Mira Marcinów

Osiřelec

Mira Marcinów (nar. 1985) patří, podobně jako Łukasz Orbitowski, k těm současným polským spisovatelům, kteří se literárně vracejí do devadesátých let. Její prozaický debut Osiřelec (2020, česky vyjde na konci roku v nakl. Argo) je formálně odvážnou vzpomínkou na matku, ale i na dětství strávené v „devadesátkách“. Silně fragmentární kompozice skládá dohromady (či rozkládá?) obraz matky a dcery a jejich vzájemného vztahu. Kniha je spíše vyznáním, podstatné místo v ní má umírání, smrt a ztráta, tedy fenomény, které v každodenním světě raději nevidíme. Osiřelec ovšem nepostrádá ani humor, byť někdy hodně černý. Je to příběh nesnadné lásky a komplikovaných emocí, podaný nicméně se zvláštní něhou. Osobním až niterným pohledem na ženskou zkušenost může zajímavě doplnit texty dalších polských autorek, které už z českých překladů známe – Slast Marty Dzido (česky 2019) nebo Bezcitnost Martyny Bundy (česky 2019), ale třeba také básnickou prózu Nakrmit kámen Bronky Nowické (česky 2018).

Jaké jsou matky? Matky jsou unavené. Hlavně staré matky, mrtvé matky a mladé matky.

„Zatřepotej řasami,“ říkala mi často mazlivě.

Třepotala jsem. Mrkala. A moje řasy hladily její tváře.

Tak důvěrný vztah jsme měly. Natolik si mě pustila k tělu. Dá se říct, že jsme k sobě měly dost blízko. Na délku řas. Ačkoli v té době jsem měla dlouhé řasy.

Objímat jsem ji začala docela pozdě, asi až ve čtvrťáku na gymplu. Když si mě volala do kuchyně, hned jsem za ní běžela a ona říkala:

„Dup, dup, dup, přiběhni za mnou na svých tlapičkách!“

Nepamatuju se, že by mi tohle říkala někdy dřív.

Ale zato si pamatuju naši první hádku. Často jsme se k ní vracely. Šlo o jednu ze známých písniček ze zpívánek. Nebylo úplně dobře rozumět jedné ze zásadních otázek. Já jsem si myslela, že to je takhle: „Kam v noci du-pe ježeček, ví už každý chlapeček...“

Ale moje máma mi vysvětlovala, že děti zpívají: „Kam v noci du-pá ježeček.“

Dneska už se to dá najít, na internetu objevíte memy s popiskem: „Víme, kam v noci dupe ježeček“ nebo „Kdo jsme a kam dupeme?“

Pravdu jsme měla já.

Ale nevyplývá z toho nic.

Myslela jsem si, že dál se v prožívání svého života posunout nelze. Dál než moje matka.

„Jednou z tebe bude někdo.“

To mi říkala máma a učitelka na základce. Ještě od někoho jsem to slyšela. Ale už se nepamatuju od koho. Nikdy jsem to nepochopila. Věděla jsem, že je to dobře, že nebudu nikdo. Ale nebyla jsem si jistá, proč ještě někdo nejsem. Možná proto, že ne všechno u nás bylo stejné jako jinde? Tedy skoro nic u nás nebylo stejné. Nic, protože než jsem šla do školy, neznala jsem svého otce a moje sestra taky neznala toho svého. Protože jsme měly různé otce a fantazírovaly o nich. Nic, protože nebylo co jíst. A občas jsme v zimě v paneláku mrzly, když na topení namontovali měřáky. Nic, protože dědeček bil babičku. Nic, protože babička byla pořád smutná po smrti svého syna, který se oběsil. Nic, protože máma pila, tloustla a plakala.

O svém mladším mrtvém bratrovi říkala:

„Byl nenasytný, chtěl pořád víc, ve všem chtěl být první. Dokonce i v umírání. Paweł mě vždycky chtěl ve všem předběhnout.“

A o mně mi říkala:

„Nezapomeň, že za všechno vděčíš jen sama sobě.“

A ještě:
„Peníze můžeš projíst nebo propít, ale svoje si člověk musí odžít.“
„Kdo rychle jí, rychle pracuje,“ tvrdila, že je to z Felliniho La Strady.
Jedla vedle mě vestoje a ptala se, jestli mi chutná, jako každá matka, zatímco jídlo v jejích ústech mizelo nerozkousané, neochutnané.
„Kdo jí zbytky, je hezký a hladký.“
„Sním to, aby se to nezkazilo.“

A ještě:

„Prasata doma nemáme.“
Dojídala po těch, co se vrtají v jídle.

V jiných nepříjemných situacích říkala:
„Smrádek, ale teplíčko.“

Všechna tahle pseudopřísloví vyslovovala roztomile a usmívala se, hlavně při tom posledním. Takhle se u nás mluvilo. A ještě jsme si z toho stihly udělat legraci.

Smaží, smaží, jen na oleji. Peče, peče, jen maso, buchty nechává pro jiné, pro ty domácí puťky. Jaké to je, přemýšlet každý den před spaním, co zítra uvařit? Nevím, o tom přemýšlela ona. Zatímco já jsem v té době usínala a představovala si, co si vezmu na sebe do školy. Ne že jsme byli chudí, ale pro parádu.

Měly jsme svoji písničku, kterou mě sama naučila. Držely jsme se za ruce. Tančily jsme jako šílené. Máma zpívala, tedy spíš hlasitě skandovala:
„Matka! Zničené tělo, honí zbytky sil.“
„Proč?“ To byla moje otázka, udivený kabaretní výkřik.

A máma na to odpovídala popěvkem:
„Protože malé dítě má, krev si ždímá z žil.“
Dlouho jsem byla přesvědčená, že si ji vymyslela ona, že ta písnička tak nějak napadla. Ale nedávno jsem zjistila, odkud pochází. V originále zní takhle:

Matka noci celé
musí tančit, pít,
vždyť má dítě malé,
má pro koho žít.
Zničené tělo,
honí zbytky sil.
Protože malé dítě má,
krev si ždímá z žil.

To je divadlo Bim-Bom, písnička z filmu Na shledanou zítra Janusze Morgensterna.

Naše písnička.

Cesta k matce byla uzavřená, alespoň pro mě, a navíc pršelo.

Moje matka malovala. Dávno předtím, než obraz dokončila, jsem si všimla, že zachycuje polštář na parapetu. Polštář v tom místě znamenal, že tam bydlí šmírák. A my jsme měly okna přímo proti oknům matky mé matky. Na tom kanále mezi dvěma paneláky se mohlo stát leccos. Hodně lidí se dívalo. Ale z nějakého důvodu jsme se cítily být lepší než ty ženské opřené o polštáře. My jsme život na sídlišti pozorovaly diskrétně. Skrz zelené žaluzie jsme se dívaly, jak umírá podzim a jak odcházejí jiná, méně oblíbená roční období.

Malovaly jsme spolu zátiší. Máma někam postavila lahev, vedle kytku a talíř. A pak mně a mojí sestře dala kalíšek s vodou a barvy. Co si pamatuju, vždycky jsem se bála zátiší.

Moje matka věděla, co to znamená žít. Myslím tím to, že se uměla radovat z maličkostí. Nacházela krásu v nehezkých věcech. Dokázala zařídit osmačtyřicetimetrový byt v ošklivém paneláku ze sedmdesátých let tak, aby měl atmosféru. Většina lidí se nedokáže radovat ze života, který si nevybrali, který je přesným odrazem toho, čeho se nejvíc báli. To ona dokázala. Ona mi to první předvedla.

V kuchyni, na stoličce u okna, trávila každé ráno. Tam pila, kouřila, plakala a malovala se, všechno mi vyprávěla a nic mi o sobě neřekla. Přiznala se ke všem nevěrám, co mohla. Nezvládla se přiznat ke všem, protože si na ně kvůli alkoholu nepamatovala.

Kuchyně snesla všechno. Zažloutlé záclony od kouře, rozbité lahve pod stolem, hromádka vajglů v pozlaceném popelníku ve tvaru listu. Vůně domova: cigarety, vodka, kyselé okurky, olejové barvy, kari s česnekem a fixativ.

Trvalo to pětadvacet let. Čtvrt století bydlela u posledního ze svých mužů, než umřela.

Nejdřív přece měli umřít děda s babi. Pak rodiče všech známých. A teprve potom bych to možná čekala.

Umírání má mít nějaké pořadí.

Když se nevrátila včas, hlídkovala jsem po setmění v bytě. V kuchyni, na stoličce u okna. Potmě. S nosem na skle. Záclonu odhrnutou, dávala jsem na ni gumičku, aby nepadala. Žaluzie vytažené, abych viděla víc a rychleji. Otevřela jsem dveře do předsíně a seděla jsem tam, zhasnuto, poslouchala jsem kroky. Milovala jsem zvuk jejích podpatků na schodech. Hlavně ten rychlý, hlasitý, rovnoměrný. Když byla ozvěna slabá, věděla jsem, že musím seběhnout po schodišti, často jen v ponožkách. Nejistý krok vydává jiné zvuky. Podpatky jinak zvoní o beton. Občas potřebovala pomoct s dveřmi. Když jsem byla vedle ní, padala častěji. Jako by se už cítila v bezpečí. Beze mě se ještě nějak držela.

Nikdy ti ten pozdní příchod neodpustím, říkala jsem si. Ale když vystřízlivěla, milovala jsem ji ještě víc, jako marnotratného syna. O tom strachu během její nepřítomnosti jsme si nestačily nikdy popovídat.

Co si pamatuju, bála jsem se, že umře. Vždycky jsem věděla, jak se to stane. Když se nevracela několik dní, její sestra mi říkala, že moje máma určitě leží někde pod sněhem. Opilá. Bez kalhotek. Usnula. Umrzla. Věděla jsem, že umře v zimě a o její smrti se dozvíme na jaře. A v tom prvním případě jsem měla pravdu.

Bála jsem se o ni vždycky, stejně jako na těch schodech. Až hodně pozdě jsem se s tím nějak naučila žít. Když jsem odjela na vysokou, už jsem jí každý večer nevolala. Dokonce ani odpoledne. Snižovalo to riziko, že ji uslyším opilou, upřímnou, lítostivou. Většinou jsem volala hned po ránu. A pak ještě kolem poledne. Vedly jsme dlouhé hovory. Byla v bezpečí. Byla jsem v bezpečí.

Na to vzpomínat nechci.

Říkala mi: „razkryj palečky“ (a já jsem roztahovala prsty na nohou); „kvartýr se musí poklidit“ (a já jsem ho uklidila, ale ne úplně stoprocentně), „ober zemáky“ (oškrábala jsem brambory). Na tom, jak mluvila, bylo poznat, že je z východu.

Máma seděla ráno v kuchyni a potichu pila svého turka. Najednou tlumeně vykřikla.

„Neseď, pusť se do toho! Nikdo to za tebe neudělá!“

Bylo po sedmé a ranní mlhy nad Tescem se rozpustily ve studeném vzduchu. A matka už se točila kolem plotny. Objevila se i v mém pokoji, kde stály její stojany. Dívala se na svůj nový obraz a u toho si zapálila další cigaretu. Zkoumala, jestli zaschla barva, jestli je možné nanést další vrstvu. Kouřila, dívala se a na její tváři se objevilo něco jako úsměv Mony Lisy. Vypadala spokojeně. V té době už nikde nepracovala. Ale na sobě dřela jako kůň.

Uklidila, nalila si v kuchyni skleničku, přežila další den.

Brečela.

Verzí příběhu o našem původu bylo několik. Jednou Tataři znásilnili prababičku, a proto mám tak černé oči. Kvůli jejich barvě měla máma problémy, protože při rozvodu s mým tátou jí tchyně říkala, že u nich neměl nikdo takové oči, máminy jsou zelené a tátovy modré. Jindy jsme Židé nebo babiččina bratra zastřelili, protože ukrýval dvě židovské spolužačky.

V žádném případě ale nejsme Rusáci, tak nám jenom říkají kvůli tomu přízvuku. V mámině občance je napsáno: „Místo narození: SSSR.“ Říká mi, že to napsali špatně, že tam, odkud pochází, žili Poláci. Já už jsem se narodila v Polsku, ale stejně mluvím divně. Děti od nás z ulice se mi smály, že mluvím jako z vesnice. Jako z rusácké vesnice.

Pokaždé jsme ale míšenci. Proto to máme tak těžké. Ale Polsko je důležité, dokonce i když nás tu nemají rádi, protože prarodiče padli za Polsko. A teď můžeme mluvit polsky. Kdyby to bylo jinak, kdyby nebylo mých prarodičů, nemohli bychom v Polsku mluvit polsky, asi bychom se museli učit cizí jazyky a to je hodně těžké a drahé. Na to nemáme. O tom jsem tenkrát byla přesvědčená.

Matka nám zakazovala, abychom „o ní“ mluvily před ní.

„Nejsem pro tebe žádná ona, ale máma.“

Každou neděli v deset pouštěla svým dcerám hitparádu v televizi. Program Disco Relax, u nějž Poláci lépe zvládali kocovinu. Tančily jsme na Ber si, co chceš od Shazzy a zpívaly s Casablancou:

Ach, mami, mami, mami,
miluju cikánského kluka,
chci být taky cikánečka,
tancovat s ním až do rána.

Nic strašného. Čistá ranní radost. Ještě v pyžamu s milovanou, hodnou a trochu opálenou mámou. Tenkrát jsme měly televizi. Dokonce kabelovku. Vedlo se nám dobře. Chodila jsem do čtvrté třídy, když jsem se od mámy dozvěděla, že v životě se počítá to, co člověk ví a prožil – ne to, co má. Řádily jsme se zataženými žaluziemi v rytmu disca, ale taky jsme se bavily o knihách. Věděla jsem třeba, že Dostojevskij byl velký spisovatel. Ale doopravdy jsem obdivovala jen svou mámu: vtipně tančila a ještě vtipněji zpívala, četla všechny ty těžké spisovatele a znala ještě těžší slova.

„Mami, mami, zopakuj ještě jednou to divné slovo!“

„Deoxyribonukleová kyselina.“

„No teda! Deksopsyronolekleklolová kyselina? No fuj…nevyslovím to. Řekneš to ještě jednou, mami?“

Byla zdrojem mé největší radosti, stejně jako dnes je zdrojem mého největšího smutku.

„Jedna hezká vzpomínka z dětství a jsi spasen.“
Jestli je to pravda, pak mě moje matka zachránila.

V neděli se někdy se svými holčičkami procházela. Zpívala s nimi Deštníky Koterbské. A vojáci u kasáren na ni pískali. V létě u jezera, když se na molu protáhla a skákala šipku v jednodílných plavkách, vydávali muži obdivné výkřiky. A zvali mámu na večeři. Máma nosila jednodílné plavky, protože po mně měla jizvu. Jizvu po dceři. Podélnou, po císařském řezu. Zatímco moje jizva po matce – pupík – to nebyl žádný pupek světa, ačkoli jsem se tak chovala.

Nikdo nedokázal tak rozhodně jako ona odmítat, reagovat bez náznaku flirtování na mužské narážky.

Jak krásná musela být moje matka.

Zelené oči a úsměv na tváři,
na nose pihy žluté a dvě boty obuté.
Proč všichni diví se jen, že já
nemůžu jíst, nemůžu spát,
jen myslím na ni pořád.
Olé, olé, olé, olé,
nedáme se, nedáme se,
Olé, olé, olé, olé
nedáme se, nedáme se.
Čtyři jedna, Velim to srovná,
miluju tě, klube můj.
Proč všichni diví se jen, že já
nemůžu jíst, nemůžu spát,
jen myslím na ni pořád.
Olé, olé, olé, olé,

(zpaměti zrekonstruovaná kompilace otčímova fotbalového hitu a opileckého popěvku o mé matce)

Milovala mě svým mateřským způsobem. Ačkoli se mi vždycky zdálo, že mě milovala víc.

Dokázala ocenit kýč.

„Každý by měl mít doma trochu kýče,“ tvrdila. „Tak vzniká místo k životu. Jinak je to jako na fotce z časopisu o bydlení.“

Matka si kupovala Tvůj styl a Čtyři kouty. A ještě předtím Úspěch a Burdu. Kdysi četla i ambiciózní Přehled a byla na to pyšná. Měli jsme doma docela dost knih, víc než bylo zvykem v místech, kde jsme bydleli. Jednu policovou stěnu. Při čtení časopisu Tvůj styl jsem matce kladla spoustu otázek.

„Co to znamená: anomálie?“

Máma mi to trpělivě vysvětlovala. Nebo říkala, abych se podívala do encyklopedie, protože „tu nebude navždycky“. Definice jsem si psala do deníčku. Nepamatovala jsem si nová slova.

Vzpomínám si, že v pokoji bylo sucho a teplo. V tmavě modrém pleteném košíku leželo několik malířských knih. Jako v mámině oblíbeném magazínu Čtyři kouty.

To bylo v době, kdy se nám dařilo lépe. To si máma kupovala knížky tlusté jako stehno. Otevřené na lavici působily skutečně impozantně. Když jsem byla malá, matka si vždycky na lavici dávala nohy. V té době vznikl Knižní klub. Domů nám chodily katalogy z lesklého papíru s tvrdými obálkami. Vzpomínám si, že mezi nimi byl Nostradamus. Velká kniha proroctví. Ale doma jsme také měli hodně tlustých románů. Dostojevského Bílé noci, Tolstého Povídky a novely, z nichž si nejvíc pamatuju Trojí smrt.

O knížky jsme se hádaly. Vysmívala se mému obdivu Ráje Josého Lezamy Limy a jeho barokních vět. A pak se mi omlouvala. Milovala Márquezův román Sto roků samoty. (To jsem nikdy nepochopila. A nikdy jsem se jí za to neomluvila). Díky mě poznala Henryho Millera. A Anaďs Nin, která se jí nelíbila. Byla pro ni příliš falešná, skrytá manipulátorka. Taková, co se objeví bůhví odkud, v dešti a se zeleným slunečníkem, v puntíkované sukni. Taková, co se kvůli ní v jednadvaceti letech její bratr oběsil.

Na dveře klepe exekutor. Máma i dcera předstírají, že nejsou doma. Hrají si na schovávanou. Otevřete, prosím. Zábava končí. Do bytu vstupuje exekutor, sociálka nebo jiný kokot, jiná kráva. Vím, že je smím nenávidět, ačkoli jsem malá, oni nás ponižují. Nevím, co to znamená. Jen to, že je to nespravedlivé. Lidé jsou zlí a chtějí nám uškodit. Rodina je nejdůležitější. I když není naše. A občas jsem ta nejhorší já. Horší než babička, teta, a dokonce i otec. Jsi stejná jako tvůj otec. Dospívám a vím, jak odseknout. Protože jsem drzá, nafrněná a přemoudřelá. Ale já si ho nevzala, to ty. Otec je opilec a zloděj, navíc se o mě vůbec nezajímá. A rozešli se, když jsem se narodila, takže je to všechno moje vina. Moje vina, moje vina, moje hodně velká vina. Já se zpovídám.

Když jsem poprvé skončila v Centru psychiatrické péče, bylo mi tenkrát asi patnáct let, řekla mi doktorka: „Ve své podstatě je máma tvoje dítě.“

Trvalo to ještě asi tři měsíce, než matčina firma zkrachovala. Ale jak jsme si žili! To bylo sladkostí, lidí a alkoholu. A Polonez Caro z autosalonu. A potom jsme skoro neměli co jíst.

V létě to bylo jednodušší. Na opuštěných zahrádkách kolem paneláků rostly brambory a malé jahůdky. Trochu kopru. Divoký šťovík. A špendlíky. Odcházela jsem s plnou igelitkou. „Obstarávání“, moje hlavní slovo roku 1998. Kradla jsem v zahrádkářských koloniích a říkala jsem, že hledám babičku nebo dědečka. Když mě chytli, řekla jsem, že bydlím v děcáku. Nedali by mi ani jablíčko, kdybych řekla, že bydlím s mámou a otčímem jako normální člověk, stejně jako oni – v paneláku. Z těch jablek pekla máma koláče. Chutnaly po margarínu za jeden zlotý. Ale já jsem to uměla docenit. Pečení buchet je pro zotročené matky, ty umělecké vařily pikantní jídla pro dospělé, jak se říkalo u nás doma. Přesto kvůli mně udělala výjimku. Margarín, nedopečené těsto a vyžebraná jablka. Chuť léta 1998. Stýská se mi po té chuti.

To bylo v dávných dobách, kdy na světě panovala všeobjímající radost a matky neumíraly.

Bez ledničky, pračky, televize. Dokonce psací stůl jsme museli prodat. Bez hraček. Ale zůstal nám konferenční stolek. A kráječ chleba. Ten je důležitý, pak se dá chleba krájet hodně natenko. Především ten starší. Horší je to s oblečením. Ale babička má tolik starých županů a pásků. Babička je bohatá, protože u ní je vždycky co dát na chleba. Uzená makrela s majonézou a cibulí, smetanový sýr a paštika. Má důchod, prý ten nejnižší, ale to asi jen tak říká.

Zatímco hodně kamarádek v pubertě ztloustlo, my jsme byly chudé a štíhlé. Ale taky jsme moc nevyrostly. Nepřerostla jsem rodiče, vlastně nikoho jsem nepřerostla. Dokonce ani shrbenou a s každým rokem menší babičku. Jenže pro tanečnici, kterou jsem chtěla být, by stejně výška znamenala jen problém.

Ve škole jsme měli platit pojištění – neplatili jsme. Prý se rodiče jiných žáků skládali na ty nejchudší. Na základce jsem byla nejchudší já. Nos jsem měla nahoru. A domácí úkoly jsem si dodělávala o přestávkách, kdy jsem si půjčovala učebnice od jiných dětí, svoje jsem neměla. Když jsem dostala příspěvek na knihy a oblečení, vydala jsem se za ty peníze do Krakova – města umělců, jak jsem si tehdy myslela – a koupila si červený manšestrový kabát, oranžové martensky, propínací pruhovaný svetr a kabelku na řetízku, který se rychle roztrhl.

Proč jsme neměli peníze? Protože jsme nepodváděli, nekradli, neměli známosti, nepatřili jsme do strany. Ačkoli dědeček mámě říkal, že má kreslit Lenina, a tak vznikla hezká sbírka malých svatých komunistických obrázků, které matka malovala od svých sedmi let. Nevím, jak jsem věděla, proč jsou někteří lidé chudí. Ale věděla jsem jistě, že chudí jsou ti dobří, ušlechtilí, poctiví a citliví. Nebo postižení, jako Brzezińští z posledního patra. Bohatí byli podezřelí. Nebylo jim co závidět. Možná mě tak matka chránila před pocitem méněcennosti?

Patřili jsme k rodinám, které si ani v dobách Tuzexu ani v dobách Pepca nemohly dovolit hračky pro děti.

Nikdy jsem o ní neřekla, že je „stará“. Jen že se stará. To jsem říkala často. Tolik se starala. Jak to matky dělávají. Ještě víc.

Když se matka s dcerou tak moc milují, je nebezpečné být poblíž. Nebo umřít. Love story. Romantická komedie. Na tuhle bych se koukla. Krásná matka poznává svou moudrou dceru a zamilují se do sebe. Ale ještě to neví. Protože patří spíše do kategorie: protiklady. Rodinné chvíle. Lehké a prozářené. Silná ženská postava. #tvujsvet

Kdysi nás v noci brala sáňkovat. Mě, moji sestru a naše dvě sestřenice. Mrzlo, až praštělo. To už se teď nestává. Šly jsme na nejvyšší kopec v okolí. Sestřenice se sestrou sjížděly na saních s mojí mámou, která se smála. Já jsem se bála. O sebe, ale také o ni. Už tehdy jsem věděla, že nedokážu mít radost jen tak. Tu noc si matka na sáňkách zlomila ruku. Matky si nelámou ruce na sáňkách: to jsem si v té době myslela. S nemocnicí se muselo počkat do rána, aby neskončila na záchytce.

Matka byla zdrojem mého největšího potěšení. A největšího utrpení.

Z polského originálu Mira Marcinów, Bezmatek, Wydawnictwo Czarne, Wołowiec 2020, 288 s., s. 42–75 přeložila Lucie Zakopalová.

Mira Marcinów

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Mira Marcinów

Osiřelec

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu