Jacek Dukaj

Led

Román Led (2007) Jacka Dukaje (nar. 1974), dnes již klasika polské science fiction, respektive fantasy literatury, je vskutku literárním opusem žánru tzv. alternativní historie. 30. června 1908 dopadl na území centrální Sibiře meteorit. Neznámá hornina, z níž byl složen, se po nárazu do země ochlazuje a po světě se začíná šířit tajemný Led. Zamrzá příroda, historie i myšlení lidí. Ve zmrzlé Varšavě se v létě roku 1924 setkáváme s Benedyktem Gierosławským, matematikem a nepolepšitelným karbaníkem, jehož otec hovoří s přítuhami, podivnými skupenstvími ledu, která putují Evropou. Ministerstvo Zimy jej proto vyšle do Irkutska, aby s přítuhami prostřednictvím otce vyjednal dohodu. Na té však mají zájem i mnozí další a Benedyktův příběh se rozrůstá do neuvěřitelné šíře. Jacek Dukaj umně propojuje klasické principy sci-fi, dobrodružného románu i Bildungsromanu, takřka filosofický výklad prokládá vlakovou road movie v retro balení, skutečná historická fakta mísí s jejich fiktivním domýšlením. Jeho Ledem projdou Nikola Tesla, Aleister Crowley i Rasputin. Nakonec však Led přece jen roztaje… Česky zatím Dukajovi vyšly jen vybrané povídky (Katedrála, Srdce Temna) ve výborech Polská ruleta (2003, 2005), Led – jako jeden z vrcholů jeho díla – vydá na konci roku brněnský Host v překladu Michaela Alexy a Michaly Benešové.

O tom, co nelze vědět

Vyšel jsem na svět mezi mrtvolami. Rozehřátá Sibiř stékala plodovými vodami ze severu, jihu, východu i západu. Step a tajga, hory a vysočiny, údolí a nížiny – vše stálo v blátě. Vylezl jsem z bláta, začátek je vždy takový: život z hnoje a hlíny.

Měl jsem kamení v ústech a písek v uších, měl jsem železo v dlaních. Rez mi vrostla do kůže, a jakmile jsem učinil první kroky, odpadávala v cárech a drolila se na červený prach; rez nebo jiný krvavý výměšek země. Kolem mě trčely z půdy kosti a celé údy: ruce, nohy. V kalné louži plavalo lidské oko. Mezi mladou trávou vyzobával pták prsty. Odehnal jsem jej železem. Vzlétl ze zahnívající lebky. Zvedl jsem tu hlavu, popadl jsem ji za chomáč tmavých vlasů. Otec se na mě podíval prázdnými očnicemi, bezzubě se usmál.

Taková byla má první hlasitá myšlenka a první plně vědomý čin: pochovat otce. Našel jsem suché místo a vykopal jámu. Poté jsem odešel posbírat jeho tělo.

Když jsem nalezl třetí ruku (všechny byly pravé) a čtvrtou nohu, uvědomil jsem si, že ze Sibiře nelze vyjmout jen jednu smrt mého otce. Vše umírá a vše se rodí; země stravovala ostatky Jakutů, Tunguzů, v bahně se tu válí jistě i něco z pana Ščekelnikova a japonců, jistě i z ještě starších Sibiřanů. Pás zelené tajgy na severovýchodě odpovídal paměti času zimy: vyšel jsem nedaleko místa, kde se vymrazilo střechýliště. Zde je otec nejhustěji – hlava, ruka, kost – leč naše těla jsou z větší části anonymní. Kdo pozná svou vlastní páteř a pánev, kdo se přizná k jednomu z deseti lýtek, jež mu jsou předvedena, i kdyby byla čistá a nepříliš nahnilá, kdo ukáže na správné palce servírované ve svazcích po tuctech, ba, kdo poskytne policejní popis svého srdce? Všechno jsou to tajemství. Neznáme sami sebe v tom nejdoslovnějším smyslu, tedy anatomickém, materiálním, uzenářském. Arciť, nezbývá než spoléhat na fjodorovce příštích staletí a jejich avtamatičeskije červjaki, protože kdyby na to přišlo, sami bychom zmrtvýchvstání zfušovali jako všechno ostatní.

Sbíral jsem tělo z bláta, černý stejně jako bláto; všude jen špína a smrad a hnůj a hlína, takže se mi ono rozkouskované tělo na teplý dotyk a stisk nezdálo ani trochu odpornější. Po pravdě žádná z věcí podléhajících dotyku nevzbuzovala můj odpor. Dokonce i drobné mušky, vztekle útočící, deroucí se do nosu, očí, úst – po staletí proklínaný sibiřský gnus – dokonce i ty mi připadaly docela sympatické, už jen kvůli samotnému faktu, že existují: jsou, to je dobře. Pak jsem pochopil, že prvních několik hodin poté, co jsem vyšel na svět, jsem strávil v jakési znecitlivující euforii, pokud lze údiv tak silný, že téměř ohlušuje, nazvat euforií.

Tedy až v okamžiku, kdy jsem splnil veškeré povinnosti vůči cizím tělům (místo pohřbení jsem označil navršenými kameny, se záměrem zarazit mezi ně později kříž), obrátil jsem pozornost k vlastnímu tělu. Omyl jsem se v nedalekém močálu, seškrábal jsem nánosy hlíny a čerstvé strupy pod nimi, vyrval zemi a rostlinnou hnilobu z vlasů a vousů, a teprve pak jsem si všiml věcí, které mě měly znepokojit jako první. Špatně se mi chodilo – inu, měl jsem dlouhou ránu na pravé noze, přes stehno, koleno, až téměř k patě. Rána vypadala srostle, ale noha na tom nebyla dobře, našlapovala křivě, křupala v kloubech, ohýbala se příliš rychle; působila hubenější a vůbec mnohem zuboženější než levá. Chodidla našlapovala křivě, protože jim zcela chyběly prsty, určitě omrzly. Na rukou jich ostatně také několik scházelo (jeden na levé, dva na pravé; palce naštěstí zůstaly). Měl jsem také potíže s levým okem: to, co jsem považoval za blátivou sraženinu, byl ve skutečnosti tlustý srůst vmáčklé lebeční kosti, nateklé boule a zhnisalého víčka; na levé oko jsem vůbec neviděl a po pravdě jsem si nebyl jist, zda se pod tím vším ještě vůbec hýbe oční koule, nebo spíš nějaká bující ztluštěnina vnitřní gangrény. Přišel jsem také o levé ucho (ale slyšel jsem na ně). Hodilo by se zrcadlo, neboť v hustých kalužích strašil každý odraz obludnou karikaturou. Viděl jsem, že velké kusy kůže – na rukou, na stehnech, na prsou – se mi podivně zbarvily, jistě od téměř smrtelných omrzlin, takže jsem vypadal jako živá mapa krajiny bahna, rašeliny a vřesu. Některé z těchto fragmentů zůstávaly necitlivé na dotyk. Pod pokožkou se přesouvaly tuhé hrbolky, podobné kamínkům nebo broukům s tvrdými krovkami. Ohmatal jsem jazykem vnitřek úst: počet zubů na levé straně byl jiný než na pravé, počet horních jiný než dolních. A když jsem zamával rukama, cosi mi křuplo za krkem a zabolelo mě v zádech – tak jsem poznal, že jedna lopatka nyní visí níže než druhá a ruka nesahá tam, kam dosahá ruka. Když jsem se sehnul k zemi, západní stín narýsoval na zemi profil lehkého hrbu.

Ale žil jsem. Žil jsem. Žil jsem!

Rozhlédl jsem po místech, kde by měl podél okraje tajgy stát náš tábor. Samozřejmě že nic zvláštního z trávy nevyčnívalo. Podpíraje se kusem železa (bylo to patrně nějaké kování z oněch nedohořelých saní) jsem se prošel po planině. Nad zelení se hemžilo a bzučelo množství hmyzu, včetně obrovských motýlů v tygřích barvách. Na vyvráceném kmeni smrku postával malý burunduk, nahříval si pruhovaný kožíšek v jarním slunci, mhouřil přitom černá očka a otvíral tlamičku. Zahvízdal jsem. Jen otočil hlavičku. Jak je to dlouho, co Zima ustoupila? Který vůbec máme rok?

Našel jsem zbytky stanových tyčí. Ryl jsem v zemi, bodal do ní železem. Narazil jsem na ztrouchnivělé dřevo a zimězové plechy, ty byly naopak zachovalé. Vyvlekl jsem z propadliny několik zetlelých hadrů a dva neforemné pláty kůže. Po hodině až dvou jsem objevil hromadu písku mezi kameny, kam spolu s odtávajícím ledem zjevně stekla i většina věcí ze stanu piłsudčíků, neboť jsem tam z lepkavé půdy vyrval cáry plsti, dvě nerozbité bedny, prorezavělou hlaveň dvojky, klubko shnilých kožešin, ubohé zbytky kamínek a několik liber dalšího sešrotovaného harampádí promíseného se štěrkem a hlínou.

Jedna z beden obsahovala proviant; dovnitř se dostala voda a potraviny zničila. Našel jsem konzervu s vitamínovým ovocem firmy Mielke & Sohn. Působila slušným dojmem, při zatřepání byla solidní a vydávala tupý zvuk, jak se patří. Pomocí železa jsem ji na kameni rozpáral. Ukázaly se mumifikované zdechliny ovoce, nyní připomínající spíše vlašské ořechy.

Ve druhé bedně byly mé věci, což bych možná i pokládal za výjimečně šťastnou náhodu, nebýt faktu, že také jimi protekla voda. Látky a papíry se rozpadaly při sebejemnějším dotyku, slepené do jedné blátivé kaše. Uchoval se pouze balíček důkladně omotaný voskovaným plátnem a gumou, tedy můj zápisník s každodenní soupravou propriet. Rozuzloval jsem balíček, nečekaně tím nálezem pobaven.

Papír zežloutl, pokryla jej plíseň, písmo vybledlo. Opatrně jsem otáčel stránky. Poslední záznam: 11. prosince 1924, 96 tem. Car kolem. Kníže v Alexandrovsku. Útok. A tak dále. Smál jsem se, kroutě nad blaknotem hlavou. Dole, stažené lékárenskou gumičkou, se nacházely Piatnikovy karty. Vyndal jsem je, pomalu zamíchal. Postavy králů a dam ukazovaly bledé tváře, pozadí karet získalo časem barvu věkovité slonové kosti, pokrylo se sítí drobných prasklinek připomínajících stařecké vrásky. Nadále však dokáží zasvítit ve slunečním jasu, vyslat zářivý odlesk, před nímž se mhouří oči. Zvedl jsem zrak. Slunce nedoputovalo k zenitu, není ještě poledne. Dokáži bez hodinek udržet půl hodiny dvacetivteřinový rytmus?

A tluče vůbec ještě v irkutské Fyzikální observatoři Teslův prototyp Kladiva tměkutiny?

Zaznamenával jsem klacíkem na zemi: nula, nula, nula, jednička, nula – a Auferstehung.

Šulc prodal Teslu. Utíkej. Pocięgło zachraňuje. Dohoda s Pobědonoscevem. Spojenectví ledňaků. Zima se drží.

V šifrované zprávě však bylo mnoho chyb, řadu znaků jsem musel odhadovat. Poruchy navíc narůstaly v rytmu zhruba třinácti vln, tedy více než čtyř minut, což bylo velice zřetelně vidět při kontrolním opakování. Zamyslel jsem se s bradou opřenou o kus železa, hledě na počmáranou tabuli bahna.

Zima se drží, to sotva! Zpráva je očividně neaktuální. Je možné, že vlna putuje po Cestách ještě léta po vypnutí Kladiva? (Který máme rok?) Šifrogramy posílala téměř určitě mademoiselle Christine, patrně jí v tom nikdo nepomáhal, a pokud se ptala Nikoly, pak ani on přece není člověk nejbystřeji se orientující v přízemních politických záležitostech. Při čtení této kryptodepeše se proto patří brát v potaz jejich ignoranci a naivitu. No ale Zimu s Létem si ani oni nespletou.

Existuje také možnost, že je celá zpráva lživá.

Utíkej. Kdyby věděli o Avahitech… Odkud by o nich mohli vědět? Nesoudil jsem ostatně, že by za misí oněch nesmrtelných slepenců stály nějaké politické kalkulace – v tom případě by je poštvali zejména na Piłsudského, Pocięgła nebo jiné ablastniky, anarchisty, sibiřské revolucionáře. Pro koho zde totiž vyfantazírovaná moc Syna Mráze nad Historií představovala největší hrozbu? Byla to otázka víry, a nikoli politického úsudku. Takový rozkaz mohl vydat ochraně car, utrápen novou noční horečkou v hrůzách Zimního paláce. Nebo Rasputin.

Tak ili inače, nic z toho nemá nyní sebemenší význam – neboť již není Syn Mráze, není Otec Mráz, a není Historie. Rozmrzlo.

Smazal jsem ze země nulovojedničkové poznámky.

Mezi kusy železa vytaženými z hromady písku byla spousta drátů, z nichž by se dala vyrobit oka; teoreticky jsem věděl, jak by měla fungovat, a když se ukázala drobnější lesní zvěř, stálo by za to tuto loveckou metodu přinejmenším vyzkoušet v tajze, třeba se do večera chytí nějaké maso na rošt. Hledaje dráty a kabely a ocelové lišty, narazil jsem na mírně prohnutou tměkutinoměrnou hůl. Zkusmo jsem se o ni opřel – vydržela. Otřel jsem ji trávou a hadrem, seškrábal písek a hlínu. A když jsem zatočil kyvadlem, uvnitř zavrčelo malé teslektrické dynamo. Zimězo nerezaví!

314 tem.

Není pochyb: Léto.

Odešel jsem do tajgy. Není v ní žádná pravidelnost typická pro evropské lesy: kmen, průsvit, kmen a tak dále; nic takového. Když opilá tajga, to jest rostoucí na zmrzlé půdě, rozmrzne, představuje přirozený chaos: stromy vskutku vrávorají jako opilé, koření v mrzlotě tak mělce, že je sebemenší větřík ohýbá a převrací. Proto je zde také tolik vyvrácených stromů, které však i přes zdánlivé vyvrácení rostou: pijan opřený o pijana, ale nadále živý, statný, rozložitý.

Na trnitých keřích jsem našel nezralé bobule; já hlupák jsem se jimi napral v přesvědčení, že je to nějaká zdraví neškodná odrůda sibiřského rakytníku, o níž nám říkal doktor Koněšin. Náhle jsem totiž pocítil hlad, jako by se ve mně aktivoval úplně nový vnitřní smysl: tělo bezprostředně promluvilo, vlastním organickým dialektem. Jíst!

Samozřejmě jsem se ihned pozvracel. Vydávil jsem bobule, žaludeční šťávy, písek a zeminu a drobné kamínky.

Pak jsem se znovu nacpal rakytníkem.

Po soumraku jsem se vrátil zkontrolovat drátěné pasti – což také nebylo moudré, neboť po soumraku jsem většinu z nich nenalezl. Pouze do jedné z nalezených se chytilo něco živého: kryse podobný hlodavec, ne o moc větší než burunduk. Nadto, vraceje se potmě lesem, jsem se zamotal do porostu vrb a střemchy, šlápl na ulomenou větev či ostrý kořen a propíchl si chodidlo. Nápadně jsem kulhal.

Na polámané tyče jsem natáhl zbytky kůží a plsti a pod touto provizorní ochranou před větrem jsem poté strávil půl noci ve snaze zapálit oheň nejprimitivnějším způsobem, to jest bez zápalek nebo zapalovače: ať už tluka kamenem o křemen, nebo tra klacíkem o klacík. Již jsem přemýšlel, jestli tu lesní krysu nenačnu zasyrova.

Když jsem nakonec vykřesal oheň a z rozštípaného pařezu postavil jakés takés ohniště, abych oheň bezpečně udržel po celou noc, opekl jsem hlodavce, spěšně zbaveného kůže pomocí zimězového plechu, a zhltl jsem jej během několika chvil, ještě horkého, plivaje drobné kůstky. Pak jsem si prsty obalenými v krvi, zemině a popelu vyšťourával ze zubů tvrdou srst.

Poté jsem se najezený uložil břichem směrem ke hvězdám. Tuhé maso se mi zarazilo do vnitřností těžkým úderem, pancéřová pěst mě roztahovala zevnitř. Jednou, dvakrát jsem si říhl. Cosi bublalo a kručelo v neviditelném ústrojí, žbluňkaly ve mně tekutiny a organická maziva, putovaly plyny, natahovaly se hodiny hniloby a pružiny entropie. Položil jsem ruku na pupek. Na ose světa se nade mnou otáčely jasné stezky života obyvatel Horní země, krev andělů prohořívala přes černou nebeskou klenbu. Ohmatal jsem měkkou zemi kolem. Narazil jsem na tměkutinoměr a blaknot. Oddechl jsem si.

Obracel jsem žluté strany ve světle skomírajících plamenů, znače papír lepkavou špínou. Prvním zápiskům ze siberiády předcházely ještě poznámky k pracím o matematické logice a komentáře ke Kotarbińskému a Tajtelbaumovi – úplně jsem na ně zapomněl. Ještě předtím – jakési varšavské vzpomínky… Listoval jsem jimi lhostejně, klouzal jsem zrakem po bledých kaligrafiích. Zívl jsem; vypadly volné listy. Zvedl jsem je ke světlu. Nedokončený dopis slečně Julje.

Chtělo se mi smát. Hlasitě jsem škytl; ozvala se sova. Která strana je první… Můj bože, kolik jsem jich za všechny ty měsíce počmáral! Dobře přes tucet. Nejdelší dopis na světě. Začalo to – přečetl jsem si úplný začátek – začalo to tím, že jsem se vrátil po poslední návštěvě v domě u slečny Julji, kdy jsem na ni křičel před její fatrem a hlasitě vyjevil její hadí licoměrnost, vrátil jsem se, ale již po několika okamžicích jsem toho začal upřímně litovat a bičovat se výčitkami svědomí, zmítat se v okovech Studu. Stála tam jakási flaška domácí vodky, již tam Zyga neprozřetelně nechal… Začal jsem ten dopis vroucí prosbou o odpuštění. Budete mě chtít ještě někdy vidět? Na více už mi však nezbývalo příliš sil; hlava dopadla na desku stolu, únava a alkohol získaly navrch. Ráno jsem dopsal ještě větu či dvě, načež jsem odešel do města. A uslyšel jsem, že se slečna Julja vrhla z okna v patře, pravda, sice to nebyla žádná výška, ale fatálně si polámala obratle a nyní leží v nemocnici U Jezulátka bez citu a vědomí, pravděpodobně na celý život ochrnutá, ani mrtvá, ani nemrtvá. O tom pojednává druhý a třetí odstavec dopisu. Nemůžete mě takto zanechat tváří v tvář lidem a Bohu! Smál jsem se již nahlas. Bolavé srdce chudého studenta, kopejka za každou stranu! Jakť jsem to vůbec mohl psát vážně? Modlím se za Vaše uzdravení, vše se v dobré obrátí, i Vy sama na to zapomenete. Sklouzávalo to ke stále ubožejším lžím a iluzím, neboť vědomí se jí nevracelo, a já jsem jí na papíru vyznával další vážně míněné city, zpovídal jsem se v mezilidském jazyce z nejniternějších tajemství, spřádal jsem již naprosto fantastické plány a sny, odtržené od světa i pravdy… Poněvadž jsem věděl, že ten dopis nikdy neodešlu. Že si jej nikdo nepřečte. Psal jsem slečně Julje – která neexistovala, neexistovala, neexistovala.

Hodil jsem zápisník i všechny papíry do ohně. Z ohniště vystřelil veselými jiskrami plamen ke hvězdné klenbě Asie.

Protáhl jsem se na tvrdé zemi, ukládaje křivé kosti ke spánku; krev andělů se doširoka rozlila nad Sibiří. Vědění končí tam, kde začíná čin. Takový již pod sluncem a měsícem vládne pořádek, v jazyce prvního řádu jej nelze vypovědět. Konání, tedy změna, je přirozeností Lži; nehybnost, tedy neměnnost, je přirozeností Pravdy. Ten, kdo by skutečně poznal plnou pravdu o sobě, by tím zároveň vstoupil do království idejí, věčných univerzálií, mezi sylogismy, konjunkce a holá čísla.

Otec tomu byl ke konci blízko – ke konci, když utekl od života. Dokud se však pohyboval ve světě hmoty, dokud konal – zajímala jej vůbec matematika jeho charakteru? přemýšlel o tom alespoň na okamžik? Žádný druh studu k němu nepronikl.

Poznali jej skrze jeho činy. Poznali jej skrze tělo.

Kdo se touží dozvědět něco o sobě, touží po smrti.

Kdo se touží dozvědět něco o světě – ten touží po životě.

Usnul jsem a spal zdravě, dokud mne ptačí trylky a dotyk jarního slunce neprobudily. Vstal jsem, posbíral to, co by se ještě mohlo hodit, a vydal jsem se do světa.

Z polského originálu Jacek Dukaj, Lód, Wydawnictwo Literackie, Kraków 2007, 1051 s.,s. 900–906 přeložila Michala Benešová.

Jacek Dukaj

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Dukaj

Led

O tom, co nelze vědět

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu