Jacek Kuroń

Naděje a rozčarování. Texty z let 1989–2004

Politik a disident Jacek Kuroń (1934–2004) patří v Polsku mezi nejznámější postavy společenské i politické debaty druhé poloviny 20. století. Svým renomé se jistě rovná třeba v českém prostředí známému exprezidentu Lechu Walęsovi anebo šéfredaktorovi deníku Gazeta Wyborcza Adamu Michnikovi. Na rozdíl od nich stojí ale Kuroń mimo pozornost českého intelektuálního provozu a až na drobné ukázky jeho texty nikdy nebyly přeloženy do češtiny. Dnes už nedostupnou výjimkou je Otevřený dopis členům základní stranické organizace Polské sjednocené dělnické strany a členům celoškolské organizace Svazu socialistické mládeže Varšavské university (1965) napsaný společně s Karolem Modzelewskim a přeložený pro potřeby československých studentů v roce 1968 Milošem Caldou a Petrem Uhlem. Kurońův životopis vydaly pod názvem Jacek (2018) novinářky Anna Bikontová a Helena Łuczywová (viz Listy 4/2019). Z historické produkce si zaslouží pozornost mj. rozsáhlé pramenné monografie Andrzeje Friszkeho Anatomie vzpoury: Kuroń, Modzelewski a komandosové (2010) anebo Éra Výboru na obranu dělníků: Jacek Kuroń a vznik Solidarity (2011). Připravovaný svazek Naděje a pokračování (2022) zahrne texty věnované hospodářské transformaci v Polsku (Kuroń byl mj. na počátku 90. let dvakrát ministrem práce) i z doby jeho prezidentské kampaně. Bude kromě jiného malou příležitostí, jak přiblížit českému publiku rozsáhlou veřejnou debatu o podobách postkomunistické transformace probíhající v polském prostředí. Níže publikujeme ukázku z textu Obkročmo na barikádě (1996), ve kterém Kuroń formuluje mj. potřebu formulovat ve společenské debatě kompromisy a potřebu spolupráce mezi politiky a občanskými aktivisty.

Podmínkou efektivní spolupráce ve společnosti je parlamentní zastoupení všech významnějších společenských skupin, často mezi sebou znesvářených, a alespoň základní ohled na potřeby každé z nich při tvoření vládních politik. V tomto bodě vypadá vysvědčení hodně špatně: voleb do parlamentu se účastní sotva polovina oprávněných voličů, z toho asi třicet procent roztříštěných hlasů propadne kvůli pětiprocentní klauzuli, která zástupcům těchto voličů zamezí vstup do parlamentu. Chlubit se čím nemají ani uskupení v parlamentu zastoupená: o poměrně nevelký počet hlasů zastoupených v parlamentu se dělí šest stran.

Hlavním úkolem každé parlamentní strany je reprezentovat zájmy jejích voličů a strážit je při vyjednávání kompromisů s dalšími stranami. Od politiků to vyžaduje odpovědnou a náročnou práci. Zamysleme se však nad tím, čím se v Polsku vlastně zabývají lidé, kteří z politiky žijí.

Pokud bychom brali vážně to, co představitelé politických stran říkají, tak se Poláci vlastně liší pouze v pohledu na nejnovější dějiny. Když se však podíváme na průzkumy veřejného mínění, zjistíme, že více než dvě třetiny Poláků soudí, že rozdíly v hodnocení dějin nemají žádnou spojitost s jejich životem. Z toho vyplývá, že politici vedou spor o otázku, které naprostá většina občanů nepřikládá žádný větší význam. V takové situaci vůbec neudivuje nízká volební účast, překvapuje naopak, kolik lidí se vůbec obtěžovalo dojít k volebním urnám.

Spory a hádky mezi politiky většinou končí obviňováním druhých za komunistickou totalitu, za její společenské a ekonomické dopady, případně za důsledky jejího pádu. Bohužel je obtížné nalézt v těchto obviněních nějaký věcný základ nebo reálný obsah. Faktem zůstává, že v totalitním státě byl každý člověk jistou součástí systému. Dokonce i duchovní katolické církve, která se v Polsku těšila výjimečné nezávislosti. Čím závažnější věci kdo dělal (soudce, novinář, vysokoškolský učitel), tím silněji byl se systémem propojen.

Oč má smysl se přít

Když tedy víme, že nynější politické spory se životem Poláků moc nesouvisejí, podívejme se na to, jaká skutečná dělení ve společnosti probíhají a jaké vytyčují obrysy politických řešení. Jsem přesvědčen, že všechny seriózní programy nějak souvisejí se základním rozporem ve společnosti: Poláci se dělí na ty, kteří si našli místo v tržním hospodářství, a na ty, kteří ho nenašli. Zdá se, že více je těch druhých. Toto dělení nemá velkou souvislost s věkem ani vzděláním. Určují ho především okolnosti, které každého zastihly v okamžiku pádu komunismu. Celkem vzato měli ztížený začátek v nových podmínkách tehdejší zaměstnanci státních statků, horníci, většina zaměstnanců v těžkém průmyslu a také mnoho lidí pracujících v rozdrobeném a přelidněném zemědělství. Všichni ti, kteří se nenašli, včetně jejich rodin, jsou dnes zklamáni svými životními podmínkami, zejména když svůj osud porovnávají s příkladem těch, kterým se dařilo. Třeba také s osudem politiků. Protože nám, kteří z politiky žijeme, se v podmínkách tržního hospodářství daří celkem dobře. Jenže politik musí pracovat s lidmi a pro lidi. A zklamaní lidé si – ne bezdůvodně – svou frustraci vybíjejí na nás. V jistém smyslu mají pravdu.

Pokud se shodneme, že naši společnost dělí výše zmíněný rozdíl, pak je hlavním úkolem politiků tento rozpor překonávat. Nelze to chápat tak, že tu je jedna věc k udělání, k účinnému pokroku bude potřeba celé palety aktivit. Určitě musíme uskutečňovat politiku vedoucí k co největšímu výkonu hospodářství, jehož výsledky pak můžeme spravedlivě dělit. Rozvoj společnosti se musí řídit jinými zásadami, než podle jakých se rozpočítávají podíly v rodině nebo ve vězeňské cele. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že všechny pokusy spravedlivě dělit omezené množství zboží vedlo k řízení všeho života z ústředí. Vedlo to nejen k ohromné nespravedlnosti, ale také ke ztrátě efektivity hospodářství. Vždyť právě proto se komunismus zhroutil.

Potřeba efektivity vyžaduje, aby v hospodářství lidé více tvůrčí a pracovití mohli dosahovat vyšších odměn. Současně důraz na efektivitu sám o sobě udržuje existující sociální rozdíly. Proto je potřeba i souběžná politika všestranné podpory těch skupin obyvatel, kteří jsou ve volné soutěži s privilegovanými chtě nechtě diskriminováni, protože bez vlastní viny neměli stejné startovní podmínky.

Každou z těchto potřebných politik by měl zastupovat odpovídající myšlenkový a politický tábor. Můžeme snadno dokázat, že se navzájem doplňují, ale jak připomíná Ralf Dahrendorf, moderní sociální konflikt mezi nimi nikdy docela nemizí, což je podle něj žádoucí stav a průvodní jev svobodné politické soutěže. V souladu s tradicí můžeme první směr nazvat „pravicí“ a druhý „levicí“. V Polsku je však dnes levice málo levicová a pravice málo pravicová. V programech pravicových politiků se objevují jisté levicové prvky a u těch, kteří se hlásí k levici – zase pravicové.

Jazyk dělá nepřítele

Samozřejmě, že bychom my politici chtěli zastupovat zájmy společnosti. Ale jak je vidět, příliš se nám to nedaří.

Kromě frustrace a agrese nás tíží minulost. V nedávné polské historii v podstatě chybí tradice demokratické politiky – zato máme boje za svobodu, odboje a povstání… Všechno to jsou situace, kdy příslušnost k určité skupině je vysoce prociťovanou hodnotou a konflikt s jinou skupinou nabývá válečných rysů. Takže protivníci se chtějí vzájemně zničit a kompromis se považuje za kapitulaci. Totalitní systém navíc jakoukoliv aktivitu zpolitizoval a zakonzervoval tak válečnické postoje: buď jsi stál na straně vládnoucího pořádku, nebo proti němu. Výsledkem bylo, že každé nezávislé myšlení obě strany chápaly jako zradu.

V této atmosféře je i kulatý stůl – tento historický kompromis, který otevřel mnoha zemím cestu ke svobodě – dosud mnoha politiky z dřívějšího disidentského tábora vnímán jako podraz a protinárodní spiknutí. Také mezi bývalými funkcionáři starého režimu se často hovoří o zradě. Takto se formoval zvláštní postoj, který můžeme označit za nepřístupný, dogmatický, válečnický.

V podmínkách svobody slova a svobody sdružování nás tento postoj politických elit vede do pasti, z níž zatím není úniku. V minulém volebním období jsme v Sejmu zažili, jak jeden z vůdců vlasteneckého tábora urážel své poslanecké kolegy ze Svazu demokratické levice způsobem jen o trochu mírnějším, než jak psal v březnu 1968 v článku o protestujících studentech a intelektuálech.* Poslanecké kluby kromě toho napadeného neprotestovaly, tento výstřelek nezaznamenala ani média. Normálka.

Kandidoval jsem na prezidenta s konkrétním programem týkajícím se nejdůležitějších problémů lidí. Navrhoval jsem propracovaný plán činnosti respektující kompetence úřadu prezidenta a přizpůsobený mým schopnostem. Mnohokrát jsem vyzýval konkurenty k programové debatě. Nikdo nereagoval, možná nesměle Kwaśniewski. Protože jsem vystupoval proti válce nahoře,** každá ze stran a jejich média mě přiřadila k protivníkům. Kdo není s námi, je proti nám.

Společnost systematicky zpracovávaná televizí, rozhlasem a tiskem vybrala v těchto podmínkách naprosto racionálně: v prvním kole dva vůdce znepřátelených armád a v druhém toho, kdo se ještě nestačil zkompromitovat vládnutím. Já jsem nebyl v pořadníku: koho by to napadlo, sedět obkročmo na barikádě?

* Míněn Leszek Moczulski (nar. 1930), který v roce 1968 pracoval jako redaktor týdeníku Stolica (Hlavní město). V roce 1979 založil Konfederaci nezávislého Polska, 1980–1986 vězněn, od roku 1991 poslanec Sejmu. V parlamentní debatě o vyšetřování stanného práva Moczulski 1. února 1992 řekl, že bývalé komunistické funkcionáře charakterizuje zkratka PSDS (Polská sjednocená dělnická strana) –„placení slouhové a donašeči Sovětů“.

** Komunální volby proběhly 27. května 1990 v době počínajícího štěpení Solidarity na podporovatele Tadeusze Mazowieckého a Lecha Wałęsy, kteří se na podzim střetli v prezidentských volbách. Slova válka nahoře prvně použil Lech Wałęsa 13. května 1990: „Potřebujeme válku nahoře, aby dole byl klid.“. Vysvětloval tím, proč začal kritizovat Mazowieckého vládu.

Texty pro knihu Jacek Kuroń, Naděje a rozčarování. Texty z let 1989-2004, Burian a Tichák, s. r. o., Masarykova demokratická akademie, z. s., Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., Praha-Olomouc 2022 přeložil z polských originálů Roman Krasnický. České vydání vychází z třetího svazku polské edice Kurońových textů Nadzieja i rozczarowanie. Pisma polityczne 1989–2004, Krytyka Polityczna, Warszawa 2010.

Jacek Kuroń

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Kuroń

Naděje a rozčarování. Texty z let 1989–2004

Oč má smysl se přít

Jazyk dělá nepřítele

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu