Jerzy Pilch

Spousta démonů

Román Jerzyho Pilcha (1952–2020) Spousta démonů (2013) je skutečnou explozí vypravěčského živlu. Autor zavádí čtenáře do časů poststalinské éry, do městečka Sigla v jeho oblíbeném luteránském Těšínském Slezsku. Příběh zaplňuje galerií rázovitých postaviček, které nám postupně odkrývají historii městečka i hluboce skrytá tajemství na první pohled malebných míst. Nechybí hutná a nápaditá fabule s překvapivým rozuzlením, reálie poválečného Polska ani autorův pověstný humor, v tomto případě lehce starosvětsky něžnější, než jaký známe například z opileckých povídek U strážnýho anděla (2000, česky 2007). Právě za tuto povídkovou knihu získal Pilch v roce 2001 uznávanou polskou literární cenu Nike. Román Spousta démonů poetikou i tématem navazuje mimo jiné na jiných Pilchův povídkový soubor známý i z českého překladu Moje první sebevražda (2006, česky 2009). Obraz světa luteránského, a tedy i lehce exotického Slezska, které však i my máme jen kousek „za humny“, ovšem rozvíjí do podoby originální kroniky, která patří k tomu nejlepšímu, co Pilch napsal.

I.

V polovině minulého století pracoval na poště v Sigle listonoš Fryderyk Moitschek. Znal tajemství lidského života, věděl, kam směřujeme, i co bude po smrti. Věřila v něj jen hrstka, ačkoli všechno, co hlásal, respektive všechno, co vyčetl ze svých tlustých desek, se do puntíku vyplnilo.

Lidé umírali, trpěli na různé choroby a uzdravovali se podle jeho předpovědí, počasí bylo druhého dne takové, jak říkal, přesně předvídal fénové větry dusné jako hřbitovy, povodně strhávající mosty, vyčerpávající olejnatá vedra i nekonečně mrazivé bílé zimy přicházející ze všech stran.

Fotbal jej příliš nezajímal, takže ho nebylo jednoduché přesvědčit, aby tipoval. Když už si ale vsadil, nikdy se nemýlil: Real Madrid, Ruch Chořov, FC Santos, Visla Krakov, a dokonce i naše prvoligová jedenáctka, a vůbec všechna mužstva, na něž obrátil svoji pozornost, pokaždé vstřelila anebo inkasovala přesně tolik branek, kolik chtěl.

Stávalo se to ovšem zřídka, protože se vyhýbal nejen situacím, v nichž by mohl jeho dar sloužit snadnému výdělku, ale vůbec všem situacím, které by mohly zavánět jakýmikoli lacinými machinacemi. Lidé cítili, že Frycova božskost nespočívá v každotýdenním zázraku, když vyhrával fotbalové sázky, správně tipoval čísla ve sportce nebo se důsledně vyhýbal slepé náhodě v loterii. Cítili to, zjevně to cítili a nenaléhali na něj. Nepokoušej mě, antikriste! Odstup ode mne, satane! „Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle“ (Lukáš 4, 13).

Fryc nebyl eskamotér vydělávající si na živobytí triky vyrážejícími dech. Fryc byl prorok tělem i duší. Božím tělem a Kristovou duší. Jeho království nebylo z tohoto světa. Peněz měl habaděj, bůhví odkud, ale určitě nešlo o honoráře za poskytování prorockých služeb lidstvu.

Zuzce Bujokové předpověděl kóma a robuzení z kómatu, Jožkovi Lumentigerovi abstinenci a skoncování s abstinencí, Polsku komunismus a pád komunismu. Všechno samozřejmě gratis; v posledním případě nejen gratis, ale i s notnou dávkou vlastenecké zarputilosti.

Tak to bylo se vším a pokaždé: gratis, gratis a ještě jednou gratis. Nikdy si nevzal ani groš, ačkoli sám na tom nejednou tratil, ačkoli obětoval spoustu času, ačkoli riskoval své zdraví, a tím pádem i život. Snad jen Pán Bůh, duch literární fikce nebo nečetné jiné transcendence vědí, jaké zátěži podroboval své tělo a jak silně trpěla jeho nezemská, a proto i neobyčejně křehká existence.

Své bral vážně, o tom žádná, oddaně jim pomáhal a velice pečlivě se o ně staral, podporoval je nejen v nemoci. Bohužel však veškeré své síly, schopnosti i celé horlivé nadšení člověka s talentem uzdravovat neadresoval pouze nám. Nešlo si nevšimnout, že se stejným, ba někdy dokonce větším zápalem sloužil i jiným, nezřídka úplně cizím lidem nepocházejícím ze Sigly, ale ze světa. Řešil jejich problémy, léčil je z nejrůznějších fóbií, nacházel věci nenávratně ztracené, varoval před konkrétním nebezpečím, doporučoval podrobné domácí terapie a – řekněme to bez obalu – horlivě, ba více než horlivě rozebíral veškeré podstatné i nepodstatné detaily léčby bod po bodu, zejména měl-li co do činění s opačným pohlavím. Předpovídal vytoužený příznivý zvrat osudu, samozřejmě i s drobnými těžkostmi, ale druhým dechem zároveň dodával, jak se jich zbavit. Nastalou situaci bystře analyzoval – všechno tip-top, avšak za jakou cenu? Říct, že se svou existencí, svou formou a svým stavem nakládal riskantně, to je, jako bychom neřekli nic. Riskantně a jak lehkomyslně, jak ve své obětavosti nezodpovědně – nikdo například nikdy neviděl Fryce jíst… Nikdo nikdy… Chápete? Nikdo nikdy, ale něco přece jíst musel… Anebo nemusel? Nejedl snad? Živil se vzduchem? Děly se události a příhody tak lavinovitě, že neměl čas ani na housku? Pozřel za běhu jen nevelké jablko? Ale ani to jablko nikdo nikdy neviděl! Jen se o něm vyprávělo. Příběhy a legendy o Frycově jablku. Anekdoty. To, to, a ještě ono. Stovky otázek, jakkoli šlo ve skutečnosti o otázku jedinou. Co náš spasitel a uzdravitel, jedl od rána něco? Jablko k obědu. Jedno jablko. Spíš malé než velké. Udržuje se Fryc při životě jediným jablkem za den? Vypadá to tak. Jednoho dne padne a všechno skončí. Nastane konec zázraků, konec proroctví, konec receptů na sebevražedné myšlenky. Fryc ovšem nikdy nepadne, přinejmenším nepůsobí, že by chřadnul. A to je nejhorší, bylo by tisíckrát lepší, kdyby jeho slabosti, obtíže, hladovění a bůhví co ještě vyplouvaly na povrch. Navenek vypadají takové věci hrozivě, ale nejsou nebezpečné. Zůstávají-li však neviditelné, skryté v hloubi srdce a mozku, hrozí, že vybuchnou. Fryc skutečně vybuchoval – svými činy.

Z domu rodiny Kubatschkových vyhnal ducha manžela, za života chorobně, a po smrti přímo posedle žárlivého. Doktoru Neprobádanému předpověděl nejprve čtyři, a posléze, když viděl, jak se věci mají, sedm dcer. Pana Ztrátu, ředitele lázní, vyléčil z náchylnosti k mužům. Emilce Moržolikovně vyhnal z hlavy myšlenky na sebevraždu. A to všechno o hladu? Nepociťoval hlad, protože trpěl nechutenstvím? Bylo jeho slabé tělo tak uzemněno silou jeho ducha, že se ani základního přídělu potravy nedožadovalo? Nebo je to tak, že trávicí procesy (o vyměšování nemluvě) ke skutečným prorokům nepatří? Nepatří. Po pravdě k nim nepatří ani ty nejdrobnější somatické či biologické projevy. Byl Fryc duch? Ruku nikdy nikomu nepodal. Sama se nabízí otázka, zda se ho někdo vůbec někdy dotkl. Jistě řada z žen, které ho navštěvovaly. To byste se totiž divili, náramně byste se divili. A nepochybně se budete divit, ale až o něco později.

Už pěkných pár let před válkou a dobrých několik desítek let před pádem berlínské zdi měl prý ve svých deskách kopírovací tužkou zakreslené nové mapy Evropy i Asie – ti, co je viděli, tvrdili, že kromě Východního Pruska a Turkmenistánu souhlasilo všechno na milimetr přesně.

Jestli dokázal vzkřísit mrtvé, není jisté. Zcela určitě však vrátil do života prakticky mrtvého oblíbence paní Pastorové – nejchytřejšího ze tří kocourů žijících na faře, Judu Tadeáše.

Grétu a Marínu, krávy Josefa ze Stráně, zbavil bolestivých otoků na vemenech. Na první pohled nešlo o nich velkého, ale Fryc tak učinil na dálku.

Na ochrnutého vlčáka, vůdce smečky Frau Scherschennickové, zařval hrozivým hlasem: „Odhoď hůl!“ No opravdu: „Odhoď hůl!“ Vystrašené zvíře sice hůl neodhodilo, protože ji jaktěživ nepoužívalo, ale okamžitě se postavilo na nohy. A nejen postavilo! Ještě pěkných pár let se po světě vcelku bez problémů pohybovalo. A když Fryce spatřilo nebo jen zdaleka vycítilo, nejspíš do něj vstoupily další uzdravitelské síly, protože se zdravým kňučením prchalo na hony daleko.

Ano, i když nebyl Fryc Moitschek stoprocentně zázračným člověkem, měl dar. Jen co vešel do domu, neomylně vycítil, že někde běží elektrika naprázdno.

„Poslyšte, někde se svítí!“ říkal a pomalu se rozhlížel. „Někde se svítí! Celou dobu! Je bílý den, do večera ještě daleko, a u vás nejmíň jedna žárovka od včerejška, ale možná už bůhví jak dlouho svítí, hospodáři.“

Všichni obyvatelé domu se okamžitě zvedli a obcházeli místnosti, do kterých byla zavedená elektřina. Pokaždé, tu ve sklepě, tu na půdě anebo v komoře zamčené odnepaměti na čtyři západy objevili zbůhdarma blikající žlutavou čtyřicítku.

Fryc předem věděl, komu přijde balík z Ameriky, které dítě se ztratí v lese při sběru borůvek, kdo komu ukradne kubík prken a v jaké stodole je schová. Neomylně identifikoval příhraniční boudy, v nichž se schovávali neuvážení milenci, i rakousko-uherské bunkry, kam uličničtí středoškoláci chodili kouřit cigarety.

Našli se i tací, kteří tvrdili, že Fryc dokázal rozlousknout tajemství elektřiny, protože nenápadně sledoval otáčky elektroměru v předsíni, a o balících věděl, protože byl listonoš. Někdy prý dokonce některé zásilky schválně zadržoval, aby mohl dát průchod svým prorockým schopnostem. Tvrdili, že nebyl jediný, kdo vycítil, které děcko bude přihlouplé, kdo má sklony ke krádežím, kdo se s kým a v jaké boudě skrývá, nemluvě o tom, kde mládež potajmu kouří. Skeptiků a nedůvěřivců nebylo málo. Upřímně řečeno, byla jich velká většina. Ale většina nevětšina, tajemství je tajemství.

Frycův dar se nedal vysvětlit pouhou znalostí lidské nátury, orientací v topografii okolí, schopností číst elektroměry nebo bůhví jakými výhodami plynoucími z roznášení pošty po chalupách. Docházelo k situacím, které nelze darem intuice, technickou zdatností ani psychologickou pronikavostí, a vůbec lidským rozumem vysvětlit.

Ostatně kdo jiný by ukázal na místo, kde pod nikdy neroztávajícím hnědozeleným ledem leželo tmavě rudé, tak tmavě rudé, že až téměř černé pyžamo mladší Mrakové? Po několikaletém rozmýšlení, ale přece jen ukázal. Ostatně koho jiného by si ke smrtelnému loži přizval stařeček Schkryfani a prozradil mu jméno potulného malíře, který se sice nakonec v intencích pozemské spravedlnosti ukázal být nevinný, ale od něhož to všechno začalo?

A kdo jiný než Fryc od začátku věděl, co je zač onen děsivě hubený muž v černém overalu a komu bude patřit dechberoucí vysoká, snědá a nonšalantní kráska ze saní, ačkoli to pro dobro věci nikomu neprozradil? Kdo jiný by v Bílém lese našel kruhovou přistávací plochu, odkud starší Mraková a její katolický milý odletěli bůhví kam, bůhví jakým a bůhví kým pilotovaným strojem? Kdo jiný by dokázal zmenšit rakev pana Zmožka? A čí jinou rukou psané lístky dodnes kolují po chalupách, jedněmi pečlivě přepisované a jinými proklínané, jedněmi s ruměnci na tváři a mrazením v zádech čtené a v nejtajnějších skrýších ukrývané a jinými vysmívané, na kousky trhané a v pecích pálené?

Samozřejmě, že některé věci nesouhlasily, a to nejen – jemně řečeno – v detailech, ale probůh, vždyť se nepohybujeme v rovině zrcadlové symetrie a přesných propočtů! Z matematiky nám zůstala jen jedna velká neznámá.

I kdyby s proroctvími, uzdravováním a zázraky nebylo všechno v pořádku, i kdyby proroctví, uzdravování a zázraky nebyly jeho nejsilnější stránkou, Frycovo tajemství nesláblo ani nevyprchávalo. Dnes je zjevné, že spíš sílilo, že bylo hlubší, než se i jeho nejvěrnějším vyznavačům zdálo. Nešlo jen o notoricky známý repertoár falešných proroků – konec světa, život věčný, duše v pekle, tělo v ráji, kniha knih! Nešlo jen o proroctví, uzdravování a zázraky.

„Fryc ví, o co v tom všem jde,“ říkával pan Poštmistr, když se další z návštěvníků okouzlených našimi končinami vyptával na proroka, jenž údajně žije poblíž a koná neuvěřitelné věci. „Víra nevíra, prorok neprorok, ale je to člověk, který ví, o co v tom všem jde.“

„Co znamená v tom všem?“ zasyčela od kamen rozpálených doběla starka Zuzana. „Co ví? A o čem? O čem všem?“

Starčin hlas zněl jako rozžhavené uhlí pod plotnou, návštěvník okouzlenými našimi končinami zůstával neklidně stát a pan Poštmistr se bezstarostně usmíval pod vousy.

„O všem. O nebi i zemi. O začátku i konci. Fryc ví. Fryc ví, proč se rodíme v bolestech, proč žijeme beze smyslu a proč umíráme v mukách. Ve svých deskách má Fryc odpověď na otázku, odkud se na světě bere tolik zla.“

„Takové věci ví jen Pán Bůh!“ Starka nezvedla hlas, mluvila téměř šeptem, a o to byla její slova hrozivější. Návštěvníci okouzlení našimi končinami smrtelně bledli. „Jen on! A Pán Ježíš. Jen oni vědí! A jen oni konají zázraky! Jen oni znají budoucnost a jen oni uzdravují!“

„Uzdravují, ale – jak to říct, abych se nikoho nedotkl – ne každého. Rozhodně ne každého. Boží plán uzdravování zjevně předpokládá, že naprostá většina lidí uzdravena nebude. Nějakých devadesáti devíti celých devadesáti devíti procent se božské uzdravování vůbec netýká. Málokomu to vyhovuje, nemocným nejmíň ze všech, ale přesto uzdravení hledají. Všude a za jakoukoli cenu. Je to hřích? Jsou to čáry? Já takové hříchy a čáry nejen chápu, ale ze všech sil podporuji… Kdyby začal někdo blízký nenávratně slábnout, kdybys ty, Zuzko, nedej Bože onemocněla a nic by nepomáhalo, šel bych nejen za Frycem, ale třeba i do samého pekla, samotného Belzebuba bych sem přivedl, jen kdyby slíbil, že ti pomůže!“

Starka sklopila hlavu, zrudla a – jak by řekl dávný vypravěč – notnou chvíli se jí ve tváři svářily pocity nejrůznějšího druhu. Nakonec stejně nezřetelně jako rozhodně zahuhňala:

„K nám nemusíš Belzebuba vodit, žije tady už dávno.“

Návštěvníci okouzlení našimi končinami se objevovali často. Všichni byli oblečení do šedivých obleků, všichni byli středního vzrůstu, všichni měli nevelké pleše a poněkud nezřetelné rysy obličeje, všichni přijížděli v černých volhách, které řídili mlčící šoféři; všichni se s neobyčejnou zdvořilostí ujišťovali, zda jsou tady správně, zda tady opravdu žije pan Poštmistr, a pokud ano, je to báječné, přicházejí na příkaz soudruha Posla a jen z toho důvodu si dovolují rušit klid; nakolik je jim známo, soudruh Posel je velký přítel pana Poštmistra, o panu Poštmistrovi slyšeli od soudruha Posla mnoho pěkných slov, včetně co nejhorlivějšího ujištění, že jedině pan Poštmistr jim může pomoci. Nikdo jiný prý okolí nezná tak dobře.

„Přeháníte! Přeháníte!“ dmul se pan Poštmistr pýchou, „Ještě by se tu našli mnozí jiní s lepší orientací. Mladí ne. Mladí skutečně ne. Ale pár čilých staříků orientaci má.“

„Zdá se ovšem, že ne ve všech ohledech.“

„Copak já vím? Copak já vím?“ Pan Poštmistr si oblékal bundu od poštovní uniformy, mým směrem hleděl euforicky, směrem ke starce tázavě, přikyvoval jsem, starka nic nenamítala, pohled bezbarvého návštěvníka po mně klouzal lhostejně, byť nikoli bez obezřetnosti.

Šli jsme přes dvorek vyložený říčními kameny, u branky stála černá volha; Tomek Holeksa, Bolek Branný, Rudek Odstertschil, Felek Podpalartschyk, dokonce i Emilka Moržolikovna a Zmožek Matkovrah osahávali karoserii a nahlíželi dovnitř, jako by stáli u převlékárny v plavecké hale – zmizte, usmrkanci!

Ještě předevčírem jsme na loukách u Starého mlýna poráželi Angličany, poráželi jsme je ne nějakých ubohých 6:3, ale 14:2, což není udivující, protože jsme měli v mužstvu tři Hidegkutichovi a dva Puskase, ještě včera jsme se přikrádali ke tmavým oknům Ochorowiczówky, ještě před polednem jsme všichni trnuli při pohledu na nové punčochy na nohou patřících bůhví komu – a teď jsem patřil do jiného světa.

Byl jsem obyvatelem hradu zářícího jako střecha čerstvě namazaná smolou – oni plebs mačkající se u vrat. Povýšenost byla zjevně uměním hrozně snadno dostupným. Náhle se ve mně probouzel rodilý, čistokrevný magnát s přímo modrou krví. Davu jsem si nevšímal, mlčel jsem, nereagoval jsem ani na přátelská, ani na nepřátelská oslovení, nehlásil jsem se ke starým známým, a vše, co jsem nečinil postaru, a zejména vše, co jsem činil novým způsobem – jsem činil s naprosto perfektní aristokratičností. Byl jsem z jiné planety. Otevíraly se dveře, rozevřené tlamy chátry zaplňovala dvorská aura vycházející zevnitř, natažené ruce se toužily alespoň zlehka dotknout okraje královského čalounění, vytřeštěné oči požíraly světýlka přístrojové desky hrající zelenými odstíny; za doprovodu startujícího motoru jsem vstupoval do komnat.

Uvnitř automobilu to vonělo po tabáku, benzínu, korku, pastě na boty, flanelové košili prané v šedém mýdle – doslova výbušná směs. Propadal jsem se do ruských sedaček, tak symetricky zvlněných, až působily jako bronzový odlitek, za okny jsem pozoroval strmé louky a poslouchal monotónní hlasy vychvalující náš kraj. Všichni návštěvníci okouzlení našimi končinami říkali totéž – není ani třeba zdůrazňovat, že se jejich hlasy slévaly v jeden hlas, bylo to absolutní jednohlasí; tentýž tón – opatrnický, tentýž význam – licoměrný, a tatáž stylistika – spletitá.

„Čas plyne, pane Poštmistře, čas neúprosně plyne, do důchodu vám sice ještě pár let zůstává, ale to beztak uteče jako nic, musíte zpomalit, tedy rozumějte: zpomalit v osobním slova smyslu, zpomalit ve smyslu: nabrat síly k běhu, i kdyby to měl být konec běhu; konec, rozumějte, v přírodním slova smyslu, mladí soudruzi na naši práci naváží, duch soudruha Stalina v nich žije a stále zřetelněji je v jejich konání vidět…“

„Nejen Stalinův duch prý žije,“ věcnost v hlase pana Poštmistra byla tak nekompromisní, že se zřetelně blížila absenci okázalosti příslušející jménu generalissima.

„To jsou jen řeči. Bohužel. V tomto případě jen řeči. Co jste slyšel, pane Poštmistře? A pokud mohu – od koho? Co a od koho?“

„Siglou projížděl cikánský tábor, cikáni hráli a zpívali. Tklivě, velice tklivě. Slova nejtklivější písně vyprávěla o zlém Beriovi-Banditovi a ještě horším Chruščíkovi-Lotříkovi; ti uvěznili a potom otrávili soudruha Stalina, ale ani jedno, ani druhé se nepodařilo, jed železný organismus nepřemohl, mříže v oknech se na prsty Josifa Geroje ukázaly příliš slabé, uprchl svým zrádcovským věznitelům, uchýlil se do Gori, tam se léčí, tam shromažďuje své nejvěrnější pretoriány a již brzy v jejich čele vytáhne na Moskvu.“

„To zpívali cikáni? Pane Poštmistře?“

„Tolik jsem slyšel a tolik rozuměl. Zpívali ještě něco, ale sloky se vypařily do nebes, jeli rychle…“

„Nechme toho. Co jsem to…“

„Že Stalinův duch žije…“

„Jste nemilosrdný člověk, pane Poštmistře… Ano, jeho duch žije a žít bude… Speciálně v mládeži… Musíme mladým pomalu uvolnit místo, musíme zpomalit, trochu ustoupit, alespoň v sobotu, alespoň v neděli. Pamatuj, abys ctil svatý den – tolik z víry v člověku ještě zůstalo. Jeden by někam odjel, poležel si kdesi na louce, zaposlouchal se, jak zpívají ptáci, ohniště zapálil, skleničku s přáteli vypil. Kde, když ne tady? Kde, když ne tady, pane Poštmistře?“

„Nikde,“ nabourávání rétoriky pokračovalo tak neúprosně, že docházely síly: aparátčíci se začínali naprosto ztrácet; ještě si poposedávali, ještě se na zbytcích pochvalného vypravěčského transu pokoušeli ujet alespoň kousek.

„Kde, když ne tady? Krásná krajina, zdravý vzduch, neobyčejné výhledy, pokaždé, když jsme do těchto míst zavítali, napadalo nás: musejí tu žít šťastní lidé…“

„Náramně,“ dokončil s maximální rozhodností pan Poštmistr.

Návštěvníci okouzlení našimi končinami tentokrát umlkli ne-li nadobro, pak alespoň na dobrou chvíli. Poté se tázavě zadívali.

„Pane Poštmistře? Vy si z nás děláte legraci? To by dnes nebylo poprvé.“

„Kdeže!“

„Co v takovém případě chcete říct?“

„Nic. Rád bych jen plně potvrdil výjimečné štěstí našeho kraje.“

„A jeho krásu?“

„A jeho krásu. Máte, soudruhu, naprostou pravdu. Kde, když ne tady?“

Z polského originálu Jerzy Pilch, Wiele demonów, Wielka Litera, Warszawa 2013, 479 s., s. 7–20 přeložila Michala Benešová.

Jerzy Pilch

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů