Lukáš Jelínek

Obnova levice bez poměřování svalů

Dnešní koalice ještě před volbami usilovně malovala obraz babišovské hrozby. Snažila se, aby celé volby byly jen rozhodováním o jednom člověku a politická témata zůstala v pozadí. Důvody měla jistě dobré. Jenže, co když široká protibabišovská koalice během svého vládního angažmá i proto selže? A po ní se vrátí k moci ANO, nově už v doprovodu Okamurova SPD.

Zatímco pravice může časem ztroskotat, protože bude příliš důsledně hájit zájmy nejbohatších a samostatných proti těm, kdo bez veřejného státu nevyjdou. Zájmy těch druhých dnes skutečné zastoupení ve Sněmovně nemají. Sebesilnější útoky na vládu nezakryjí kšefty s dotacemi anebo chudobou, které jsou s dnešní sněmovní opozicí spojené mnohem spíše než péče o veřejné služby a důstojný život všech obyvatel. Nic na tom nezmění, když budou strany dnešní opozice volit ti, kdo díky své životní situaci a příběhu dávali svého času hlasy levici.

Tím spíše však mají politici, ale i aktivisté hrdě se hlásící k levicovým či levostředovým proudům úkol pracovat na obnově svého salonu a reprezentace. Nutné je uvažovat o těsné spolupráci nekomunistických uskupení a neuzavírat se ani úvahám o možné integraci.

Na začátku by mohl být formát tematických kulatých stolů, které by si daly za cíl programové sbližování. Na ně by šlo navázat úvahami o společných kandidátních listinách pro různé typy voleb. Těmi prvními by měly být letošní komunální a senátní volby, jakkoliv si místní organizace nerady nechají vybírat partnery partajními centry. Už za dva a půl roku tu ale budou volby evropské a krajské.

Nezastupitelnou roli by mohl sehrát levicový uchazeč o křeslo prezidenta republiky. Není moudré přicházet se stranickými kandidáty, ty by dnes značka táhla dolů. Kdyby se ale našel někdo adekvátně rozkročený a hájící sociálně i environmentálně citlivou politiku, zasloužil by si jednoznačnou podporu, byť by některé jeho názory působily kontroverzně. Ve veřejném prostoru se již uhnízdilo jméno předsedy ČMKOS Josefa Středuly, jenž se jeví jako prototyp vhodného adepta, včetně schopnosti jednoduše a srozumitelně hovořit a debatovat. Pouze obratný kandidát může ustát střet se sortou finalistů, jež produkuje přímá volba. Přirozenými favority v ní jsou populisté, demagogové, pavlačové typy. Levice by v prezidentské kampani měla vidět nejen šanci (popravdě řečeno spíš menší než větší) dostat svého muže či svou ženu na Hrad, ale především příležitost k vycizelování spolupráce v zázemí i v terénu.

Poněvadž tento scénář předpokládá zrod širokého hnutí, muselo by obsáhnout víc než jen registrované či zvažované politické strany. Klíčová by byla úloha občanských spolků a iniciativ orientovaných na hájení sociálních práv, občanských svobod i přírody, a to na celostátní i lokální úrovni. Jeho součástí – prostřednictvím aktivní účasti nebo aspoň deklarované podpory – by měli být aktivisté bojující za transparentnost a proti korupci, varující před klimatickou změnou i hájící potřeby menšin od národnostních a etnických až po sexuální.

Táhnout za jeden provaz

Na první pohled se může zdát, že obsah popisované spolupráce by byl dán průsečíky mezi organizacemi a jednotlivci pohybujícími se v ideovém prostoru nalevo od středu. Kdo ale v posledních měsících v Listech sledoval debatu o stavu a budoucnosti levice, ví, že tak jednoduché to zase není.

Nestojí tábor, jehož guruem je Jean-Claude Michéa, spíš o spolupráci s konzervativci bez neoliberálního ekonomického programu než o partnerství s pokrokáři a těmi, kdo chtějí budovat otevřenou společnost? Nakolik pevným společným jmenovatelem je důraz na sociální spravedlnost? A může ta fungovat bez solidarity, která by zasahovala třeba až k migrantům z rozvráceného třetího světa? Jak uzavřít kompromis mezi internacionalismem, na němž byla levice kdysi vystavěna, a národoveckým projektováním pomyslných i reálných zdí a plotů?

Spousta nevydiskutovaného zůstává i uvnitř protilehlých táborů. Dokáží se konzervativci shodnout na tom, kam směřovat evropskou integraci? A nebude mezi progresivisty dělat zlou krev i tak zdánlivý detail jako (ne)zavedení povinného očkování proti koronaviru? Nedělejme si iluze. Chleba se leckdy láme na podobných praktických věcech z ranku každodenní politiky.

Kvas a bílé místo na levici z jiného úhlu popsal před časem Ondřej Holub (Pod symbolem kladiva a pera. Proč nám dnes chybí český národní socialismus?, a2larm.cz, 17. ledna 2022). Připomněl pokrokové myšlení a politický realismus národních socialistů ovlivněných českým národním obrozením, náboženskou reformací i anarchismem. Za první republiky se opírali o významnou část tuzemské inteligence. Stali se oporou měšťanstva, leč takovou, která se snaží propojit motivy dělnického kladiva a pera státních zaměstnanců i akademiků.

Česká tradice národního socialismu, možná však přesněji nacionálního liberalismu, se za hranicemi obtížně vysvětluje. Na jedné straně je volnomyšlenkářská a patří k ní namátkou též feministické hnutí. Na straně druhé lpí – s ohledem na dobu svého vzniku na půdě habsburské monarchie – na neochvějné národní suverenitě. To je obdivuhodné, když se vede zápas o vlastní stát. Na meze ale narazíme, jakmile dojde na vztah k národnostním menšinám, zvlášť mají-li podíl na sabotování české státnosti.

Po druhé světové válce národní socialisté zaujali výrazně neempatické stanovisko k německým obětem vyhnání. To se přeneslo do genů obnovitelů národně sociální tradice po roce 1989 – zmiňme ostrou kritiku česko-německé smlouvy v roce 1992 a deklarace v roce 1997, torpédování romské minority nebo nedůvěru ke členství České republiky v Evropské unii.

Byli jsme sice v půlce devadesátých let svědky pokusu o integraci moderního levicového liberalismu v podání Svobodných demokratů (Občanského hnutí) a národního socialismu reprezentovaného Liberální stranou národně sociální. Ten však nesl rysy pragmatického spojení prořídlé skupiny intelektuálů a někdejších disidentů s chřadnoucí, leč díky historickému majetku bohatou stranou. Přes dobrou vůli řady aktérů zkrachoval – a zpětně viděno, není divu.

Pak se – po své dezerci z ČSSD – ještě pokusil český národní socialismus vzkřísit Jiří Paroubek. Ten se ke své přelétavosti hlásí a rád opakuje: Za první republiky bych mohl být členem obou socialistických stran – jak sociálních demokratů, tak národních socialistů. Kolik podobných jedinců, připravených třímat národně sociální prapor ve žhavých politických střetech tu ale ještě zbývá? Nakolik úspěšná může být kombinace sociálních, národních a liberálních akcentů v dnešním světě? A lze ji zahrnout do úvah o levicovém restartu?

Po zkušenosti se sociální demokracií, která se rozkročila natolik, až jí voliči proklouzli mezi nohama jinam, bych spíš sázel na levici, která bude otevřená, jednoznačně proevropská, internacionalistická a ve svém programu skloubí tradiční sociální i moderní kulturně-civilizační priority. To je cesta k mladé generaci formované globálními sociálními sítěmi i městskému humanistickému elektorátu, tedy skupinám, které by měly doplnit ty, o jejichž zájmy se demokratická levice zasazuje odjakživa – nízkopříjmové vrstvy, seniory, státní zaměstnance.

Kompromisy mají být uzavírány na levicovém půdorysu, nikoli s těmi, kteří žonglují s argumenty typickými pro okamurovskou krajní pravici nebo pro hnutí jednoho muže s věčně nasliněným prstem.

Někteří sociální demokraté možná namítnou, že nejjednodušší bude, když si všichni levičáci zažádají o jejich stranickou legitimaci. Proč se spojovat, když lze ostatní pohltit, zvlášť pokud jde o stranu s historií a infrastrukturou. Jenže ČSSD v minulosti zvala z vandru domů už kdekoho, včetně někdejších Sládkových republikánů, a zadělala si tím vždy jen na problémy. Dost jejích členů ještě hýří zajímavými nápady, ovšem častější úkaz to je u aktivistů mimo, kteří se tolik nezdržují mazáním klik a schodů.

Podstatné je ukončit tím či oním způsobem tříštění levice a zahájit její obnovu. Na stole leží vážné problémy vyžadující, aby jedinci, kterým jsou blízké hodnoty solidarity, rovnosti a svobody, táhli za jeden provaz. Globální chudoba a rozdíly nově nasvícené koronavirovou pandemií, rozbitý třetí svět, energetická krize, zdražování kdečeho i snaha konzervativců léčit rozpočty na úkor kvality života lidí, jimž nepřirostla stříbrná lžička k ústům. Výzev pro levici neubývá, naopak. Proto je nutné, aby se i u nás bez zbytečného měření svalů dala rychle dohromady.

Lukáš Jelínek

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Obnova levice bez poměřování svalů

Táhnout za jeden provaz

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu