Honza Sakař

Krajiny paměti

Jak jste se dostal ke starobylé technice fotografování na plechové desky?

Náhodou, zhruba v roce 2014 jsem našel někde na facebooku fotku, která mě zaujala nedokonalostí – přiznanými technickými chybami – a současně jakousi dokonalostí. Ty desky mají obrovskou technickou kvalitu, co se týče třeba rozlišení, ale přitom jsou například kontaminovány prachem. A tak jsem si načetl, jak to dělat, a pustil jsem se do toho.

Mokrý koloidní proces, roztok stříbra – musel jste se vlastně stát chemikem...

Z chemie jsem ve škole propadl. (smích)

Je ke staré metodě potřeba i doslova dřevní fotoaparát, jaký máte vy?

Nejde o to, že je to asi 130 let stará kamera, je k tomu prostě vhodná. Upravuji si ale i dnešní aparáty typu polaroid tak, aby se do nich daly koloidové desky vložit. Netrpím žádným sentimentem, baví mě ten postup a hlavně výsledek. Klidně postavím 130 let starý foťák na karbonový stativ. A rámečky k fotkám tisknu na 3D tiskárně.

Fotografujete ještě i běžným způsobem?

Fotím pořád taky Leicou, i digitálně. Myslím si, že fotografování je v první řadě řemeslo, které by měl člověk ovládat do všech zákoutí. Při práci s různými technikami často objevím něco, co mohu využít při technice jiné.

Vystavujete teď někde?

Do konce listopadu byla v Břeclavi výstava mého velkého projektu Krajina paměti, na kterém jsem v poslední době pracoval. Jsou to fotografie z lednicko-valtického areálu. Bohužel kvůli pandemickým omezením se řada akcí odkládá, jinak ale vystavuji rád a hodně, stalo se, že probíhalo dvanáct výstav současně.

Můžete o fotografování na Moravě říct víc?

Záměr byl najít místa a hlavně lidi, kteří se nějak podílejí na udržování paměti těch lokalit, na jejich zvelebování. A to nejen z pohledu vnějšího, ale i jaksi vnitřního – takže to zahrnovalo i třeba spisovatele. Byla to krásná práce, většinou s krásnými lidmi. Jako kastelánka zámku v Lednici paní Ivana Holásková nebo krajinní architekti manželé Krejčiříkovi, autoři aktuální podoby – modernizace a současně aktualizace – zámeckého skleníku.

Vyzkoušel jsem si taky onu „projektovost“ – měl jsem vymyslet koncept, jednotlivé fotky a pak je realizovat včetně tisku. Jsou to velké formáty, 140 na 100 centimetrů.

Takže to nebyly jen krajiny. Nepřináší fotografování lidí „plechovou“ technikou jisté obtíže?

Když fotíte tímhle způsobem, jste strašně pomalý. Jedna fotka v exteriéru je třeba na hodinu, z toho pak plyne pracovní rytmus. Ze začátku můžete narážet na očekávání lidí, ale když se s tím postupem seznámí, pochopí ho a přistoupí na něj, je to nádherná práce.

Vybrané snímky jsou právě z tohoto cyklu?

Větší část, je tu ale i krajina z Jihlavska a z Isle of Wright v Anglii.

-tt-

Honza Sakař

Honza Sakař (1979) studoval pedagogickou fakultu JČU v Česky´ch Budějovicích, také opavský Institut tvůrčí fotografie. Pracuje většinou černobíle, klasicky i digitálně, Věnuje se historickým fotografickým procesům. Od r. 2015 provozuje v centru Prahy portrétní studio pod značkou Fotograf na plech. (Více na www.fotografnaplech.cz

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Honza Sakař

Krajiny paměti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu