Dariusz Rosiak

Bauman

Životopisná reportáž novináře Dariusze Rosiaka (nar. 1962) nazvaná jednoduše Bauman (2019) je první biografií tohoto polsko-britského sociologa. Na zhruba dvě stě padesáti tiskových stranách autor prochází Baumanův život chronologicky, od dětství v židovské rodině v meziválečné Poznani, přes útěk před druhoválečnou frontou na východ Polska obsazený nakonec sovětskou armádou, válečnou anabázi v uniformě polské východní armády, začátky akademické kariéry, protižidovskou kampaň roku 1968 následovanou exilem v Izraeli a Velké Británii, Baumanovu mezinárodní vědeckou práci a jeho návraty do staré vlasti po pádu komunistické vlády. Právě tomuto období je věnována krátká ukázka přibližující čtivý jazyk knihy a ukazující styl autorova vyprávění tvořený do velké míry citáty z Baumanovy korespondence a rozhovorů s pamětníky. Druhá část ukázky se odkazuje k obvinění Zygmunta Baumana ze spolupráce s poválečnou komunistickou bezpečností v Polsku a veřejným reakcím. V ukázce nejsou doplňovány profese ani další údaje citovaných osob, zpravidla jde o akademiky z okruhu poznaňské anebo varšavské univerzity, se kterými Bauman v průběhu života spolupracoval. Rosiak je známý rozhlasový i píšící novinář a reportér, autor vícera životopisů polských osobností, a mj. autor ceněné reportáže Zrno a krev. Cesta po stopách blízkovýchodních křesťanů (2016).

POLSKO PO ROCE 1989 SE MU NELÍBILO. To, co ho nejvíc fascinovalo na první „Solidaritě“ – její komunitní rozměr, distanc od politiky, pokus vytvořit občanskou společnost –, po roce 1989 ustoupilo fascinaci Poláků volným trhem. Bauman se bojí dopadů kapitalistického laissez-faire, kritizuje Polsku naordinovanou šokovou terapii, vnímá její negativní politické i společenské dopady. Všímá si, že namísto represe moderního státu v sovětském vydání nastupuje postmoderní pokušení konzumerismu. Svoboda v kapitalismu, říká Bauman, znamená svobodu konzumentské volby, tedy právo řešit problémy děláním nákupů. Věří, že jak totalitární represe, tak i konzumentské pokušení ohrožují lidské aspirace, a bojí se světa, ve kterém nic nevyvažuje vlivy kapitalismu. Uznává pád komunismu coby moderního projektu zavedení „totálního pořádku“, ale neraduje se z něj. Viditelně trpí, protože vidí bezalternativnost kapitalismu. „Život bez alternativy nemůže být pro levici alternativou,“ píše v roce 1990.

Polsko, kde přeci začal pád komunismu, podle něj vykazuje všechny nejhorší a nejpředvídatelnější symptomy záměny jedné nemoci za druhou. Jen dva dny po polských červnových volbách v roce 1989 píše v dopise Noachu Lasmanovi:

„(…) pod tou v Polsku nedávno sundanou pokličkou jsme drželi něco docela odporného. Všechny staré odporné věci – o kterých nikdo nesmí říct, že jsou odporné –, se staly svátostmi, které není dovoleno pošpinit. Klerikalismus, nacionalismus (velkostátní), netolerance, a, samozřejmě, antisemitismus. (…) Takže, pokud jde o mě, přemýšlím, jestli se mám na Polsko znovu vázat“.

Bauman je znechucený i přístupem solidaritní inteligence:

„Jako za šlechty, jako za záborů, jako za plukovníků, jako za komunistů, pánové intelektuálové z Varšavy říkají obyčejným lidem, co mají dělat, a jak se o ně báječně postarají.

Na kandidátce Solidarity‘ zasedli v Sejmu profesoři, režiséři a novináři. A na vládní kandidátce pro změnu profesoři, novináři a režiséři. Sjednocení hlubokým panským pohrdáním k obyčejnému člověku.“

Navazující návštěvy v Polsku jeho kritiku trochu oslabují, ozývá se v něm sentimentální touha po kontaktu s lidmi, kteří Baumanovi v Leedsu chybějí. Po návštěvě v červnu 1993 píše:

„Setkali jsme se s velmi vzdělanými lidmi s ještě větším zájmem o svět, s velkou lehkostí myšlení a schopností ostré kritiky; jde o výtečné řečníky, pilné čtenáře, tvůrčí autory. Nemám a neměl jsem takové prostředí v Anglii, zemi nezměrného, dlouhá desetiletí trvajícího utrpení. (…)“.

Z dopisů v Izraeli žijícímu Lasmanovi postupem času mizí hořkost, zůstává okouzlení Polskem po roce 1989, zejména když ho srovnává s Anglií:

„Polsko se stalo fascinující zemí; tep myšlenkového i uměleckého života nesrovnatelně vyšší než v anglické díře. Od naší poslední návštěvy se země usadila a uklidnila, lidé se, což je třeba, vykašlali na politiky a začali se věnovat každodennímu životu, který vůbec není jednoduchý, i když se většině lidí daří v posledních letech postupně, ale setrvale lépe.“

Radost z návštěvy v zemi kazí Baumanovým kampaň před prezidentskými volbami. Bauman neskrývá své sympatie ke Kwaśniewskému, útočí nejen na Walęsu, ale i na církev:

„Walęsa dosáhl úplně nové míry hrubosti (jakkoli svoji hrubost nikdy netajil…). Vypadá to ale, že volby Kwaśniewskému vyhráli Jan Pavel II. a Jeffrey Sachs (hloupý americký Žid, ideolog šokové cesty ke kapitalismu‘). Roztahování se kněží a nový, v tomto případě církevní fanatismus iritují národ, bez ohledu na jeho religiozitu; lidé přitom chtějí reformy, jen nesouhlasí s tím, aby se všechny odehrávaly na jejich účet. Sociální demokracie (postkomunisté‘) jsou vnímáni jako jediná strana rozvahy, rovnováhy a relativní spravedlnosti.“

Stěžuje si na tíhu povinností, sní, jak píše příteli, aby „pár starců usedl v zadní řadě a začal se chovat, jak se na starce patří“. Neskrývá ale, že se mu nová etapa života s Polskem v hlavní roli, líbí.

„(…) náhlá exploze zájmu o mé psaní v Polsku, zvláště v mladší a nejmladší generaci, která všemi způsoby dává najevo, jak mě potřebuje‘, je úplně novou a – netřeba o tom dlouze mluvit – příjemnou zkušeností. Sympatie jsou to nakonec vzájemné, protože jsem takové myšlenkově zapálené, vnímavé a bystré studenty v Anglii neměl a nikdo tady, tak jako oni, nenutil ochablý mozek k nejvyšším výkonům, a to ani předtím, než zestárl!“

Když srovnává svůj vztah k Polsku s Lasmanovým hodnocením, všímá si základního rozdílu. Lasman si po příjezdu do Polska našel místo, které považoval za vlastní.

„Mně se nikdy nic takového nepodařilo. Poslední čtvrtstoletí jsem byl emigrantem, kterého moudrý Američan Richard Sennett definuje jako „takového, který vyměnil zemi, která ho nechce, za jinou, která ho nevzrušuje“. Ve svém bezdomovectví jsem se usadil v Anglii (Jasia celý život toužila někam patřit – já nikdy, skupinová sebeidentifikace mi zvláště vadila) – jak říká George Steiner, mojí vlastí byl psací stroj‘ (…)“.

Pravidelně se vrací obava z polského nacionalismu a antisemitismu. S odkazem právě na tyto polské vlastnosti Bauman vykládá žádost polských orgánů o vydání Heleny Wolińské, ženy Włodzimierze Bruse a přítelkyně Baumanových z Velké Británie. Wolińska byla vojenskou prokurátorkou v období stalinismu. V roce 1998 polské ministerstvo spravedlnosti požádalo britské orgány o vydání Wolińské na základě obvinění z nezákonného zbavení svobody čtyřiadvaceti vojáků Zemské armády v letech 1950–1953, mezi nimi brigádního generála Augusta Emila Fieldorfa „Nila“. Wolińska coby prokurátorka neodsoudila „Nila“ k smrti, ale rozhodla o jeho uvěznění a dozorovala vyšetřování.

Bránila se s tím, že žádost o její vydání má politický charakter, je prošpikována antisemitismem a že v Polsku nemůže počítat se spravedlivým procesem. Na nemístnost její argumentace poukázali lidé, které nelze podezřívat ze sympatií s antisemitismem, např. Władysław Bartoszewski, ale Bauman sdílel pohled Wolińské:

„Polské noviny píší, že (Wolińska) pronásledovala lidi z náboženských důvodů‘. Abychom se nedočkali odhalení, že Židé zavedli komunismus, aby Polákům brali krev na macesy. Chudáci Brusové žijí ve svém oxfordském bytě v opravdovém obležení úslužnými polskými pisálky.“

[…]

BYLA TO DOBA OSTRÝCH POLITICKÝCH SPORŮ. SLD přicházelo o moc v atmosféře korupčních skandálů, právě se rozpadla koalice stran vyrůstající ze „Solidarity“, začínala válka mezi Občanskou platformou a Právem a spravedlností, která se měla na další roky stát základem polské politiky. Bauman se coby osoba výborně hodil na politické prapory. Pro jedny byl komunistickým zločincem, pro druhé další polskou autoritou špiněnou antisemity a nacionalisty.

V roce 2010 u příležitosti svých osmdesátých pátých narozenin dostává medaili za Zásluhy o kulturu – Gloria Artis, nejcennější vyznamenání, jaké Polsko uděluje lidem z kulturní sféry. Když během přebírání ceny hovoří, jen těžko přitom zadržuje slzy:

„Vím lépe než moji kritici, kolik je v mé práci nedostatků, bílých míst, a co je horší, tvrzení, o jejichž pravdivosti jsem přesvědčený, ale jejichž pravdivost bych nedokázal doložit ani jiným, ani sobě.“

O tři roky později musí ministr Bogdan Zdrojewski rozhodnutí o udělení ceny vysvětlovat:

„Podrobnosti životopisu nebyly v té době známé,“ říká. Mýlil se. V roce 2010 byly známé. Dodává, že Baumanova práce je gigantická. „Jeden prvek v životopisu tento fakt nemění.“

Anna Zeidler-Janiszewska sondovala možnost udělení doktorátu honoris causa Baumanovi na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani.

Roman Kubicki:

„Historici a právníci hned začali bít na poplach a Anna zjistila, že nemá cenu v tom pokračovat.“

V roce 2012 jiná poznaňská škola, Umělecká univerzita, Baumanovi doktorát honoris causa přiznává – první na té škole přiznaný člověku, který není umělcem. Po slavnosti autor laudatia profesor Andrzej Florkowski odpovídá na dotazy na krátké tiskové konferenci:

„Víte, jaká je minulosti profesora Baumana,“ ptá se novinář?

„Samozřejmě, že vím, ale udělujeme tu cenu ne za mládežnickou politickou práci, ale za vědeckou činnost. A navíc, rada naší fakulty nemá oprávnění posledního soudu.“

„Máme moc soudit životy druhých lidí?“ ptá se Andrzej Florkowski.

Po skončení slavnosti čeká na Baumana skupina lidí. Drží transparent s nápisem: „Komunističtí vrazi vojáků AK, NSZ a polských vlastenců jsou pořád beztrestní, protože Polsko řídí jejich nástupci“. Nedochází k bezprostřední konfrontaci, Bauman ani neví, že se protest odehrál.

V červnu 2013 vystupuje s přednáškou na Vratislavské univerzitě. Do posluchárny přichází kolem pěti set lidí přilákaných přednáškou a několikasethlavá skupina členů Národního obrození Polska. Před přednáškou roztahují transparent s názvem organizace a několik minut skandují: „Pryč s komunisty!“, „Na rudou sebranku, nejprve srpem, a pak kladivem!“, „Norimberk pro komunisty!“ A zpívají: „A na stromech místo listí budou viset komunisti!“ Než je policie vyvede ze sálu, Bauman potichu sedí a pozoruje dění. Po vyvedení protestujících říká: „Prosím, abyste se neomlouvali. To já se hluboce omlouvám, že jsem se stal záminkou těchto událostí.“ Primátor i ministr školství vyjadřují nad skandálem lítost.

Na zpáteční cestě z Vratislavy se zastavuje v Poznani, kde má přednést přednášku zahajující Malta Festival. „Svátek kultury anebo propagace komunisty z KBW“ – takovým heslem na transparentu ho vítá několik členů Všepolské mládeže. Po setkání Baumana a doprovázející ho Aleksandru Jasińskou-Kania policisté doprovázejí na vlakové nádraží. Nakonec je pak policie odváží do Varšavy, protože se obává, že ve vlaku může být Bauman napaden.

O dva měsíce později se vzdává doktorátu honoris causa, který mu udělila největší soukromá škola v regionu – Dolnoslezská vysoká škola (DVŠ). Nejprve ocenění přijímá, na Facebooku se ale objevují stránky založené pro lidi, kteří chtějí proti Baumanově návštěvě ve Vratislavy protestovat. A protestují – ohlašují další demonstrace, nejen na Facebooku, ale i ve skutečnosti. V dopise rektorovi DVŠ Bauman vysvětluje své rozhodnutí obavou o dobré jméno školy. Píše, že nechce svou přítomností přitahovat na DVŠ problémy, jaké měla v červnu Vratislavská univerzita.

Do Vratislavy přijede ještě v říjnu, aby se zúčastnil debaty v Současném divadle. Před vchodem ho přivítá několik desítek protestujících s transparentem „Všepolská Vratislav není pro rudé hadry“.

Bývá to ale i jemnější. Profesor filosofie z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani (dnes velvyslanec Polska v Německu) Andrzej Przyłębski v dopise do německého časopisu Information Philosophie popisuje události ve Vratislavy z roku 2013, aniž by v nich viděl antisemitské prvky. Przyłębski nazývá Útvar vnitřní bezpečnosti (KBW) formací „srovnatelnou s SS“ a píše, že Bauman nikdy nevysvětlil (anebo nechtěl vysvětlit) podrobnosti své spolupráce s KBW ani motivy, které ho k ní vedly.

V reakci třináct akademiků vytýká Przyłębskému, že zkresluje pravdu:

„Není pravda, že Zygmunt Bauman mlčel o své minulosti. Vysvětloval už podmíněnost své přítomnosti ve strukturách KBW v poválečném Polsku. Navíc srovnávání činnosti této instituce s operačními skupinami hitlerovské SS, odpovědnými za teror, popravy a masové vyhlazování ve všech zemích okupované Evropy, je manipulací, jaká akademika diskredituje. Dopis Andrzeje Przyłębského je nejen urážkou vmetenou do tváře významného akademika, který byl vyhnán ze země během antisemitské kampaně v roce 1968. Uráží všechny ty, kteří nechtějí vnímat svět v manichejském schématu.“

Przyłębski odpovídá, že SS s KBW nesrovnal, ale jen porovnal, a protestuje proti hanobení jména Polska v rámci „pedagogiky studu“.

Pikantní na celé věci je skutečnost, že Przyłębski byl v roce 1979 zverbovaný SB a zaregistrovaný jako tajný spolupracovník s krycím jménem „Wolfgang“. Dochoval se jeho závazek ke spolupráci, ke které přistoupil „při vědomí vlastenecké povinnosti a ve snaze přispět k udržení práva a pořádku v PLR a vítězství pravdy“. V lustračním prohlášení Przyłębski spolupráci nepřiznal, a v roce 2017 prokurátor Pobočkové lustrační kanceláře Institutu paměti národa v Krakově rozhodl, že jeho prohlášení je v souladu se skutečností. Přestože došlo k podepsaní závazku a přijetí krycího jména, nejsou doklady svědčící o spolupráci, rozhodl prokurátor.

Po událostech z října 2013 se Bauman rozhoduje do Polska už dále nevracet. Neposlouchá přátele, kteří ho přesvědčují, aby změnil názor. Takto píše v dopise profesorce Anně Wolff-Powęské z Univerzity Adama Mickiewicze:

„Dvě vyhnání z vlasti během jednoho (i kdyby nepředstavitelné dlouhého) života je už moc na lidskou vytrvalost. No, a pokud existuje něco jako lidská důstojnost, pak mi nedovoluje ucházet se o to, co je mým přirozeným právem, jako o milost. Nemám v úmyslu se do Polska vracet, a to ne proto, že mám polské ztráty rozumu tak akorát‘, ale abych nedělal potíže početným přátelům, a přitom i bezpočtu lidí, kteří jsou tou ztrátou rozumu znudění a stydí se za ni… Kdybych se nesnažil tomu uniknout, byl bych pro ně přítěží a zdrojem obtíží. Lepra se přenáší na ty, kdo si malomocné berou na prsa.“

Stahuje se z Polska, ale Polsko má v sobě jako nemoc. Poláci, kteří ho navštěvují v Leedsu, si všímají, jak obsesivně hledá na pravicových webech nenávistné texty o sobě.

Wojciech Burszta:

„Nemohli jsme ho odtrhnout od počítače. Měl k tomu masochistický přístup, seděl non-stop ve své cele, v pracovně a četl ty nenávistné komentáře. Neuměl se od toho odtrhnout. Tehdy se v něm určitě něco zlomilo. Bylo to ohromné zklamání z tehdejšího Polska. Bauman považoval IPN za nové vtělení komunistické bezpečnosti, instituci, která se bude non-stop vracet do jeho minulosti. A měl pravdu – se to nezastaví. Ty akce zastínily, kým byl ten člověk doopravdy a jaký byl jeho význam pro polskou kulturu. Neznám takový příklad zřeknutí se jednoho z největších mozků, jaké Polsko stvořilo, člověka, který se ke svému polskému původu vždy hlásil, a kde mohl, tam ho propagoval.“

Włodek Goldkorn:

„Někdy ve volné chvíli, snad v Boloni, jsem se ho na události ve Vratislavy zeptal. Pijeme whiskey, úplně uvolnění a ptám se ho: Zygmunte, když ti náckové přišli, bál ses? On se na mě tak podíval a řekl: Já? Já jsem se účastnil dobývání Kolobřehu.“

V jiném rozhovoru s Goldkornem Bauman říká, že se zamiloval do bytí „cizím“.

„Byl jsem jím od narození a jako takový i zemřu. Datum neumím určit, ale docela rychle jsem zjistil, že na tu cizost není lék. (…) A možná že jsem se ani tak nezamiloval do své cizosti, jako jsem získal nechuť, a to hlubokou, k její alternativě – někam patřit ‘.“

Dívat se zvenku, vystupovat coby kosmopolitní mudrc mu hodně svědčilo a dávalo mu možnost ignorovat názory druhých. Mohl si dovolit říkat věci, které by „domorodci odsouzenému k místní příslušnosti rodným listem“ bylo těžké prominout, mohl „kašlat na rozsudky tajných soudů vydávané v nepřítomnosti“.

Problém je v tom, že Zygmunt Bauman se tímto prohlášením ve skutečnosti neřídil. Od devadesátých let se chtěl jako Polák vrátit do Polska a být Polákem účastnícím se života v zemi a komentujícím její dějiny. V roce 2013 se ukázalo, že v takové roli ho Polsko nepotřebuje. Dostal jinou, takovou, do které mají Poláci zálibu obsazovat známé a ceněné veřejné osobnosti: stal se nástrojem na rozšiřování jedovatých myšlenek a politické hry. Pro řadu Poláků je dnes Bauman klepem o komunistickém sociologovi „židovského původu“, který se nevyrovnal s minulostí. Nic zásadního nevykonal, nejdůležitější je, že byl v KBW a Kontrarozvědce.

A potom se stal moralistou.

Z polského originálu Dariusz Rosiak, Bauman, Mando, Kraków 2019, 256 s., s. 185–195 přeložil Patrik Eichler.

Pro potřeby této ukázky jsou vynechány v knize uváděné odkazy na zdroje citací odkazující většinou na Baumanovu korespondenci.

Dariusz Rosiak

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Dariusz Rosiak

Bauman

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu