Zamýšlíme-li se nad více než dvěma lety a šesti vlnami kovidové pandemie, jejich nejsmutnějším důsledkem je, jako kdyby smrt zevšedněla, stávala se samozřejmostí. Krajní úvahy se dokonce nezastavují ani před hranicí, kolik obětí si můžeme dovolit, abychom se vyhnuli třeba lockdownu. Navzdory tomu, že život je nejcennějším darem spontánního vývoje přírody; nebo chcete-li nejrůznějších božstev. Tím méně je pochopitelné, že se najde tolik lidí pohrdajících možností využít vymožeností vědy nechat se očkovat. Ohrožují tím nejen sebe, ale i ostatní. S odchodem lidí z tohoto světa přicházíme o jejich vědomosti a zkušenosti. To bolí zvláště u lidí moudrých.
Potkal jsem ji před lety, když jsem procházel Starým Městem. Šla zamyšlená s očima k zemi, ale než jsme se v chůzi minuli, podívala se na mne, a tak jsem ji bezděky pozdravil. Odpověděla a usmála se, asi byla zvyklá, že ji i na ulici poblíž domova zdraví neznámí lidé. Potěšilo mě to, bylo to zrovna v místech, kam Jaroslav Foglar umístil svá Stínadla a zabydlel je Rychlými šípy a Vonty. Ti první byli vzorem mnoha chlapeckých generací. Jen jsem si v pubertě uvědomil, že autor jaksi zapomněl na holky. První má láska byla skautka.
Hanu Hegerovou jsme s manželkou viděli na mnoha jejích představeních v Divadle Na zábradlí, naposled na jednom z plesů České televize, kde s Petrem Hapkou zpívala píseň Levandulová. Ta s ní byla často spojována, i když se dost vymykala z jejího repertoáru, byla tak trochu komponována, aby se líbila. Asi stejně jako Gottova a Svobodova Lady Karneval.
Pro nás se Hegerová po kariéře na Slovensku stala známou, když ji Darek Vostřel přijal do Divadla Rokoko. Dlouho se jí domovem nestalo, režisér Ján Roháč ji přetáhl do nově vznikajícího Semaforu. Tam pro ni Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem napsali první šansony, i když tenhle žánr neměla ráda. Ale pak přišly písně s texty, které napsali Georges Moustaki, Serge Gainsbourg, Léo Ferré, Boris Vian, Romain Rolland, Jacques Prévert, Oscar Wilde, Jacques Brel, Bulat Okudžava a z našich Jaromír Nohavica, Pavel Kopta, Petr Rada, Boris Filan, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba, Jiří Dědeček, Eva Janovcová, Zdeněk Rytíř, Jiřina Fikejzová, Zdeněk Mahler, Miroslav Horníček, Michal Horáček a další. Co jméno, to osobnost.
Stala se naší nejlepší šansoniérkou, vystoupila i v roce 1968 v pařížské Olympii. Legenda, která za minulého režimu léta nemohla veřejně vystupovat.
Obětí pandemie se stal i můj přítel Ladislav Lenk. Po listopadových událostech roku 1989 se stal šéfredaktorem armádní časopisu A-report. Byl i vášnivým fotografem a ještě vášnivěji se zajímal o mimozemské civilizace. Napsal knihy UFO i nad Československem, Mimozemšťané v Čechách, UFO i nad Čechami a Slovenskem.
Láďa v těch publikacích seznamoval čtenáře s podivuhodnými příběhy, které se přihodily obyčejným lidem. Všechny se odehrály u nás a jsou zaznamenány přesně tak, jak je vylíčili ti, kteří je prožili.
Často jsem si jako v tomhle směru racionalista Láďu přátelsky dobíral, chyběl mi vždycky jediný přesvědčivý důkaz. Bral to vždy s úsměvem. Možná mu ale nově instalovaný teleskop ve vesmíru dá za pravdu, a tak se mu do nebe omlouvám.
Láďa byl vynikajícím novinářem i šéfredaktorem, který si dokázal pohlídat i grafickou tvář časopisu. Ale stejně jako většina novinářů si i on jednou najel na vidle. Když se tehdejší ministr obrany Luboš Dobrovský krátce po svém jmenování vydal na státní návštěvu, přizval na ni i mne. Po návratu se jako obvykle konala tisková konference.
Láďa jako vojenský novinář se nemohl na něco ministra nezeptat. Chtěl být aktuální i trochu originální, jak se mi poté přiznal. To se mu skutečně podařilo: – Pane ministře, dotkli jste se při jednání i napjatých vztahů mezi Valony a Vlámy? Nikdo nemohl Dobrovskému nahrát líp. Už za smíchu všech přítomných novinářů zasmečoval: – Jestli jste si, pane redaktore, nevšiml, my jsme byli v Nizozemí!
Láďa to faux pas prožíval logicky dost úkorně. A tak jsem mu přiznal, že jsem jednou v korekturách přehlédl, že na mapce jihovýchodní Asie chybí Kambodža, jeho král Norodom Sihanuk kvůli tomu poslal československé vládě protestní nótu. Ještě větší malér hrozil, když jsem si v titulku nevšiml přehození dvou písmem. Místo Masakry do XX. sjezdu KSSS tam bylo Masakry po XX. sjezdu KSSS. Buďto to nikdo nečetl, nebo to případné čtenáře nepobuřovalo.
Z Láďovy tváře však chmury nezmizely, a tak jsem mu jako bývalý novinář novináři pustil z té návštěvy v Nizozemí jednu anekdotickou story. Jako vždy při takových návštěvách ministři obrany po příletu přehlížejí vojenskou jednotku a jako obvykle Luboši Dobrovskému nic neuniklo. A tak svému protějšku ministru Relusovi ter Beekovi hned zatepla s jistou výčitkou řekl: – Pane ministře, proč dovolíte, aby, nota bene na slavnostní přehlídce, měli někteří vojáci tak dlouhé vlasy? Nizozemský ministr jen diplomaticky potlačoval úsměv: – Pane ministře, ti vojáci s dlouhými vlasy jsou holky!
Byl od konce šedesátých let minulého století let legendou naší televizní sportovní žurnalistiky i publicistou a moderátorem. Léta šéfoval sportovní redakci Československé televize i České televize.
Poznal jsem ho jako moderátora, v polistopadových letech mne často zval do svého diskusního pořadu. Věčně usměvavý, nepamatuji, že by měl špatnou náladu.
Robert Záruba o něm napsal: – Muž, který rád posouval hranice, nic neměl za nemožné a pomohl objevit mnoho velkých věcí, nápaditý jazyk sportovní reportáže, krátké otázky, televizní debaty, sportovní kanál a Jardu Jágra.
Jak jinak, oba byli z Kladna. To sbližovalo asi i nás a měli jsme si o tom občas něco říct. Můj otec pracoval na kladenské Poldi jako forvalcíř. No, spíše v našem blízkém rodném městě chodil pro své nadřízené huťaře na Vltavu chytat ryby. Jak jinak než v noci a čeřenem. Ale jen do začátku války, než přišli Němci. Poldovka se pro něho stala hodně horkou půdou. Gestapo tam bylo pomalu každý den. O to častěji poté, kdy se na nejvyšším komíně objevila rudá vlajka a Jan Smudek na kladenské ulici za bílého dne zastřelil šéfa gestapa Kniesta. Hodně se tu zatýkalo, nejčastěji ale jen zatčené ztloukli a po pár hodinách pustili, provoz huti si nemohli dovolit zastavit. Mnoho lidí však zaplatilo za odbojovou činnost životem nebo koncentračním táborem. Otec raději začal pracovat na dráze, i když za poloviční plat. Zato tu ale projížděly transporty se zajímavým zbožím a ani zapečetěný vagon nebylo zas tak těžké otevřít.
U Oty Černého jako moderátora jsem si nejvíc vážil, že v jeho diskusních pořadech si všichni účastníci byli rovni, nikdo nebyl rovnější. Dnes u většiny moderátorů předem víte, komu budou stranit, nebo to rychle poznáte. Jednou z mála výjimek, jak jsme se o tom naposled mohli přesvědčit v průběhu posledních sněmovních voleb, byl Jan Pokorný. A tak ani nepřekvapilo, když měl být ve své funkci nahrazen Jitkou Obzinovou. Naštěstí pro naši demokracii váha více než šesti set protestních podpisů byla nad sílu generálního ředitele Českého rozhlasu.
Generál americké armády Colin Powell byl poradcem prezidenta pro národní bezpečnost a předsedou Sboru náčelníků štábů; v této funkci vedl americká vojska ve válce v Zálivu. Zastával také funkci ministra zahraničních věcí. Powell byl historicky nejvýše postaveným Afroameričanem v americké vládě.
V době, kdy prezident George W. Bush v reakci na teroristické útoky 11. září 2001 zahájil války v Afghánistánu a Iráku, byl Powell ministrem zahraničí. Během výkonu své funkce měl velký vliv jak na veřejné mínění v USA, tak na mezinárodní scéně. K jeho pověsti však nepřispělo, že navzdory informacím amerických zpravodajských služeb zbraně hromadného ničení v Iráku nalezeny nebyly a spojení Saddáma Husajna s Al-Káidou neexistovalo. Powell později přiznal, že invaze do Iráku bylo rozhodnutí špatné.
Colin Powell byl nesporně charismatickou osobností. Měl jsem příležitost se s ním setkat v roce 1991 v Pentagonu, když mě s několika poslanci pozvala Atlantická rada do Spojených států. Jeho osobnostní charisma bylo nepřehlédnutelné. Přijel i na pozvání ministra obrany Luboše Dobrovského do Československa. Na jeho počest byla na americkém velvyslanectví uspořádána večeře. Náš ministr se omluvil, proto jsem ho na večeři zastupoval. Došlo tam k trochu komické situaci. Seděl jsem v čele stolu, Powell proti mně, po jeho levém boku moje manželka a vedle ní Václav Klaus. Oběma nezbývalo než si po dobu večeře povídat za jejími zády. Takový je protokol.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.