nebezpečný a rozvratný humanrightismus, který se rozšiřuje také u nás. Ten údajně přichází z upadajícího Západu, kde jej, použijeme-li jeho slovník, šíří neomarxističtí levičáci a z Bruselu nám jej vnucují odcizené kosmopolitní panevropské (socialistické) elity. Do tohoto pytle potom hned spadnou stoupenci tzv. zelené ideologie, obhájci imigrantů, LGBT, také nová hnutí jako #MeToo, BLM a v neposlední řadě ovšem kritická rasová teorie. To vše počítá mezi stoupence nediskriminace zřejmě také Petr Drulák, nicméně nemluví při tom o neomarxismu, socialismu a levičáctví, ale o liberalismu. Právě ten v jeho očích stojí za všemožnými požadavky nediskriminace, nikoli socialismus (o neomarxismu Drulák mlčí). Řekl bych, že lze s Drulákem do určité míry souhlasit, když koncept nediskriminace zasazuje do liberálního ideového kontextu. Měl by ale přitom být schopen tento antidiskriminační liberalismus ostře odlišit od konzervativního neoliberalismu, neboť ona liberální nediskriminace je asi to poslední, co by neoliberální stoupenci volného trhu oceňovali. Nicméně žádné takové distinkce v liberalismu Drulák nečiní.
Navíc nediskriminace nemusí být jenom liberální koncept. O liberalismus se jedná pouze v tom případě, že tímto termínem označujeme nerovnost občanů, kterou lze politicky řešit připsáním práv s cílem zajistit, aby se zacházelo se všemi jako se svobodnými a sobě rovnými občany. Proti diskriminaci se však lze stavět s různou ideologickou výbavou a docela i mimo liberalismus. Na tapetě se tak může ocitnout i onen proskribovaný neomarxismus, což zde nemusíme podrobněji rozebírat, neboť by nás to odvedlo od Drulákovy argumentace, ale je zřejmé, že například takový feminismus může být liberální, pokud tematizuje genderovou nerovnost, ale může být i antiliberální, neříkám, že neomarxistický, pokud bude třeba uvažovat o specificky ženských hodnotách, které by měly zavládnout v politice, třeba když se feministický koncept péče postaví proti maskulinním konceptům soupeření a boje.
Pravdou je, že liberalismus, který nerovnosti řeší připsáním práv, poněkud podléhá iluzi, že svoboda a rovnost všech občanů se dají zajistit čistě instrumentálně v rámci hodnotově neutrálního a politicky korektního právního státu, což vede k představě, že práva jsou univerzální v tom smyslu, že se dají vyvázat ze všech sociálních, kulturních a náboženských kontextů a odůvodnit nezávisle na obsažných morálních a politických doktrínách. V tomto bodě s liberalismem polemizuje třeba komunitarismus a občanský republikanismus, které však neodmítají liberální pojetí rovnosti jako takové, jenom chtějí jeho lepší odůvodnění. Mohli bychom říci, že usilují o odůvodnění práv s morálními a politickými kořeny. Něco takového by ovšem pro konzervativní socialismus bylo zatraceně málo.
Drulák staví koncept nediskriminace do protikladu ke konceptu sociální spravedlnosti, avšak není potřeba žádné dlouhé analýzy, aby bylo zřejmé, že všechny koncepty nediskriminace nějak vycházejí z požadavku na rovné postavení ve společnosti, jenom podmínky této nerovnosti různě tematizují. Sociální spravedlnost tematizuje sociální nerovnosti, ale ty nejsou zdaleka jediné, co vedlo k nadvládě jedněch lidí nad druhými. K nadvládě může dopomoci majetek, ale může být také výsledkem kulturní, etnické či jinak hodnotově definované dominance. Když Marx mluvil o vykořisťování, měl na mysli nerovné postavení sociálních tříd v kapitalistické ekonomice. Avšak nerovnosti a dominance jedněch nad druhými se může vyskytovat ve všech skupinách mezi lidmi, kteří se pak mohou identifikovat v politickém smyslu jako menšiny, ať už jsou to ženy (ve svých sociálních rolích), nebo etnické menšiny, nebo gayové a lesbyičky atd. Tedy na začátku těchto úvah byla sociální nespravedlnost a na konci je nespravedlnost chápaná jako diskriminace. Oba přístupy k nerovnosti na sebe navazují a tvoří kontinuum, na kterém se v Evropě pohybujeme od 19. století do současnosti. Požadavky nediskriminace nespadly z nebe ani k nám nedoputovaly z Bruselu, buď členové demokratické společnosti (alespoň jejich část) vnímají určité vztahy jako diskriminaci, která vede k dominanci, a pak se proti nim stavějí, anebo je takto nevnímají. Záleží na povaze demokracie. Nerovné postavení a diskriminaci mohou posoudit pouze občané samotní. K tomu ovšem potřebují demokratický veřejný prostor. Bez politických konceptů se při tom ovšem neobejdou. Každopádně, koncepty konzervativního socialismu jim v takovém politickém posuzování mnoho nepomohou.
Viděli jsme, že liberalismus, který zůstává u teorie občanských práv, může dokonce igŹnorovat jejich sociální a kulturní podmíněnost. V pojetí demokratického právního státu proto může vystačit s liberálním konstitucionalismem, aniž bere v úvahu sociální a kulturní podmínky politické existence daného národa. Je zřejmě přehnané tvrdit, že liberalismus tím podkopává kořeny národního společenství, ale lze se domnívat, že demokracie vyžaduje, aby právní stát nebyl jen formálním a instrumentálním souborem pravidel lidské spolupráce, ale aby poskytoval také veřejný prostor, kde se může utvářet vědomí jednoty daného společenství. Nechápu, proč by požadavek nediskriminace měl být na překážku pro hledání takovýchto demokratických kořenů lidské vzájemnosti.
Nicméně Petr Drulák vystačí s výhradou, že liberální nediskriminace podkopává kořeny národní existence. V jeho podání to vypadá jako stará známá polemika s liberálním kosmopolitismem. Odnárodňování je ovšem dalekosáhlé téma a najde se řada dalších přístupů podobného zaměření. Drulák se omezuje na výhrady vůči liberalismu a neomarxismus či socialismus do těchto úvah netahá. Nad tím by ovšem takový Václav Klaus kroutil hlavou, protože za protidiskriminačním humanrightismem správně tuší možné socialistické drápky. Drulák naopak chce socialismus vyvolat k životu, nikoli ovšem socialismus liberální, ale socialismus konzervativní. Přesto se s Klausovým neokonzervativním odporem vůči nediskriminaci nakonec shodne právě v tom, že tyto požadavky ohrožují národní kořeny naší demokracie. Proto lze říci, že se řadí k proponentům současného nacionálního a konzervativního obratu, který zažíváme ve střední Evropě. Od ostatních se ovšem liší v tom, že hlásá socialismus.
Jenomže jaký socialismus? Abychom na to dokázali podrobněji odpovědět, museli bychom se na proklamovaný neliberální socialismus podívat nikoli jako na ideologii, ale jako na společenskou praxi, kterou hodlá zavést. Socialismus tak vystupuje v protikladu ke kapitalismu, a to je společenská praxe, nikoli ideologie. V tomto ohledu však tápeme ještě více než při úvahách o ideologických konceptech rovnosti a nediskriminace. Víme, že pod vlivem svého Michéy považuje Drulák za historický moment zrady konec 19. století, kdy se socialismus spojil s liberalismem. Tehdy ale z tohoto ideového spojenectví vznikl politickoekonomický režim, v němž byl kapitalismus moderován demokracií s pomocí parlamentarismu a právního státu (teorie sociálních práv). To Michéovi nestačí, neboť chce vymýtit kapitalismus sakumprásk (a přitom mimo jiné zachránit planetu). Proto odmítá liberalismus jako takový a snahu moderovat kapitalismus považuje za zradu levice a socialismu. U Michéy se nám tak ke slovu vrací starý známý protikapitalistický socialismus, tentokráte ovšem v novém ekologickém balení. Proč ne, uvažovat je možné o všem, také o revoluci, nicméně Petr Drulák chce také jenom demokraticky moderovat Źkapitalismus a revoluci odmítá. DoŹkonce říká, že konzervativní socialismus navazuje na reformisty. Říká, že konzervativní socialismus odmítá revoluční utopii a nenabízí alternativu ke kapitalismu jako takovému, chce však bránit jeho expanzi, vnitřně ho proměňovat a demokraticky kontrolovat. Tedy reformní demokratizace kapitalismu. Kde ale zůstala radikalita michéovského antiliberálního socialismu?
Uvedených nejasností se nezbavíme, ani když vezmeme v úvahu texty ze sborníku Budoucnost levice bez liberalismu (2021). Jakou že reformní levicovou praxi, která ovšem podle autorů musí být radikálně antiliberální, hodlají stoupenci konzervativního socialismu prosazovat? Chtějí se vrátit k revolučnímu socialismu? To ne, Marx přece jejich požadavek na rovnost sociálních práv považoval za buržoazní právo a žádal revoluci, která neguje trh, stát a parlamentarismus v jednom. Chtějí snad zrušit mechanismus trhu a nahradit jej etikou daru jako Michéa? Těžko, když naopak s posměškem mluví o zachraňování planety na úkor sociální rovnosti, k čemuž ale Michéova etika daru vede. Tedy uvažují o nějaké verzi sociálního státu? Sotva, neboť ten byl v západních demokraciích zaveden po druhé světové válce právě jako výdobytek sociálního liberalismu, popř. liberalizované sociální demokracie, jinak řečeno v důsledku spojenectví liberalismu a socialismu – to ale Drulák pranýřuje jako zradu levice. Touží snad po státním socialismu a chtěli by se vrátit k zvetšelým diskusím o vztahu plánování a trhu? Asi už ne, nehledě na různé nostalgie. Anebo jim tane na mysli nějaký státní kapitalismus s autokratickou stranou v čele? Jeden takový přece vzkvétá v Číně a o druhý se pokouší Rusko. Zřejmě ne, i když pro některé to může být pokušení. Co se tedy prakticky skrývá pod přívlastkem antiliberální, kterým Drulák a spol. vyzbrojují svůj konzervativní socialismus? V kostce řečeno, kromě náznaků se v této věci mnoho nedozvíme.
Zjišťujeme, že konzervativní socialismus má sice poněkud rozmazané kontury, ale zřejmé je, že se s jeho pomocí Drulák rozhodně staví proti liberalismu a hodlá demokraticky moderovat kapitalismus. Nabízí se proto otázka, co jej spojuje s proudem neliberální demokracie, která se v poslední době docela vehementně šíří ve střední Evropě.
Protagonistou neliberální demokracie je zde ovšem Viktor Orbán. Tento maďarský premiér ve své kritice EU postupně dospěl k tomu, že známé neokonzervativní výpady proti údajnému bruselskému socialismu předělal na kritiku liberalismu, který začal spojovat s protinárodním evropanstvím a s odnárodněným univerzalismem lidských práv, který slouží kosmopolitním politickým elitám v Evropě i Americe k ovládání národních států. Viktor Orbán již v roce 2014, tedy před imigrační krizí, vykládal maďarským studentům ve známém projevu na letní škole v Bálványosu u Balatonského jezera, že chce budovat demokracii, která nebude liberální, ale naopak křesťanská. Nesmlouvavě prohlásil: Liberální demokracie je liberální, zatímco křesťanská demokracie už z definice liberální není. Chcete-li, je neliberální. Postupně, zejména po imigrační krizi v roce 2015, nalezl spřízněnou duši v Jarosławu Kaczyńském, který je šedou eminencí polské politiky. Tito konzervativní vůdci postkomunistických zemí střední Evropy, které vystřízlivěly z neoliberální transformace 90. let, zjevně našli společnou řeč. V září 2016 na ekonomickém fóru v polské Krynici dokonce nabídli Evropě novou konzervativní revoluci. Oba mysleli na podobné věci, které se mají v Evropě změnit. Střední Evropa tak prodělala nacionální a konzervativní obrat, který trvá dosud a staví střední Evropu proti hlavnímu proudu evropské integrace. Koncept neliberální demokracie má v jejich podání zjevně široký záběr a myšlen je jako nacionální lék pro celou Evropu. Toto naladění se nepochybně zamlouvá dalším stranám nacionální a konzervativní pravice v Evropě, a tak není divu, že se 4. prosince loňského roku sešli ke společným úvahám nejenom Jaroslaw Kaczyński a Viktor Orbán, ale také Marine Le Penová z Francie a Santiago Abascal ze Španělska, aby uvažovali o možnostech celoevropské spolupráce v tom, jak se postavit proti znepokojující myšlence vytvoření Evropy řízené samozvanou elitou.
Petr Drulák nicméně tvrdí, že s touto pravicí, která prosazuje konzervativní kapitalismus, nemá nic společného. Dokonce soudobé jeho hlasatele, jako je ve střední Evropě Orbán a v Americe byl Trump, demaskuje jako kapitalistické podnikatele, kteří se populisticky obracejí k obyčejným lidem, aby farizejsky přetavili jejich starosti a obavy ve vlastní politickou podporu. Nechci nyní zkoumat, nakolik je Drulákův konzervativní socialismus nějakou levicovou verzí populismu, který by chtěl energii obyčejných lidí a jejich starosti politicky galvanizovat v odpor proti kapitalismu. Vždyť ani nevíme, o jaký socialismus se zde údajně jedná, natož, kdo by měl být onou vůdčí politickou elitou, která bude jenom demokraticky moderovat kapitalismus. Proč by mělo vadit, že jsou to podnikatelé? Engels byl také kapitalista. Ve hře musí být nějaké jiné kritérium, jak odhalit kapitalistické politické podnikatele, než je majetek vůdců, ale nakolik se v našem případě může jednat o nějaký socialistický populismus, to se z toho, co bylo řečeno, nedozvíme.
Chtěl bych ale spíše upozornit na to, že drulákovský konzervativní socialismus a orbánovský konzervativní kapitalismus vykazují značnou afinitu v uvažování o demokracii, která oběma směrům umožňuje mluvit o neliberální demokracii s podobností až zarážející. Přitom je zřejmé, že všichni hlasatelé neliberální demokracie, ať zprava či zleva, chápou demokracii v opozici k liberálním principům. Liberální demokracie proto z jejich hlediska nemůže být než slepenec principů liberálních a demokratických, které spolu nedrží, ba jsou zřejmě navzájem protikladné.
Takové uvažování o demokracii známe ze starých známých úvah o tom, že přílišný rozvoj demokracie ohrožuje liberální svobody a liberální právní stát. Poprvé si takto na přílišnou demokratizaci ˝stěžovali obhájci klasických liberálních elit koncem 19. století právě v obavě z nástupu socialismu, počínaje Le Bonem po Ortegu y Gasseta. S podobným varováním přišla v 70. letech 20. století tzv. Trilaterální komise, která ve své zprávě mluvila o rostoucí nezvladatelnosti demokracie. Rodící se nová pravice tehdy zpracovávala zkušenosti z demokratické revolty 60. let a ideové východisko hledala ve spojení liberalismu s konzervatismem. Stejná obava zaznívá i nyní, když liberální pravice, třeba takový Fareed Zakaria, formuluje své obavy o budoucnost svobody v současném globalizovaném světě plném nových technologií, které dávají populistickým vůdcům do rukou ohromující možnosti, jak mobilizovat masovou podporu.
Stoupenci orbánovského konzervativního kapitalismu, ale i drulákovského konzervativního socialismu jdou o krok dále. Nechtějí liberalismus obhajovat či vylepšovat, ale naopak se jej snaží denuncovat. V prvém případě jsou to konzervativci, kteří se nechtějí nechat liberalismem omezovat, zejména ne oním univerzálním lidskoprávním liberalismem, a zřejmě doufají v nějaký domácí křesťanský populismus. V druhém případě zase socialisté, kteří se chtějí rozpomenout na údajné staré dobré nepřátelství socialismu a liberalismu, avšak o socialismu mluví na zapřenou a raději mluví o demokratizaci kapitalismu, takže se zaplétají do vnitřních rozporů.
Mohlo by nás potěšit, že takřka demokraticky žádají, aby se vláda vrátila zpět do rukou lidu. Požadují ovšem demokracii bez liberálních principů, a tak místo liberální reprezentace mluví o nějaké demokracii přímé. Jaká to asi může být demokracie? Nepochybně se z druhé strany dostáváme zpět k populismu, který je ve hře.
V Orbánově případě máme jasnější představu o populismu, o který se jeho pojetí demokracie opírá. Je to populismus soudobé nacionální a konzervativní pravice, v němž je lid konfrontován s odcizenými elitami a koncipován v konfrontaci s cizinci, zejména imigranty, a z nepřátel dělá i všechny menšiny, pro něž soudobý kosmopolitní liberalismus hledá identitu a politický prostor. Petr Drulák se snaží zdůrazňovat sociální otázku, vyhýbá se nacionálnímu konzervatismu a o křesťanství mlčí, ale z poloviny mluví stejně. Když začne odhalovat kořeny svého pojetí demokracie, tak přijde s kritikou bruselských liberálních elit a začne vypočítávat hrozby, které pro domácí lid představují imigranti a mezinárodní NGO a další menšiny hledající v demokracii ochranu před diskriminací. Je to jeden a týž slovník, který má mobilizovat obyčejné lidi proti liberálním elitám.
Jenomže demokratické a liberální principy nestojí takto proti sobě. Přímá demokracie je klam populistických elit. Moderní demokracie je vždycky demokracie reprezentativní, v níž vláda elit je zprostředkována soutěží o hlasy voličů a vázána na veřejné mínění, které se svobodně utváří v politickém prostoru. Definovat institucionální parametry této politické soutěže o moc a svobodného veřejného mínění ovšem nelze bez liberálních principů rovnosti a svobody. Proto mluvit o neliberální demokracii je rozporuplné. Populismus to zkouší, ale přitom demokracii kazí a devalvuje. Demokratické a liberální principy totiž fungují jako spojené nádoby, jak nás o tom přesvědčuje i soudobá demokratická teorie (Habermas, Urbinatiová).
Liberalismus, který se bojí demokracie, je radno zavrhnout, ale liberalismus v demokracii zakořeněný je vhodnou obranou před konzervativní a nacionalistickou nákazou společnosti, kterou nyní viditelně ve střední Evropě zakoušíme a před níž nás Drulákův konzervativní socialismus nejen že nechrání, ale klidně nás nechá v tomto marasmu namočit čumák.
Milan Znoj (1952) je politolog a filozof, ředitel Ústavu politologie FF UK.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
