Łukasz Orbitowski

Jiná duše

Román Łukasze Orbitowského (nar. 1977) Jiná duše (2015) vychází ze skutečné události, vražd, které v polovině devadesátých let otřásly městem Bydhošť. Není to však obyčejný ani klasický detektivní román. Autor předestírá široký obraz polské reality devadesátých let, kterou však v mnoha, zejména těch popkulturních rovinách (od hudby Ace of Base přes žvýkačky Hubba Bubba až po falešné reeboky z tržnic) známe i my v českém prostředí. S odstupem je ovšem tato realita téměř stejně mrazivá jako chladnokrevné zločiny, o nichž Orbitowski píše na první pohled stejně chladným jazykem. Jiná duše je také příběhem o zlu, o rodině a patologických rodinných vztazích, o dospívání. A také o těch, kteří na transformaci po roce 1989 nic nezískali. Orbitowski byl v Polsku dlouho známý jako autor hororové a fantastické literatury, právě román Jiná duše však představuje zlom – byl oceňován i „nežánrovým“ kritiky (autor za něj získal cenu Pas Politiky) a Orbitowski na něj navázal dalšími romány, v nichž se vrací například k tematice víry v reáliích Polska osmdesátých let (Kult, 2019).

Vstup

2013

„Při první ráně jo, pak už ne. Určitě proto jsem do nich bodal tolikrát,“ říká Jędrek. „Určitě jsem si myslel, že zase něco ucítím, ale tentokrát ne. Jenom po první ráně,“ opakuje a sklání těžkou hlavu. Modrá mikina obepíná široká ramena. Vždycky se oblékal do modré. Říkal, že je to barva bojovníka.

Sedíme naproti sobě u hnědého stolu, na obyčejných šedivých židlích. Dvě okna na opačném konci místnosti by mi připomněla obchůdek v závodní jídelně, nebýt mříží a ozbrojené stráže. Vězni hovoří s manželkami, rodiči, milenkami, dětmi. Někdo pláče. Jakési škvrně se lepí na potetovanou ruku, říká, že paní od soudu nechtěla, aby přišel. Říká, že spáchá nějaký strašlivý zločin, aby mohl být s tátou.

Jsem překvapený, protože Jędreka navštěvuju už roky a on mi vyprávěl o tom, co udělal, i mnohem víc, ale nikdy se ani slůvkem nezmínil, jak mu přitom bylo, tam uvnitř.

„Dobře, že jsi přišel,“ mumlá Jędrek a hned se ptá: „Co táta?“ Nevím, o koho mu jde, takže dodává: „Co můj milovanej fotr?“

Říkám, že se nic nezměnilo. Pan Ryszard sedí v Toruni s novou rodinou. Má dvě děti, jedno už chodí do školy. Zmizel z radaru a lidi o něm nemluví. Jędrek znovu přikyvuje – šedé tváře ostře klesají k plným ústům a staženému podbradku s naježeným strništěm. Když se sem dostal, sotva mu začínaly růst vousy.

„A matka?“ ptá se dál.

Teď aspoň vím, koho má na mysli. Předčasný důchod uvrhl paní Halinu do další, už třetí prázdnoty. Paní Halina jezdí na chatu. Do prázdného bytu ve čtvrti Fordon si bere psy, často hluché a slepé, a zkouší jim najít nový domov. Je suchá a bledá jako mrtvola objevená v chumelenici. Zanedlouho se zapíše na univerzitu třetího věku a rozbije okna ve sklepě, aby se kočky měly kam schovat. Tuhle myšlenku si nechávám pro sebe a říkám Jędrekovi, že jeho matka je v pořádku. Nevěří mi.

„A ostatní? Co je s ostatními?“ chce vědět.

Jeho tmavé oči připomínají jámy zalepené blátem, v jeho hlase není znát žádný smutek, a přesto ta jména nedokáže vyslovit. Nikdy nedokázal. Mohl bych mu povědět o utrpení a lhostejnosti, o člověku, který padl na hubu a už osmnáct let leží ve sračkách rozředěných slzami, a o ženě, která se o něj stará, protože musí, protože péče o druhého přináší úlevu a zapomnění. Osmnáct let, déle, než žil jejich syn. Pověděl bych mu o Beatce, která se usadila ve Varšavě, o jejích dětech, o soukromé školce a dvouposchoďovém bytě na starém Mokotově. O matce, která ztratila jedinou dceru. Dodal bych: některým se daří, má, co chtěla. Ale raději říkám něco jiného. Jednoduše odpovídám, že se nějak dali do kupy. Říkám taky, že brzo přestanu jezdit do Jasné. Jędrek krčí rameny.

„Tvůj taťka, jak ten se má?“ vyptává se.

Neodpovím. Jędrek klade pokaždé stejné otázky, vždycky odpovídám stejně, tuhle jedinou vypouštím.

„Dobře, že ses zase stavil, no. Ty ses do Jasný nikdy nehodil.“ Rovná se na židli, pokládá ruce na stůl, splétá prsty a otírá palec o palec. Jizva skoro není vidět. „U tebe je všechno v pohodě, co?“

Jo, u mě je všechno v pohodě. Návštěva za chvíli skončí. Vyprávím Jędrekovi o věcech, které nikdy nebude mít. V Nádražní, kousek od Gdaňské, postavili bezvadný bytový komplex, budu tam bydlet, ve druhém patře, a nezvané hosty vyžene hlídač. Ten má modrou uniformu a knír nažloutlý od cigaret. Objednal jsem si nábytek na míru, chci žít jako člověk, ale truhlář pořád prodlužuje termín. Jezdím za ním do Raciniewa a honím ho. Když se vracím, parkuju v soukromé garáži v podzemí budovy. Můj Volkswagen Jetta je už šest let starý a chtěl bych si koupit něco nového, jenom čas mi chybí – pořád ty výjezdy. Ještě jsem si ani nevybral televizi. Chtěl bych se posadit a být sám u sebe.

„To je dobře,“ říká Jędrek. „Fajn, že se ti daří.“

Ztěžka se zvedá, jako by se s velkou námahou odtrhával od židle. S prvním krokem získává někdejší pružnost a když se zastaví před zamřížovanými dveřmi a čeká, až ho pustí, zaujímá pózu, kterou si dobře pamatuju z časů, kdy jsme se společně poflakovali. Nohy lehce rozkročené, lopatky stažené, zkrabatělý krk, ruce pokrčené v loktech a pomalý pohyb prstů, jako by muchlaly něco neviditelného.

To, co mám

září 1995

1.

Jędrek sedí u stolu naproti otci. Ruce má na kolenou a dívá se na televizor, kde běží Právo v Los Angeles. Nad nimi visí levandulová Panenka Maria s bezbranným hadem vpleteným mezi kotníky. Nábytkovou stěnu zaplňují skleničky, karafy, šálky s kovovými držáky a knihy v plátěné vazbě.

Otec se ptá, jestli je Jędrek připravený, ale než dostane odpověď, vynořuje se z kuchyně matka. Nese pánev s míchanými vajíčky. Vrací se ještě pro chleba, už namazaný máslem, a sklenici s povidly, kterých se nikdo nedotkne. Rozděluje vajíčka a krajíce na tři talíře, každému nandává stejně. Otec vypíná televizor.

Jędrekův otec připomíná hubeného ptáka s šedivými pery. Na útlém zápěstí se blýská náramek. Pan Ryszard polyká malé sousto a ptá se syna, jaké má dnes předměty. Jędrek, který právě chlebem postrčil mastnou žlutou hmotu dál do pusy, musí s odpovědí počkat.

„Polštinu, technologie, matiku a dvě hodiny těláku, tati,“ říká. „Ale matika určitě nebude, učitelka byla včera nemocná. Takže nám ty těláky možná posunou na dřív. Někdy to prý posouvaj.“

Pan Ryszard dumá nad tím, co slyšel. Matka, paní Hanka, mezitím stihne upravit pramen vlasů na synově hlavě. Co kdyby si vzal bundu? Léto už přece skončilo. Jędrek přikyvuje – jo, vezmu si ji – a pan Ryszard připomíná, že může kdykoli zavolat do školy a zeptat se, jestli je syn na vyučování.

„Klidně se zeptej, tati,“ odpovídá Jędrek. Loká si čaje.

Pan Ryszard mění téma a zmiňuje Lecha Wałęsu, který nedávno prohlásil, že je chudý, a oznámil návrat do loděnic, v dělnických botách. Podle pana Ryszarda je to úlitba veřejnosti. Wałęsa sehrál svoji roli a teď je čas na chytřejší, ostřílenější. Myslí si, že bývalý prezident čeká, až se k němu hloupý lid připlazí po kolenou. Když paní Hanka, šedivá a suchá jako hnát, prohodí pár slov o těžkém loučením se s mocí, bere do ruky poslední krajíc, nazývá Wałęsu nemehlem a vyslovuje přání, aby se syn nevydal v jeho stopách. Ptá se Jędreka, co bude dělat po škole. Jędrek k němu vyšle znuděný pohled.

„Praxe, tati. Určitě nejmíň do pěti, možná i dýl. Přijedu před sedmou nebo tak nějak.“

Odkládá vidličku a strne. Slyší, že v takovém případě by měl být doma před šestou, ale když chce těch sedm, tak dobře, ale přesně v sedm, aby bylo jasno. Chlapec přikyvuje. Matka dojídá jako poslední, zvedá se a sahá pro talíře. Pan Ryszard jí pokládá ruku na předloktí – tento týden je řada na Jędrekovi. Paní Hanka připomíná, že není čas, kluk přijde pozdě do školy. Pan Ryszard je však zastáncem pravidel a Jędrek vůbec nemá chuť se s ním hádat. Uklízí stůl, vyhrnuje si rukávy modré mikiny a pustí se do umývání. Hrbí se, nechce se udeřit hlavou o digestoř. Paní Hanka se opírá o zárubně bez dveří a sleduje, jak houbička v synových rukou klouže po talířích.

Před odchodem nakoukne Jędrek do svého pokoje. Na bílých poličkách nábytkové stěny stojí kaktusy, minivěž značky Edyta s oddělitelnými reproduktory, ale kazet jen málo – pár mixů s barevnými hřbety, Ace of Base a Dr. Alban. Pod tím trocha sportovních a motoristických časopisů. Zeď proti rozkládací pohovce zdobí plakát k filmu Predátor – Arnold se vynořuje z džungle, pomazaný černou barvou, a míří puškou přímo na pana Ryszarda, který vyndává z Jędrekova batohu další sešit, otvírá ho, kontroluje a zase vrací zpátky.

„Ale tati!“ bručí Jędrek. Udělá krok, sehne se, jako by chtěl otci batoh vytrhnout, ale nechá toho. Pan Ryszard vstává, vrací synovi, co je jeho. Jędrek se obouvá už venku, v zaplněné chodbičce, kterou sdílejí se sousedy. Ohlíží se. Vidí otce, jak si před zrcadlem uvazuje kravatu.

2.

Máti prosí, abych zašel koupit chleba, na snídani pro mě a otce. Ona jíst nebude, musí už na mandl. Jakmile táta vstane, bude mít hlad.

Teď leží zavrtaný v peřinách, vykukuje jenom jedno chodidlo. Postel je mu malá, svalil se tam našikmo a chrápe, dýchá nosem. Zvedám kalhoty, z nohavic vytahuju ponožky. Půjdou do koše na prádlo, spolu s flanelovou košilí, zato bunda je ještě v pohodě a míří na věšák.

Na schodišti máme neustále zatmění slunce. Zábradlí se viklá, přeskakuju rozbité sklo a za chvíli jsem v Jasné. Jasná začíná až skoro u řeky Brdy. Hned u ní stojí chladírenský podnik, ale už nějakou dobu se tam potulují jen chlápci z opačné strany Odry, co vyklepávají karoserie, a auta pak bleskurychle lifrují za Bug. Dál, po obou stranách ulice, se rozpadají patrové barabizny. Některé už dávno ztratily barvu, jiné natřeli na růžovo, další, jako ta naše, straší barevnou všehochutí. V nich šedivé hlavy, potetované ruce na parapetech, kočky a obličeje stařenek. V úzkých průchodech vedoucích na dvorky je hustě rozvěšené prádlo. Míjím zaparkovaná auta. Hraju si s mincemi v kapse.

Jdu na Grunwaldskou a po cestě se ke mně přidává Darek. Bydlí o dva domy dál a je v pohodě, jen asi až moc chce, aby ho lidi měli rádi. Má světlé vlasy a holčičí obličej. Jsme stejně staří, ale převyšuju ho o hlavu. Plácneme si a Darek hned začíná mluvit o posilovně. Hledá někoho, kdo by si s ním zacvičil. Asi byl měl doopravdy přibrat, protože vypadá jako houžvička. Nosí napodobeniny reeboků, jaké prodávají u stadionu Chemik, prodřené džíny a kostkovanou flanelovou košili navlečenou přes rolák. Za chvíli nastoupí do autobusu, do dvaašedesátky, a odjede do Krkavčí, já se kousek vrátím, do Slezské. Ale nejdřív nákup.

Darek pořád řeční o té posilovně, jako by už jen z toho žvanění nabíral hmotu. Zná už základní cviky a jména kulturistů, ale chybí mu společnost. Říká, že v Czarneckého starší kluci propojili pár sklepů a zvedají tam železo, dá se to vydržet, i když je tam dusno a jenom obyčejný kohoutek bez záchodu. Platí se třicet zlotých měsíčně, můžeš chodit, jak chceš. Hned se ptám, kde vzal takové peníze a jestli mu jich není líto – odpovídá, že mu je dají rodiče, když bude nosit jedničky, a kromě toho je solidní člověk a má vlastní zdroje příjmů. Vlastní zdroje příjmů, to je něco, říkám si a zkouším téma rozvést, ale Darek mlčí. Loučíme se před obchodem. Stisk jeho ruky mi železo moc nepřipomíná.

Rozhlížím se po obchodě. Všude dvojí cenovky, aktuální a před denominací. Na zdi reklama na zmrzlinu Magnum a kalendář na loňský rok. Když mě pan Docent zahlédne, ospale, ale ostražitě se zvedne, jako strážce zakleté věže plné sladkostí. Světlá proužkovaná košile, stejná jako včera, mu obepíná břicho. Ptá se, co potřebuju. Hned vytahuju peníze, aby se zbytečně nerozčiloval. Jdu blíž, dívám se na chipsy s kartičkami Star Wars, na Hubba Bubbu, křupavé tatranky a sladký nápoj v barevném sáčku. Prosím o chleba, Ramu v malé vaničce, dvacet deka mortadely, kilo brambor a kousek slaniny. Vysypávám mince na pult a oči pana Docenta se zužují, jako by se právě zadíval proti světlu. Předstírá, že počítá, a sune jeden zlotý mým směrem. Vybírám si lízátko Hip s příchutí toffee, za zlotý dvacet. Pan Docent protestuje, ale jen proto, aby okamžitě změknul.

Sedám si na okraj schodu před obchodem, abych nikomu nepřekážel. Moje lízátko je tmavé a hrozně sladké. Pokaždé si slibuju, že ho slížu pomalu, ale nikdy se mi to nepovede. Rozkousávám tu chemickou cukrovou hmotu, až mi zalézá mezi zuby, pak olizuju sladkou tyčku a cítím přitom tvrdost plastu. Vstávám a vidím Darka. Sedí na zastávce a něco si píše do černého sešitu, který nosí všude s sebou, i když nechodí do školy.

Doma se otec přetočil na břicho a už nechrápe. Objevuju škrábanec na jeho ruce. Sám pohled na něj mě rozčiluje, takže natáhnu peřinu až k rudým uším mého táty a mizím do kuchyně, namazat nám chleby. Mortadelu krájím natenko, ale i tak ji spotřebuju všechnu, zato mám vrchovatý talíř krajíců ve všech odstínech hnědi. Část odnáším otci, dva krajíce přikládám k sobě, balím do folie a schovávám do batohu. Ráno nemívám hlad. Zbytek zůstává na stole. Matka sedí stejně jako předtím, drží se za lokty a kouká z okna, na mandl, kam tak pospíchala. Omlouvá se. Není třeba. Já se na ni přece nezlobím.

3.

Jędrek sedí na terakotové podlaze a hladí Sapfó. Sapfó je černá kočka s krátkými tlapkami, věčně trčícím ocasem a plochým čumáčkem vyjadřujícím jakousi námitku. Moc dobře ví, jak jí vyhovět. Drbe ji pod krkem, za uchem, otevřenou dlaní přejíždí po měkkém kožíšku a drbe na zádech, ve výšce zadních pacek. Sapfó vrní, otáčí se na bok a odhaluje kulaté bříško. Brzy z ní bude matka. Zdi cukrárny jsou natřené olejovou barvou. Spodní část dveří je pobitá plechem a v oknech jsou mříže.

Jędrek má na sobě pracovní zástěru a igelitový čepec. Mazlí se se Sapfó a poslouchá, jak se Bolo se Zrzounem baví o hrách. Bolo nosí levisky pět set jedna a kvůli rozštěpu mluví nezřetelně. Vypráví o své konzole PlayStation, o Tomb Rideru a zábavné strategii o hornících a monstrech. Ušetřil na paměťové kartě a každou hru musí začínat znovu od začátku. Chlubí se, že mu rodiče k narozeninám koupí novou obrazovku. Zrzoun pokyvuje. Jeho mastné vlasy vylézají z čepce a Zrzoun sám kolem sebe šíří jemný zápach propoceného oblečení. Vytahuje z batohu krabičku s disketami: první Quake, Blood, Dungeon Keeper. Ta poslední se mu líbí nejvíc. Mluví o knězi od salesiánů, který má dobrý vztah s mladými. Kněz má počítač a někdy dovolí, aby si u něj kluci zahráli, nic za to nečeká. Jenže kluci se o ten počítač perou, celá ulice Sněžná a půlka Lavinové, takže Zrzoun musí čekat, až na něj přijde řada. Sapfó se pomaličku zvedá a loudá se za prosévačku. Zrzoun zkouší vyzvědět, jestli mu Bolo dovolí zahrát si na PlayStationu. Bolo se zkouší zachránit, jak může, a ptá se Jędreka, co má radši – počítač, nebo konzoli?

„Já na nehraju na ničem,“ odpovídá Jędrek a očima sleduje kočku. „Mě to nudí.“

Oba praktikanti nasadí stejný udivený výraz, na Bolově rtu zůstane viset otázka, která nikdy nepadne, protože ve dveřích stane paní Wanda a zahájí přednášku o obsluze tříkomorové pece. Černé vlasy si sepnula do vysokého drdolu, v uších ji tíží zlaté náušnice, velké a masivní. Její krátká, silná předloktí by mohla patřit muži. Všichni hoši vstanou naráz. Když se paní Wanda pohybuje, houpe přitom tučnou zadnicí. Postupně otevírá všechny tři komory. Z poslední vyndává plech a ukazuje, jak se má potřít tukem. Nervózním hlasem vypráví o ohřívání. Kynuté těsto potřebuje dvě stě stupňů a taková kobliha o padesát méně. Oznamuje, že teď bude řeč o čištění odsávačky a plničky, když její zrak padne na Sapfó, pohodlně rozvalenou za prosévačkou.

Hlas paní Wandy změkne. Něžně se ptá Sapfó, co tady dělá a jak se sem sakra dostala. Dívá se na chlapce. Bolo říká, že už ji tady našel, Zrzoun mlčky přikyvuje, a Jędrek nedělá nic. Paní Wanda se snaží vytáhnout kočku zpoza prosévačky, ale nedokáže to. Sotva si klekne, natahuje krátké ruce a funí. Jędrek k ní hbitě přistoupí a šikovně Sapfó chytí. Kočka mu důvěřuje, začíná mu olizovat loket a mhouří oči. Tlapky jí trčí do stran. V paní Wandě ta scéna vyvolá úsměv. Prosí Jędreka, aby Sapfó odnesl z cukrárny ven, na dvorek, hlavně ne na ulici, tam jezdí auta, opilí cyklisti, a běhají tam zlé děti.

(…)

5.

Jędrek nemá klíče od bytu ve Fordonu. Před dveřmi se zouvá a zvoní. Otvírá mu otec v rozepnuté košili a štruksových kalhotách, ustupuje a pouští syna dovnitř. Ptá se, v kolik se chodí domů, ale Jędrek si z toho nic nedělá, jen se pokouší projít kolem otce, aniž by se ho dotknul, prosmýkne se předsíní obloženou táflováním. Otec říká, že čekají s večeří a mají hrozný hlad.

„Je teprve deset minut po sedmý,“ připomíná Jędrek a sundává si mikinu. Nechává si jen bílý nátělník. Hází batoh na postel ve svém pokoji, v koupelně si oplachuje obličej a nezavírá přitom dveře. Postříká sebe i kachličky. Otec nahlas přemýšlí, proč Jędrek těch deset minut přetáhne vždycky jen jedním směrem, proč nikdy nepřijde o deset minut dřív. Jędrek si přikládá ručník ke tvářím.

„Nevím, tati.“

Otec vypustí vzduch. Za chvíli už sedí spokojeně u stolu a cpe se chlebíčky se salámem a marinovanými houbami. V televizi promlouvá maršálek Sejmu Zych, ale není slyšet, co sděluje. Přístroj má vypnutý zvuk. Pan Ryszard volá na manželku, ale ta je zaměstnaná utíráním podlahy pod dřezem a potom míří do kuchyně, odkud se vrací s čajem a šťávou. Staví je na stůl. Položí synovi ruku kolem krku a ptá se, jak bylo ve škole, jestli nebyl na praxi problém a jestli se nestalo nic nepříjemného.

„Všechno v pohodě, mami.“

Jędrek dojídá jako první, čeká a pokukuje přitom na němá ústa maršálka Zycha a naslouchající dav poslanců ve špatně padnoucích oblecích. Když i rodiče dojedí, zvedá se ze židle a chce jít do svého pokoje. Otec říká, že by měl zůstat. V televizi poběží Divoká banda, a to je dobrý film, každopádně lepší než ty blbosti, které kdysi Jędrek nosil na videokazetách, půjčené od ještě hloupějších kluků, než je on sám. Už dlouho se na nic společně nedívali. Jędrek by si měl podobné filmy oblíbit, jsou silné, mužné, moudré a dobře natočené.

„Aha.“ Jędrek se škrábe na hlavě. „Ale já mám úkoly.“

Otec mává rukou a připomíná, že Jędrek chodí jen na učiliště, kde se nikdo neučí, kam chodí jen ti, co se učit nechtěli. Ukazuje na volné křeslo. Jędrek si sedá, otec se uvelebuje vedle a zapíná zvuk. Vzpomíná na doby, kdy celá rodina chodili do kina. Takové večery evokují kouzlo oněch dobrých časů. Ptá se Jędreka, co si o tom myslí, ale ten mlčí. Matka se posadí na židli. Vydrží do první střelby, a pak zmizí v kuchyni.

Z polského originálu Łukasz Orbitowski, Inna dusza, Wydawnictwo Od Deski do Deski, Warszawa 2015, 432 s., s. 7–21 přeložila Michala Benešová.

Łukasz Orbitowski

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Łukasz Orbitowski

Jiná duše

Vstup

To, co mám

1.

2.

3.

5.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu