Michala Benešová

Co známe a neznáme ze současné polské literatury

Polská literatura již dlouho patří k těm, které jsou pravidelně překládány do češtiny (či slovenštiny), zároveň ale stále jako by trpěla syndromem „malé literatury“, která do edičních plánů vydavatelů i do rukou samotných čtenářů proniká s jistými obtížemi. Jména jako Olga Tokarczuková, Andrzej Stasiuk, Mariusz Szczygieł, ale v poslední době také například Szczepan Twardoch nebo Joanna Batorová se již v českém prostředí – na poměry obrazně řečeno oné malé evropské literatury – etablovala. V Polsku však vychází celá řada zajímavých titulů nejrůznějších žánrů, objevují se nová jména a ta již známá přicházejí s netradičními nápady. Speciální příloha dvouměsíčníku Listy, kterou právě držíte v rukou, představí autory, respektive jejich konkrétní texty, které se dosud českého překladu nedočkaly a v Polsku přesto patří k oceňovaným, případně ukázky z knih polských autorů, které se k vydání aktuálně chystají. Jde jak o beletristické texty, tak díla spadající do kategorie non-fiction (knižní biografie, literární reportáže, populárně-naučné publikace) a publicistiky.

Čeho si Poláci cení?

Při pohledu na knihy oceněné v posledních letech v rámci patrně nejprestižnější polské literární ceny Nike nás na první pohled zaujme žánrová pestrost. Mezi nominovanými se každoročně objevují nejen romány a povídkové soubory, ale také reportáže, eseje, biografie, básnické sbírky i populárně-naučné texty. Mezi posledními pěti vítězi této ceny najdeme hned tři reportéry (Zbigniew Rokita, Mariusz Szczygieł, Cezary Łazarewicz), což jen dokládá kvalitu polské reportážní tvorby. Marcin Wicha si cenu Nike odnesl za soubor textů na pomezí eseje, povídky, rodinných memoárů a fejetonu – jeho Věci, kterých jsem se nezbavil (2017) vydalo loni v českém překladu nakladatelství Argo (přeložila Barbora Kolouchová). Ani text loňského vítěze Radka Raka není snadné jednoznačně žánrově zařadit – Příběh o hadím srdci aneb Druhé slovo o Jakubu Szelovi (2019) propojuje báji, legendární vyprávění, historický román (reálie selského povstání v Haliči v roce 1846) a fantastiku, u níž ostatně Rak jako autor začínal. Této vlně textů pohybujících se na pomezí různých žánrů předcházelo období, kdy byly oceňovány zejména romány, mimo jiné Knihy Jakubovy (2014, česky Host 2016, přeložil Petr Vidlák) Olgy Tokarczukové nebo Tma, skoro noc (2012) Joanny Batorové, autorky známé z jiných dvou překladů do češtiny. Obdobně vypadá situace i v kategorii čtenářské ceny.

Z titulů oceněných Nike v posledních pěti letech jich již pět v překladu do češtiny vyšlo: Po troškách Veroniky Gogoly (2017, česky Větrné mlýny 2019, přeložil Michal Lebduška), Bezcitnost Martyny Bundy (2017, česky Argo 2019, přeložila Barbora Kolouchová), již zmíněné Věci, kterých jsem se nezbavil Marcina Wichy, Není Mariusze Szczygieła (2018, česky Dokářán/Máj 2019, přeložila Helena Stachová) a Ota Pavel: pod povrchem Aleksandra Kaczorowského (2018, česky Host 2020, přeložil Martin Veselka). Další minimálně tři tituly se v příštích měsících k vydání v češtině chystají. Je zajímavé, že se čeští vydavatelé v poslední době nebojí vydávat i méně známá, často debutantská jména. Gogola líčí dětskýma očima svět malé vesnice, Wicha píše obdobně úspornou formou o umírání a smrti matky, ale současně tím čtenáři nabízí subjektivně zabarvenou procházku poválečnou historií Polska. Bezcitnost Martyny Bundy je syrovou ženskou rodinnou ságou ze specifického prostředí Kašubska na severu Polska – a také zde sehrává minulost významnou roli. Zdá se, že se dnes polští autoři a autorky vracejí jednak k úspornějším formám vyjadřování (ač košaté epické příběhy také nescházejí, jak se ještě přesvědčíme), pohybují se na pomezí různých žánrů, vzpomínají na dobu dětství či na životy svých předků. Když už jsme však zmínili oceňovanou polskou reportáž, zastavme se nejprve na chvíli právě u ní.

Světy okem reportéra

Sledování polské reportážní scény a vydávání knižních reportáží se již v českém, ale i slovenském prostředí stalo takřka dobrým zvykem. Tváří polské reportáže v Čechách je již řadu let Mariusz Szczygieł, zejména díky knize Gottland. Je však zajímavé sledovat, zda a jak čeští nakladatelé na úspěch Gottlandu navázali. Až do roku 2007, kdy vyšel český překlad Gottlandu, se polské reportážní tituly objevovaly na českém knižním trhu spíše sporadicky, bez promyšlenější vydavatelské koncepce (viz například knihy Ryszarda Kapuścińského). Úspěch Gottlandu přivedl jeho českého vydavatele, Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Máj Jaroslavy Jiskrové, k myšlence vytvořit celou edici věnovanou fenoménu polské literární reportáže. V rámci této řady bylo dosud vydáno patnáct titulů (pomineme-li knihu Krzysztofa Vargi Guláš z turula, jejíž žánrové zařazení je diskutabilní, autor se většinou pohybuje spíše v rovině eseje). I český čtenář tak již zná jména jako Wojciech Tochman, Lydia Ostałowska, Paweł Smoleński, Witold Szabłowski nebo Wojciech Górecki.

Poněkud jinou vydavatelskou strategii zvolilo slovenské nakladatelství Absynt, které vzniklo v roce 2015 jako společný projekt dvou nadšenců a milovníků polské reportáže Juraje Koudely a Filipa Ostrowského a původně se specializovalo právě na toto téma. Později rozšířilo svůj záběr o reportážní knihy i z jiných jazykových oblastí, avšak polské texty hrají v jejich edičních plánech stále významnou roli. Svědčí o tom i knihy, které Absynt v posledních letech vydal v českém překladu v rámci edice Prokletí reportéři. Mezi autory prozatím dvanácti polských reportážních titulů najdeme vedle Wojciechů Tochmana a Jagielského i jména, která jsou (či v době vydání jejich knižních debutů byla) nová, například Katarzynu Boni, Kamila Bałuka či Joannu Gierak-Onoszko. Specifickým doplňkem jsou nová, zredigovaná a upravená vydání knih již zmíněného klasika polské reportáže Ryszarda Kapuścińského, které již v osmdesátých letech přeložil novinář Dušan Provazník (Šáhinšáh, Impérium, Fotbalová válka).

Vydavatelství Absynt častěji představuje nová jména, snaží se průběžně sledovat polskou produkci a vybírat taková témata, která mají potenciál zaujmout české čtenáře nebo rezonovat v médiích či veřejné debatě – takto se na začátku prosince objeví na pultech knihkupectví například reportáž Joanny Gierak-Onoszko 27 smrtí Tobyho Obeda zpracovávající téma zneužívání dětí původních obyvatel Kanady v tamějších internátních školách. Dnes již téměř klasické texty, jako je kupříkladu Tochmanova kniha Jako bys jedla kámen o traumatu balkánského konfliktu, doplňují v Absyntu inspirativní práce mladých reportérů.

Polská tradice tzv. literární reportáže však stále rodí nové talenty, až by se s trochou nadsázky chtělo říct, že na mapě Polska ani světa nenajdeme místo, které by ještě některý z polských reportérů nevylíčil, a téma, kterému by se nevěnoval. Polští autoři spravedlivě dělí svoji pozornost mezi domácí a zahraniční témata, podobně se věnují jak aktuálním otázkám (jak má správná reportáž činit), tak specifickému typu historické reportáže. V tomto kontextu zmiňme například Cezaryho Łazarewicze a jeho reportážní zpracování příběhu Grzegorze Przemyka, čerstvého maturanta, jenž v roce 1983 zemřel na následky zbití na policejní stanici. Kniha Nezanechat stopy (2016) je ale současně sondou do polské reality první poloviny osmdesátých let a osobitým portrétem nejen Przemyka, ale i jeho matky, básnířky Barbary Sadowské, a jejích přátel z okruhu protirežimní Solidarity. Łazarewiczova reportáž se stala předlohou ke stejnojmennému filmu režiséra Jana P. Matuzyńského, který byl nedávno představen i na pražském festivalu 3KinoFest, stal se polským nominantem na Oscara a v příštím roce vstoupí i do české distribuce.

I zatím poslední držitel již v úvodu zmíněné ceny Nike je povoláním reportér. V knize Kajś (2020) proplétá Zbigniew Rokita příběh historie vlastní rodiny s příběhem o současném i minulém Horním Slezsku. Ukazuje, že reportáž může být současně originálním turistickým průvodcem, autobiografickým putováním po vlastní paměti i takřka esejí o komplikované identitě Slezanů. Rokitova reportérská optika může být zajímavým doplněním jiných polských textů zakořeněných ve slezských reáliích, vždyť například romány Smrad Wojciecha Kuczoka (2003, česky Havran 2009, přeložila Barbora Gregorová) nebo Morfium Szczepana Twardocha (2012, česky Host 2007, přeložil Michael Alexa) zná i český čtenář.

Polská reportáž má bezesporu potenciál oslovovat i zahraniční čtenáře. Většina vydavatelů logicky sahá po zahraničních tématech, ale i v tomto ohledu ještě zůstává řada jmen a textů českým čtenářům neznámých. Stačí připomenout Jacka Hugo-Badera nebo Małgorzatu Szejnertovou.

Dá se však konstatovat, že české překlady z posledních let vytvářejí alespoň do jisté míry reprezentativní obraz polské reportáže? Aby tomu tak bylo, museli bychom věnovat více pozornosti a prostoru reportážím s domácí polskou tematikou. Těm se čeští vydavatelé vyhýbají, snad z obavy před menším zájmem čtenářů. Platí přitom, že témata reportáží orientovaných na domácí polské dění jsou v řadě případů obecně srozumitelná. Společné zkušeností má česká a polská (anebo slovenská) společnost, pokud jde o hospodářskou transformaci 90. let a její dopady nejen na životy dělníků velkých továren předchozího režimu, jak se jim věnuje třeba Lidia Ostałowska v souboru reportáží Bolelo to ještě víc (2012) anebo Katarzyna Duda v sociologicko-reportážní sondě Kdysi tu byl život, teď už jen chudoba. O obětech polské transformace (2019). Specificky fenoménu práce se věnuje novinář a reportér Marek Szymaniak v knize Upracovaní. Reportáže o práci (2018). Tam, kde Hrdinové kapitalistické práce (2018) Saši Uhlové anebo Česká jízda (2021) Vratislava Dostála jsou prvními vlaštovkami zájmu o „poražené“ transformace, lze v polských knihkupectvích najít desítky titulů uměleckých, reportážních anebo i populárně naučných.

Proměnám polských sídel se věnují třeba knihy věnované městům Białystok (2015, 2016, 2019), jejímž autorem je novinář Marcin Kšcki. Za tuto reportáž byl nominován na literární cenu Nike. Anebo Lodž. Město v proměnách (2020) autorské dvojice Wojciech Górecki a Bartosz Józefiak. Tyto a další práce by mohli být i svého druhu návodem, jak přistupovat k poznávání velkých polských měst pořád zůstávajících spíše mimo pozornost českých návštěvníků, součástí reportážích vyprávění jsou totiž vždy i historické tradice a osobnosti i příběhy transformační modernizace. Naopak situaci malých a středních polských měst a jejich problémům s bydlením, nezaměstnaností, přístupem ke zdravotní péči anebo stárnutím obyvatel se souborně věnuje již zmíněný Marek Szymaniak v knize Úpadek. Reportáže z menších měst (2021).

Polská reportáž se ale věnuje i zcela aktuálním tématům, jako je dosažitelnost veřejné dopravy v knize Nestihnu (2019) Olgy Gitkiewiczové. Tato její kniha byla oceněna cenou Grand Press 2020 – Reportážní kniha roku. I Gitkiewiczová se přitom věnovala tématu práce a pracovního trhu v knize Nezahanbuje (2017) vyprávějící příběh středopolského textilního Żyrardówa.

Svou pozornost si zaslouží také polské investigativní reportáže anebo hraniční žánr životopisné reportáže. Příkladem takového textu může být práce Dariusze Rosiaka Bauman (2019), kterou na stránkách této přílohy představujeme krátkou ukázkou. Jde o první vydanou biografii polsko-britského sociologa, kterou v letošním roce doplnila práce reportéra Artura Domosławského Vyhnanec. 21 scén ze života Zygmunta Baumana. Patří sem ale i biografie polského disidenta a politika Jacka Kuroně z pera autorské dvojice Anna Bikontová a Helena Łuczywová pod názvem Jacek (2019). Krátkou ukázku z vůbec prvního souboru jeho přeložených textů Jacek Kuroń. Naděje a rozčarování. Texty z let 1989–2004 (2022) najdete i v této příloze.

Prozaické cesty a cestičky

Některé zajímavé prozaické texty z posledních let, včetně těch přeložených do češtiny, jsme již zmínili. V českých překladech však vycházejí i díla, která nejsou žhavými novinkami, ale jejich autoři již v Polsku patří takřka ke klasikům. Příkladem může být Marek Bieńczyk a jeho román Sanatorium Tworki (1999, česky Pistorius & Olšanská 2019, přeložil Michael Alexa). Bieńczyk napsal jen dva romány, jinak se většinou věnuje esejistické tvorbě (za soubor Kniha tváří si také on v roce 2012 odnesl cenu Nike). Sanatorium Tworki ovšem nabízí zcela odlišný pohled na druhou světovou válku, než jaký z tvorby většiny polských autorů známe. Autor nabízí smyslové, lyrické, přemýšlivě moudré a v dnešním světě nesamozřejmě pomalé literární obrazy. Hrdiny jeho románu jsou mladí lidé, generace, která na prahu dospělosti zakusila hrůzy války a holocaustu. Na šoa však nahlížejí z perspektivy těch, kteří – alespoň do jistého okamžiku – normálně žijí. Milují, píší básně, poslouchají hudbu, tančí…

Taková perspektiva obzvlášť vynikne, srovnáme-li Bieńczykův přístup k tématu války s jinými texty současných polských prozaiků. Zástupce o generaci mladších tvůrců, Szczepan Twardoch, předkládá čtenáři obraz války jako primárně mužského světa plného násilí, byť jeho literární hrdinové – jak ti ze zmíněného Morfia, tak například židovský boxer a gangster Jakub Šapiro z románu Král (2016, česky Host 2020, přeložila Michala Benešová) – mají ke stereotypním obrazům hrdinného vojáka či polského Žida daleko. Stejně daleko však mají k vnímavým a citlivým hrdinům Marka Bieńczyka. Na druhou stranu, své vlastní stereotypy Szczepan Twardoch do jisté míry prolamuje ve volném pokračování Krále, v románu nazvaném Království (2018), kde nechává polovinu příběhu odvyprávět Židovku Ryfku, Šapirovu milenku, která se po vypuknutí války (rozumějme zhroucení dosavadního patriarchálního světa drsných a egoistických vládců židovského varšavského podsvětí) stává tím, kdo je silný, odvážný – a kdo zároveň nese břemeno místy až živočišného vyprávění o hrůzách války. Bieńczykovi hrdinové žijí emocemi, ti Twardochovi o téměř veškeré emoce přišli, aby mohli zkusit přežít. Sami o sobě říkají, že jsou špatní lidé. Ocitli se však také ve zcela odlišné situaci.

I u autorů, které již z českých překladů známe a kteří patří již takřka ke klasikům polské prózy po roce 1989, objevíme v posledních letech texty, které patří k vrcholům jejich díla a českého překladu se dosud nedočkaly. Na dalších stránkách přinášíme krátkou recenzi románu Andrzeje Stasiuka Převoz (2021) a ukázku z románu Jerzyho Pilcha Spousta démonů (2013). Zatímco Stasiuk se po letech vrací k románovému žánru, Pilch ve svém románu představuje svět luteránského Slezska ovládnutý nespoutaným živlem místy takřka magického vyprávění, což je linie tvorby, kterou z dosavadních českých překladů Pilcha zatím příliš neznáme.

A jak jsou na tom polské ženy? V polské literatuře se v posledních letech objevila celá plejáda nových jmen, která doplňují dobře známé Olgu Tokarczukovou, Dorotu Masłowskou nebo Joannu Batorovou. Olgu Tokarczukovou, stále ještě poměrně čerstvou držitelku Nobelovy ceny za literaturu, sleduje velice bedlivě brněnské nakladatelství Host, naposledy vydalo její Bizarní povídky (2018, česky Host 2020, přeložil Petr Vidlák) a pohádkovou miniaturu Ztracená duše (2017, česky Host 2021, přeložila Barbora Doležalová). Dorota Masłowska z českých edičních plánů v poslední době vymizela, zato Joanna Batorová se dočkala pokračování románu Pískový vrch (2009, česky Paseka 2015, přeložila Iveta Mikešová) – Chmurdálie (2010, česky Paseka 2020, přeložila Michala Benešová) nás opět zavádí do „nejošklivějšího polského města“, čili do Valbřichu, kde sledujeme pokračování příběhů hrdinek z první části série, tentokrát už nikoli v šedi polského socialismu, ale v barevném světě devadesátých let. Provází nás jimi Dominika Chmurová, hrdinka, jakou by si zasloužil snad každý román – dívka, která vidí svět jiným očima než (téměř) všichni ostatní; dívka, která ráda fotografuje, ale nikdy na svých snímcích nezachytí celého člověka; dívka, která miluje živel vyprávění natolik, že se jí občas slévá fikce s realitou; dívka, která nikde nezapustí kořeny, a právě proto je ideální průvodkyní po světě, který prochází dramatickými změnami. Zbývá ještě doufat, že české vydavatele zaujme i třetí díl valbřišské trilogie Joanny Batorové Temno, skoro noc (2012), za který získala v roce 2013 cenu Nike. Autorka v něm plynule přechází od rodinné ságy přes detektivní román k legendě, v jejímž středu stojí majestátní zámek Ksišż a legendy, jimiž je opředen. (A nezapomeňme, že Batorová je také autorkou originálních reportáží z japonského prostředí. Do stejných reálií je zasazen i její román Purezento z roku 2017.)

Ona výše zmíněná nová ženská jména polské literatury se často vydávají jinými směry. Bronka Nowická, další držitelka ceny Nike, jinak divadelní a filmová režisérka, tíhne ve své debutantské sbírce Nakrmit kámen (2015, česky Revolver Revue 2018, přeložila Helena Stachová) k básnické próze. Její literární miniatury jsou jakousi sondou do světa dětské imaginace, psanou nezvykle obrazným a metaforickým jazykem, jenž je přesto lapidární, úderný, koncentrovaný kolem několika základních slov-klíčů. Povídky polské prozaičky a básnířky Julie Fiedorczukové ze souboru Mariino ráno a jiné povídky (2010) jsou mnohovrstevnatou sondou do ženského světa poznamenaného neporozuměním okolí, ale také nezvykle syrovým, ale současně obrazným portrétem světa vnímaného prizmatem tělesnosti či spjatosti s přírodou. Ne nadarmo se Fiedorczuková, rovněž básnířka, stala v Polsku průkopnicí tzv. ekopoetiky. Podobným směrem se vydává i například básnířka Małgorzata Lebda, v próze najdeme silné ekologické motivy mimo jiné v románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (2009, česky 2010, přeložil Petr Vidlák) Olgy Tokarczukové.

Weronika Mureková tíhne naopak k absurdní poetice a literární grotesce. Její povídkový soubor Pěstování teplomilných rostlin podle Mičurina (2015) si pohrává s formou i logikou, je hravý a lehký, každou obyčejnou a banální situaci převrací v její absurdní travestii. Zośka Papużanka pro změnu zasazuje svůj rovněž lehce groteskní příběh „nepovedeného dítěte“ z románu On (2016) do reálií osmdesátých let. A mimochodem, v tomto ohledu není jediná, návrat do nepříliš dávné minulosti osmdesátých či devadesátých let je v posledních letech v polské próze zřetelný – tato příloha přináší mimo jiné ukázky z textů Miry Marcinów a Łukasze Orbitowského, které toho mohou být dokladem.

Když k tomu všemu připočteme výše zmíněnou Martynu Bundu nebo z českých překladů již rovněž známou Martu Dzido (Slast, 2018, česky Dokořán 2019, přeložila Anna Plasová) – a to nabízíme jen stručný výběr –, získáme silně heterogenní obraz současné polské ženské literární scény, který jsme prostřednictvím českých překladů ještě zdaleka nepoznali celý.

Výlety do alternativních světů

Na závěr zmiňme fenomén sci-fi a fantasy literatury. Jména jako Stanisław Lem, Andrzej Sapkowski nebo Andrzej Pilipiuk jsou mimo Polsko, a tedy i v českém prostředí dobře známá. Čas od času se na českých knihkupeckých pultech objeví i další jména, například Jacek Piekara, který spolu s Pilipiukem reprezentuje dobrodružnou fantasy, v případě Pilipiuka i v humorném až parodickém podání.

Zvlášť silný je v Polsku proud tzv. historické sci-fi. Pozornosti však až dosud unikal (až na dvě povídkové výjimky otištěné v antologiích science fiction literatury) mistr současné polské sci-fi Jacek Dukaj. Ten se věnuje žánru tzv. vědecké sci-fi. Jeho próza je náročná, erudovaná, epicky rozmáchlá a jazykově vynalézavá, ať už se týká vizí více či méně vzdálené budoucnosti (například román Černé oceány z roku 2001 o světě informačních válek vedených pomocí nejnovějších technologií), nebo alternativní historie. Právě takovým obrazem světa odvíjejícího se jinak, než známe z učebnic dějepisu, je opulentní román Led (2007) odehrávající se v Rusku 20. let dvacátého století. Nic však nevypadá tak, jak bychom očekávali. Svět pomalu pokrývají různé formy Ledu pocházející z tajemného meteoritu, jenž dopadl na Sibiř, Evropa zamrzá – a spolu s ní i lidské city, myšlení, ba dokonce i historie jako taková. Led je skutečným gejzírem nápadů, který však šíří svého záběru dokáže oslovit i čtenáře, kteří jinak sci-fi žánru neholdují. Mimo jiné v tom spočítá síla a originalita Dukajových textů. Krátkou ukázku můžete na další stránkách posoudit sami.

Směrem k nové transformaci

Rozmanitost společensko-politické literatury vydávané u našich severních sousedů lze ukázat jen v několika odkazech. Významný proud společenské debaty dlouhodobě sleduje a překládá brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury, zmiňme jen z poslední doby filosofa Marka Cichockého a jeho Světy, které neznáme. Eseje o Polsku a Evropě (CDK 2020, přeložil Josef Mlejnek).

Zaznamenatelný je ale růst esejistiky věnované klimatické změně a krizi kapitalismu, často opět v podobě titulů bez větších kontextových nesnází přenositelných do české debaty. Zmínit lze knihu filosofa Tomasze S. Markiewki Změnit svět ještě jednou. Jak zvítězit v boji o klima (2021), která je kromě jiného až vášnivou obhajobou potřeby rehabilitace politického rozhodování o zásadních společenských otázkách.

Na krizi politiky a úžeji liberální demokracie ale reagují i další autoři, mezi nimi novinář z okruhu deníku Gazeta Wyborcza Marek Beylin ve své eseji Klima, levice, sesterství. Revoluce trvají (kontrarevoluce také) (2021), kde se zabývá otázkou, zda lze rozčarování současnou liberální demokracií proměnit v touhu po její strukturální proměně, podobnému tématu se věnuje i již zmíněný Markiewka v knize Hněv (2020).

Důvodem pro oslabení liberálních demokracií podle esejisty a filosofa Jana Tokarského v jeho knize Zemřel liberalismus? (2021) je ztráta představivosti zapříčiněná mj. prudkou proměnou světa po pádu komunistických vlád ve východní Evropě a pasivita ztotožňovaná s pragmatismem nahrazujícím politické rozhodování o dlouhodobých otázkách.

Nejen v oblasti krásné literatury a reportáže, ale i v oblasti společensko-politické -esejistiky může tedy polská knižní produkce přinést řadu kvalitních zážitků a podnětů k debatám. Témata a přístupy k debatám v jednotlivých národních kontextech se totiž často podobají a reagují na podobné zahraniční impulsy.

Text vznikl ve spolupráci s Patrikem Eichlerem.

Michala Benešová je polonistka a překladatelka.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Michala Benešová

Co známe a neznáme ze současné polské literatury

Čeho si Poláci cení?

Světy okem reportéra

Prozaické cesty a cestičky

Výlety do alternativních světů

Směrem k nové transformaci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu