Pavel Rychetský

Chvalořeč na Pavla Rychetského

Pavel Rychetský

foto Petr Palarčík

Pavel Rychetský dostoupal na právnický Olymp. Není přitom jen právník, je i člověk, byl politik, byť si myslím, že jeho právní a občanské angažmá je silnější než to politické.

Devadesátá léta jsou v paměti pro mnoho lidí idylickou dobou. Někteří si ale pamatujeme, že v roce 1992 se Občanské hnutí o několik desetin procenta nedostalo ani do České národní rady, ani do Federálního shromáždění. Pavel byl do té doby místopředsedou pro legislativu ve druhé vládě Mariana Čalfy. Po volbách si najal kancelář v bloku, ve kterém jsme bydleli, potkávali jsme se a říkal mi, že neví, zda se jako právník uživí, že si musel za sedmdesát tisíc koupit ASPI, právnický informační software, a musel se za tím účelem zadlužit. Velmi brzy pochopil, že se dobře uživí, ale bylo to vhození do nové situace a role. Pokud si vzpomínám, ani univerzita nechtěla zaměstnávat lidi s levicovější pověstí, jakkoli šlo třeba o lidi s dlouholetým angažmá v disentu.

Krátce nato došlo k rozpadu Československa, byl přijat zákon o státním občanství, a můj muž, Petr Uhl, se nechtěl smířit s nastalou situací, a tak se rozhodl, že bude optovat pro slovenské občanství. Český zákon byl napsán docela striktně a postaven na ideji jednoho občanství a nemožnosti občanství dvojího. Takže když na Úřadu Městské části Praha 2 optoval, následovalo pozbytí státního občanství České republiky. Petr se rozhodl, že se bude soudit, o čemž jsme se šli s Pavlem poradit. Nebyl si jistý, zda s takovou věcí bude možné jít k soudu, ale nakonec jsme se dohodli, že se té věci ujme, a trvalo pak do roku 1997, než Ústavní soud po mnoha a mnoha peripetiích na základě sofistikované a hezké argumentace Pavla Rychetského, který naznačil rozdíl mezi optovat a zvolit, rozhodl, že Petr Uhl českého občanství nepozbyl.

Krátce nato vyhrála volby sociální demokracie a Pavel byl, tentokrát ve vládě Miloše Zemana, opět místopředsedou vlády pro legislativu. Patřil k těm, kdo připravili novelizaci zákona o státním občanstvím, která různé způsobené škody alespoň částečně napravovala.

Pavel pochází z právnické rodiny. Tatínek byl právník, maminka byla právnička a starší sestra byla také právnička. Ve svých pamětech si tak trochu povzdychl, že to asi tak vyplynulo, že bude také právník. Rodina byla levicová, ale Pavel si díky své svobodomyslnosti na problém zadělal ještě před rokem 1968. O dva roky dříve, když byl ještě soudním čekatelem, se řešily dozvuky majálesu z roku 1965 a Pavel se byl na tom soudu podívat, soudili dceru Čestmíra Císaře a Veroniku Vieskovou, dceru prokurátora z 50. let, a ony dostaly nepodmíněný trest. Maminka té Veroniky omdlela a Pavel, když ji vynášel, tak řekl, že prokurátor je pitomec, nějakou přiléhavou, ale ne úplně zdvořilou charakteristiku. A hned druhý den byl sám trestně stíhán za útok na veřejného činitele.

Díky tomu se ovšem ocitl na univerzitě a také se věnoval více teorii než praxi, blíže začali také spolupracovat s Petrem Pithartem. Po roce 1968 už nemohl zůstat ani na univerzitě a já se s jeho jménem setkala až pak v Chartě 77. Neznali jsme se, ale věděla jsem, že existuje okruh právníků, kterým se nějaké texty dávaly na posouzení Jiří Hájek, Zdeněk Jičínský, Ladislav Mikule a další. Sice jsme někdy brblali, že právníci jsou konzervativní, ale zpětně oceňuji, že Charta 77 měla i docela vysokou právní kulturu svých textů. A už před rokem 1989 byla skupina lidí, která se snažila napsat novou ústavu, a Pavel v té skupině byl.

Po sametové revoluci se Pavel stal generálním prokurátorem České republiky a po vítězství Občanského fóra ve volbách v červnu 1990 se stal místopředsedou federální vlády pro legislativu a byl motorem restitučních a rehabilitačních zákonů, jakkoli se OF během těch dvou let rozpadlo na Občanské hnutí a ODS a Pavel, s dalšími lidmi mně blízkými, přešel do OH.

Později Pavel kandidoval do Senátu, byl zvolen za Strakonicko, a já jsem mu vděčná za jednu věc: případ utopení Tibora Danihela, kterého skupina skinheadů zahnala do Otavy v Písku v roce 1993 a na který justice zareagovala absurdně, začala to stíhat jako výtržnost a udělovat podmínky. Šlo o několikaleté úsilí, podněcované dávno zemřelým Jakubem Polákem, který se obracel na kdekoho, kdo měl odpovědnost, a ze Senátu nakonec vzešel podnět na přezkum toho rozhodnutí a myslím že po deseti letech, to bylo odsouzeno jako vražda v nepřímém úmyslu.

V roce 2003 přišla nabídka stát se soudcem a předsedou Ústavního soudu. Tou dobou jsem byla v Brně jako zástupkyně veřejného ochránce práv, takže jsme se čas od času stýkali. Když jsem se pak vrátila jako veřejná ochránkyně práv, byla jsem velmi ráda, že jsme se mohli znovu setkat. Velmi jsem oceňovala Pavlovo vystupování v uprchlické krizi, které nebylo běžné, bylo velmi málo lidí ochotných jednoznačně se k těmto věcem postavit.

Pavel už osmnáct let dává čest českému ústavnímu soudu tak, že je to instituce, za kterou se nemusíme stydět, věřím, že do konce mandátu ve své práci vydrží.

Chvalořeč přednesla 8. prosince 2021 Anna Šabatová.

Pavel Rychetský

Chvalořeč na Pavla Rychetského

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu