Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Je špatně Evropa, my, nebo je problém ještě někde jinde?

Poslední dekádu žijeme v nebezpečném světě, ve kterém je těžké rozeznat důvěryhodné informace i správná rozhodnutí. Každá další krize od migrační po tu koronavirovou jako by zpochybňovala další kousek životního standardu, další hodnoty, které jsme měli za samozřejmé. Je to způsobené úpadkem demokratické Evropy? Nebo naopak tím, že je do ní naše společnost málo integrovaná?

Před osmi roky anektovala Ruská federace ukrajinský poloostrov Krym. Ve stejném roce u nás explodovaly muniční sklady ve Vrběticích. Následující rok přinesl děsivé záběry z teroristického útoku ve francouzském klubu Bataclan a rozpoutal kulturní válku o uprchlické kvóty v důsledku rozsáhlé migrační krize. Rok nato v referendu o brexitu těsná většina občanů Spojeného království rozhodla o vystoupení z Evropské unie.

V následujících letech jsme postupně prošli katalánskou separační krizí, krajně pravicová Alternativa pro Německo se dostala do Spolkového sněmu, Francie zažila vzestup a pád hnutí žlutých vest, maďarský premiér Viktor Orbán pokračuje v budování protievropsky laděné neliberální demokracie a podobnými myšlenkami se zjevně inspiruje i polská vláda, ve které mají už sedm let hlavní slovo konzervativci ze strany Právo a spravedlnost a která kontinuálně válčí s Bruselem hned na několika frontách, zmiňme za všechny třeba reformu polské justice.

Zdá se, že posledních nejméně osm let roste v Evropě vnitřní i vnější napětí. Zatímco zevnitř má podobu zpochybňování samotné podstaty evropského integračního projektu (to jest: budeme postupovat společně podle stejných pravidel, ne každý stát sám za sebe), zvenčí se množí bezpečnostní incidenty u našich hranic, nejnověji na pomezí s Běloruskem a Ukrajinou. Tlak z obou těchto stran vede k otázkám: Existuje ještě demokratický Západ, s nímž chceme shodně postupovat? Je vůbec tak dobrý, jak jsme si (někdy a někteří) mysleli? Když je tak dobrý, jak to, že se dějí takové věci jako teroristické útoky, příchod velkého množství uprchlíků nebo třeba zdražování cen energií?

Spojitost mezi demokracií a vakcínami

Do takhle zamíchaných karet vstoupila před dvěma lety pandemie koronaviru, a jak se zdá, ani tahle bezprecedentní událost, která přepsala ekonomické i společenské vzorce po celém světě, nedokázala usmířit tábory v zákopech války o budoucnost Evropy. Naopak, fascinujícím způsobem na ně nasedá. Výzkum Akademie věd a Masarykovy univerzity v Brně ukázal, že existuje silná souvislost mezi tím, zda se lidé u nás cítí být součástí demokratického Západu, a tím, jaký je jejich postoj k vakcínám. Okolo 90 procent lidí, kteří se cítí být součástí demokratické Evropy, resp. Západu, je naočkovaných.

A podobně se souvislost s hodnotovým ukotvením ukázala i na tom, do jaké míry lidé věří dezinformacím. Zatímco ti, co se cítí být na demokratickém Západě, věří tzv. hoaxům o koronaviru jen asi ve 4 procentech případů, lidé, kteří se součástí západní demokracie necítí být zcela určitě, důvěřují falešným zprávám o pandemii ve třetině případů.

Jak může vlastní geopolitické ukotvení ovlivňovat důvěru ve vakcíny, když je očkování hlavním nástrojem zvládání pandemie po celém světě, včetně Ruska, Číny, USA nebo rozvojových zemí? Odpověď je potřeba hledat právě v těch zákopových válkách, které v Evropě existovaly ještě před vypuknutím pandemie. Jde o to, jestli věříte současným institucím, případně institucím a systému obecně.

S podobným zjištěním ostatně přišli i autoři zmíněného výzkumu. Je zřejmé, že rozdíly v přístupu k očkování souvisejí i s pojmem svobody. Odpírači očkování častěji souhlasili s chápáním demokracie jako svobody, režimu, v němž si člověk může dělat, co chce, zatímco očkovaní častěji souhlasili s tvrzením, že součástí svobody je odpovědnost, píší v závěrečné zprávě.

Transformační dědictví

Jak si v praxi představit režim, v němž si člověk může dělat, co chce? Jsme u jádra problému s institucemi a zpátky v devadesátých letech. Takový režim totiž může existovat třeba ve chvíli, kdy je institucí málo, jsou slabé a běžný člověk se o ně nemusí moc zajímat. Tedy v případě minimálního státu a omezeného rozsahu závazných pravidel, kdy je většina veškerého jednání ponechaná jen tomu, co si kdo s kým domluví (a v ideálním případě to i dodržuje).

Ale stejně tak dobře může režim dělám si, co chci existovat ve chvíli, kdy jsou instituce silné a mezi lidmi o nich existuje velmi vysoké a stabilní povědomí. Dojem, že si děláte, co chcete, vzniká tím, že se řídíte široce přijímanými pravidly a zkrátka vám ani nepřijde na mysl, že byste s nemocí nešli k doktorovi, neposílali dítě do školy a s právním sporem nešli k soudu.

Kdy to naopak nefunguje a v lidech vzniká dojem, že si nemohou dělat, co chtějí, to je typicky v situaci, kdy hodně lidí instituce nezná a nemá zažité povědomí o jejich obsahu. V zásadě to se nám stalo v uplynulých třiceti letech v důsledku hospodářské transformace – velké sektory ekonomiky najednou nebyly státní a kdo by měl čas sledovat, kdo je vlastní a jak vůbec dnes vypadá podnikání v tomhle oboru Ale najdeme příklady i z každodenního života: část lidí třeba žije s domněním, že pokud zemřou bez dětí, připadne jejich majetek státu (není to tak). Mýtus o tom, že by nájemník neměl mít v pronajatém bytě trvalé bydliště, protože pak ho nebude možné z bytu vystěhovat (není to tak), nám zcela bez opory v realitě či právu deformuje jak evidenci obyvatel, tak trh s bydlením.

Navíc vybafnout na vás mohou i instituce, o kterých jste předtím neměli důvod přemýšlet. Tak třeba organizace trhu s elektřinou, která za běžných okolností není téma, které by plnilo přednáškové sály nebo veřejné diskuse. Jenže když dojde na energetickou krizi, pohorší vás, že jste závislí na nějakém systém výrobců, burzy, distributorů, povolenek a regulátora, o kterém jste až dosud neslyšeli. A podobné to může být i u tak běžné věci, jako že vám teče doma voda z kohoutku: i za tím stojí spletitý systém, který člověka v běžném režimu zpravidla vůbec nezajímá, dokud nepřijde nějaká krize.

Hájit i ty samozřejmé věci

Nemluvě o tom, že systém je i za neviditelnou infrastrukturou digitálního světa a způsobuje, že můžete psát e-maily, komunikovat na sociálních sítích nebo třeba vybírat peníze z bankomatu. Tohle všechno garantují instituce (ne nutně vládní, ale rozhodně ve veřejném zájmu regulované) a náš dojem svobody se do značné míry odvíjí od toho, jak moc je akceptujeme, ať už bezmyšlenkovitě, nebo vědomě. A na příkladu očkování vidíme, že to, co v klidném čase přijímáme bez větší diskuse (třeba očkování hexavakcínou u malých dětí), protože se to tak dělá, nemusí fungovat stejně v momentě, kdy naléhavě vyžadujeme akceptaci vědomou (dobrovolně se rozhodnout a jít se očkovat).

Úplně stejné je to s tou demokratickou Evropou. Ona se za poslední roky nestala komplikovanější, méně svobodnou nebo horší. My jsme jen v důsledku vnitřního i vnějšího tlaku stále častěji nucení aktivně a vědomě potvrzovat to, co bychom bezmyšlenkovitě považovali za ložené: pravidla platí pro všechny, lidé mají práva, území cizích států se nezabírá, plundrování životního prostředí má své limity. Ano, je nepříjemné, že tímhle vědomým potvrzováním převádíme všechny tyhle samozřejmosti do politického kolbiště, kde jejich platnost může zpochybňovat kdejaký populista. A musíme je pak před populisty hájit.

Myšlenka, že svět, ve kterém žijeme, je do velké míry strukturovaný institucemi, že to je vlastně systém, který nám předem vybírá a nabízí jen určitý okruh voleb – to je myšlenka, která řadě lidí připadá cizí a vzdálená jejich představě o harmonické společnosti. Svoboda jako stav, kdy se lidé ve vzájemné shodě a porozumění koordinují neviditelnými principy tak, aby zároveň dělali, co chtějí, a zároveň pokrývali víceméně všechny potřeby: ano, takový stav existuje. Ukazuje se ale, že aby byl možný, potřebujeme trochu víc kuráže při aktivní obhajobě základních ložeností, o kterých bychom za normálních okolností vůbec nepochybovali. Jinými slovy, chceme-li svobodu, potřebujeme někoho, kdo bude třeba během pandemie říkat: bezdůvodné umírání lidí je špatné, a pokud mu jde předejít, máme to udělat. Potřebujeme politiku ani ne tak pragmatickou, jako principiální.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 1/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Je špatně Evropa, my, nebo je problém ještě někde jinde?

Spojitost mezi demokracií a vakcínami

Transformační dědictví

Hájit i ty samozřejmé věci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Je špatně Evropa, my, nebo je problém ještě někde jinde?

Spojitost mezi demokracií a vakcínami

Transformační dědictví

Hájit i ty samozřejmé věci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu

Hájit i ty samozřejmé věci