Anna Kárníková

Zemědělská politika 2050

Nástup vlády Petra Fialy změnil poměry v českém zemědělském podnikání. Dochází k proměně dotačních schémat, ekologické zemědělství se má z pastvin rozšířit na plochy orné půdy, aktivní místo v debatě vymezuje nový ministr nevládním organizacím. I tak ale řada otázek o budoucí podobě naší krajiny, zemědělství a potravinářství ještě ani jen nezazněla.

Něco takového jsme v Česku už dlouho neviděli. Na začátku ledna protestovaly před Úřadem vlády zhruba čtyři tisíce zemědělců pod vedením Agrární komory a Zemědělského svazu. Reagovali na záměr čerstvého ministra zemědělství Zdeňka Nekuly změnit podmínky udělování zemědělských dotací z evropského rozpočtu, které připravovalo ministerstvo zemědělství ještě pod vedením Miroslava Tomana poslední dva roky.

V prvním lednovém týdnu také vyšel v novinách (např. Právu) celostránkový dopis agrárních svazů, ve kterém si stěžují, že neměly možnost ovlivnit podobu čerstvě vydaného programového prohlášení vlády. To obsahuje plány, kterým tyto svazy dlouhodobě a urputně oponují, přičemž neváhají použít jako své rukojmí všechny, kteří jedí – opakovaně zaznívají výhružky raketovým zdražováním základních potravin (bývalý předseda Agrární komory Zdeněk Jandejsek například prorokuje chleba za 200 korun a rohlík za 15).

Že agrárníci přistoupili k využití aktivistických taktik, bylo pro řadu lidí, co obor dlouhodobě sledují, příjemným překvapením. Ukazuje to, že po mnoho let měly tyto svazy v ruce mnohem účinnější nástroje jak prosazovat svoje zájmy, ať už se týkaly investičních nebo provozních dotací, kompenzací za sucho či škůdce či legislativu určující minimální environmentální standardy zemědělské praxe. Můžeme v tom nyní číst změněnou politickou situaci a narušení přímé linky mezi agrární lobby a ministerstvem, díky které často ani nemuseli hájit své pozice ve veřejné diskusi, prostě se s ministrem a jeho úředníky v zákulisí domluvili. Takto vypadala ještě příprava aktuální várky dotací, u které sice běžely dva roky dlouhé odborné diskuse všech možných aktérů, její finální podoba se ale dotáhla už pouze s Agrární komorou a Zemědělským svazem, a to za zavřenými dveřmi.

Evropské dotace hrají v příjmech tuzemských zemědělců a zemědělkyň zásadní roli, jsou na nich mnohem závislejší než evropský průměr. To z dotací ale zároveň dělá jedinečnou páku pro ovlivňování způsobu zemědělského hospodaření. Páku, kterou bývalé vlády nijak nevyužívaly.

Běžící eroze a znečištěná voda

Žádný jiný ministerský post není pravidelně přímo obsazován zástupci největších lobbistických skupin v oboru – ministerstvo zemědělství je v tom učebnicovým příkladem fenoménu otočných dveří (revolving doors), kdy lidé přecházejí z pozice regulátor do pozice regulovaného a naopak. Byť je tento fenomén například v Evropské komisi vnímán jako potenciálně přínosný, protože dokáže sektorům zprostředkovat perspektivu toho druhého, v Česku má čistě podobu hlídání si zájmů velkých podniků prostřednictvím obsazení ministerské pozice. Řada ministrů zemědělství (Miroslav Toman ml., Jiří Milek nebo Jan Fencl) nejen že ze sektoru přišla, ale dávala vždy najevo, že se do něj (a do funkcí v něm) také bude vracet – od takových postav pak těžko můžeme čekat, že budou sektor regulovat s ohledem na jiné zájmy (veřejné zdraví, biodiverzitu nebo změnu klimatu) než své vlastní, byli by sami proti sobě.

Zcela novou kvalitu do klientelistických vztahů v tomto sektoru přinesl bývalý premiér Andrej Babiš. Způsob, kterým uchvátil stát v oblasti zemědělských dotací či pěstování a zpracování řepky pro biopaliva, je bezprecedentní a nyní již dobře zmapovaný skrze investigativní práci Deníku Referendum nebo Nadačního fondu proti korupci. Ten konstatuje, že Státní zemědělský intervenční fond, který rozděluje přes 100 miliard korun evropských a českých dotací a sám je zadavatelem veřejných zakázek v řádech jednotek miliard korun, je politicky dobytou institucí. Také menší Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond čelil v minulosti obvinění, že protiprávně zpřístupňoval státem dotované půjčky i velkým podnikům – v té době byl jeho ředitelem současný ministr zemědělství Zdeněk Nekula. Zašmodrchané řízení s Evropskou komisí ohledně střetu zájmů bývalého premiéra ještě zdaleka není u konce, pozastavené investiční dotace jsou ale v porovnání s platbami za hektar co do objemu minimální.

Zemědělství je z hlediska dosahování systémové změny náročný sektor. Například energetiku dává do pohybu soupeření velkých ekonomických skupin (ČEZ, EPH nebo Sev.en Energy), zpřísňující se evropská legislativa i narůstající řady nových aktérů, kteří vidí ve změně příležitost pro svůj byznys (zejména v oblasti obnovitelných zdrojů energie). Ekologickým organizacím se navíc v oblasti energetiky postupně podařilo etablovat jasný příběh o uhlobaronech, kteří těžbou vytvářejí nežitelné prostředí, většinu vyrobené elektřiny prodají na vývoz, ničí klima a v daňových rájích se vyhýbají placení daní. I proto dnes uhlí ve výzkumech veřejného mínění vychází jednoznačně jako veřejností nejméně podporovaný zdroj energie. Povědomí o nákladech, které společnosti způsobují agrobaroni, je ale stále ještě poměrně malé. Nejsou tolik vidět, což je také efekt Babišovy dominance v sektoru, a jména jako Gabriel Večeřa (Agro Měřín), Jiří Kolář (Rhea Holding), Radek Kružík a Lubomír Krejčí (Agro 2000) či Zdeněk Červenka (Lukrom) jsou veřejnosti v podstatě neznámá. V první desítce největších příjemců dotací jsou ale i jména známější: dlouholetý předseda Agrární komory Zdeněk Jandejsek (Rabbit), Radovan Vítek (Spojené farmy) nebo již zmíněný bývalý ministr Jiří Milek (Úsovsko).

Až na pár výjimek (podniky s velkým podílem ekologického zemědělství) provozují velké zemědělské firmy na vstupy náročné průmyslové zemědělství orientované na maximalizaci zisku. Je nutno dodat, že jim ze strany regulátora-státu téměř nic nestojí v cestě – environmentální podmínky pro udělování dotací jsou zcela minimální a kontroly se zaměřují hlavně na přehledné menší podniky. Dopady tohoto typu hospodaření v krajině jsou přitom dobře známy – polovina vrtů, ze kterých odebíráme pitnou vodu je nadlimitně znečištěná pesticidy a dusičnany z hnojiv a kvůli výjimkám pijí čtyři ze sta Čechů vodu, která nesplňuje normy. Notoricky známé jsou problémy s masivní půdní erozí, prakticky neexistující krajinnou strukturou (lány jako v Iowě) a radikálně sníženou schopností takové krajiny a půd zadržovat vodu. Indikátor ptáků zemědělské krajiny, který ukazuje stav biodiverzity na polích, po vstupu do EU a přistoupení ke Společné zemědělské politice a na produkci zaměřeným dotacím, výrazně poklesl.

Pod tlakem této evidence přistoupil bývalý ministr Miroslav Toman k prvnímu většímu omezení této praxe, když stanovil podmínku pro čerpání dotací ve formě maximální výměry plochy pro monokulturu na erozně ohrožených půdách na 30 hektarů. Krok, který řada lidí v oboru považuje s ohledem na odpor zemědělských podniků za velmi odvážný, je přitom ale zcela nedostatečný a působí tam, kde už je často pozdě a eroze probíhá. Pro srovnání – současné programové prohlášení vlády chce snížení maximální výměry na 10 hektarů, byť stále jen na půdách, které erozí již trpí.

Programové prohlášení nové vlády obsahuje z tohoto hlediska celou řadu ambiciózních bomb, které mohou se systémem hospodaření významně pohnout. Právě o jejich propsání do pravidel dotací se nyní zápasí. Zemědělský svaz krátce před Vánoci zveřejnil analýzy, že evropské cíle pro zemědělství v rámci Zelené dohody povedou ke zvýšení cen potravin a zvýšení závislosti na dovozu. Jsou to cíle navýšení plochy v režimu ekologického zemědělství na 25 procent do roku 2030, vyhrazení 10 procent zemědělských ploch jako neproduktivních či snižování pesticidů a anorganických hnojiv. Všechny tyto cíle jsou v programu nové vlády, někdy ve slabší podobě (pouze slabý závazek pro snižování pesticidů a umělých hnojiv), někde ale silnější, než předpokládá Evropa (ekologické zemědělství chceme zvyšovat zejména na orné půdě, ne pastvinách, jak bylo dosud zvykem). Kromě těchto vládních cílů ale část zemědělců protestuje kvůli zastropování dotací pro velké podniky – ministr zde na přelomu roku prosadil o něco slabší redistribuci, kdy část plateb je převedena pouze na prvních 150 hektarů a zastropovány jsou investiční dotace na podnik.

Nové otázky a alternativní vize

Zastropování/redistribuce je krok motivovaný antibabišovskou agendou této vlády a povede k částečnému narovnání podmínek v sektoru (kde velké podniky získávají průměrně více dotací na hektar) a cílené podpoře menších podniků sdružených zejména ve vládě politicky blízké Asociaci soukromých zemědělců. Nezajistí ale sám o sobě řešení výše uvedených problémů s erozí a chemickým koktejlem v naší krajině. Proto bude klíčové do podmínek dotací propsat i další vládní cíle, o čemž se diskuse povede v příštích měsících. Ministr Nekula zde umně (a vidíme to u ministra zemědělství zcela poprvé) využívá ekologické organizace jako druhou stranu sporu, která reprezentuje zájem veřejnosti na zdravé krajině.

Byť se jedná o průlom v zemědělské politice, situaci sektoru dlouhodobě neřeší. Diskuse se totiž koncentruje na krátkodobé cíle (rok 2030), nikdo ale zatím nepředstavil vizi zemědělství třeba do roku 2050 – roku, ke kterému se vztahuje transformační projekt dosažení klimatické neutrality. Je cílem být v tomto roce ze 100 procent v režimu bio? Je současný zákonem daný standard ekologické produkce dostatečně ambiciózní s ohledem na klimatické cíle (například nijak neřeší krajinnou strukturu nebo závislost na vstupech)? Uživí nás biopotraviny, a jakou roli v této rovnici hraje nyní dotované energetické využívání plodin a masivní plýtvání potravinami? Nedostatečně uchopený je také aspekt sociální. Stabilní cena potravin je klíčem ke stabilitě společnosti – výkyvy cen vedou k okamžitému zhoršení životní úrovně statisíců lidí a oprávněnému vzteku na selhání státu. Zemědělské dotace ale dále vytvářejí tlak na produkci potravin, které jsou pro spotřebitele levné jen zdánlivě – na ekologické dopady jejich produkce doplácíme my všichni v nákladech na zdravotní péči nebo čištění vod. Budou potraviny z ekologického zemědělství nutně dražší? Jakou roli hrají v cenotvorbě výkupní oligopoly (například supermarkety)? A pokud ano, není na čase uvažovat o problému mnohem šířeji a požadovat takové mzdy, které by nám umožnily kupovat zdravé potraviny bez ekologického dumpingu?

Kromě hledání vize pro zemědělství a potraviny bude v sektoru třeba usilovat také o změnu mocenské rovnováhy. Ta se nyní dala i u nás po mnoha letech do pohybu, ale je stále velmi křehká a bez jasné podpory veřejnosti, na které stojí změna v sektoru například v Německu. Tam se každý leden schází desetitisíce zemědělců provozujících šetrnou praxi, spotřebitelek, aktivistek a vědkyň, aby pod heslem Wir haben es satt (Máme toho dost) požadovali Agrarwende (paralela k v Česku známější Energiewende) a společně vystupovali proti dominanci průmyslového zemědělství.

Anna Kárníková (1983) je ředitelka Hnutí DUHA.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Anna Kárníková

Zemědělská politika 2050

Běžící eroze a znečištěná voda

Nové otázky a alternativní vize

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu