Ondřej Vaculík

Milá paní učitelko!

Je konec roku, a člověka napadají různé otázky: Například můj největší kulturní zážitek? – Moc jich nebylo, takže jednoznačně mám dva: Oslavy devadesátin Jiřího Suchého, který s neutuchajícím elánem všude možně vystupoval, koncertoval a vystavoval. Toho Vy si, milá paní učitelko, dobře pamatujete, měla jste je se Šlitrem ráda, jejich písničky. Suchý ale od těch Vašich dob má stále více profesí – a možná i schopností –, ovšem podle mého nejvíce je básníkem. Tu okolnost hudba písně – básně někdy i zastírá.

Druhým zážitkem je výstava malířky Toyen (1902–1980) v Praze ve Valdštejnské jízdárně. Ona byla Vaší jen o cosi mladší vrstevnicí, no, o deset let, ale určitě jste o ní věděla už z dobového tisku, když v Praze vystavovala. Prosadila se jako surrealistka spolu s Jindřichem Štyrským. Od roku 1947 až do své smrti žila v Paříži. Malovala až do konce života, i když už nikoli surrealisticky, a zajímavé je, že kunsthistorici hodnotí její pozdní tvorbu jako poněkud vyprázdněnou, bez invence, ale mně se její poetismus sedmdesátých let líbil nejvíce; naopak bez emocí se mně jevil ten surrealismus.

Já dříve, za minulého režimu, nevěděl, že Toyen tak dlouho žila! A tvořila! A tak významně. A to je další odpudivá poloha dřívějšího režimu, který dílo mnohých významných tvůrců zapíral, ba jako by jim upíral i jejich existenci. A přitom ona nás tak znamenitě reprezentovala! Ta nesmyslná rozdělenost světů! – Bratr Martin, který od roku 1968 žije ve Francii, mohl Toyen klidně navštívit, a já vůbec nevěděl, že žije. Ostatně ani ten Martin si nemusel uvědomovat, kdo Toyen je, vystudovav naši dvanáctiletku.

Její stylizace jako muže je obecně známa, ale nevěděli jsme, jak byla statečná! Nacisté prohlásili surrealismus za zvrhlé umění a jeho tvůrce a stoupence pronásledovali. Toyen za protektorátu, v roce 1942, ukrývala v koupelně ve svém malém žižkovském bytě Jindřicha Heislera, Žida, jenž odmítl nosit židovskou hvězdu a ukrýval se před transportem. A kdo byl Jindřich Heisler, jsme vůbec nevěděli, protože v roce 1947 s Toyen odcestoval do Paříže a už tam zůstal. Byl to fotograf, spisovatel, výtvarník a také překladatel, významný surrealistický tvůrce. A její druh. Zemřel předčasně v roce 1953. – Vy jste o něm asi něco věděla, i když jste žila v Brumově. Umění Vás zajímalo.

Díky výstavě Toyen jsem tedy „objevil“ HeisleŹra, a tím se mi znovu připomněla žiŹdovská otázka. Ruth Bondyová, česká sionistka, spisovatelka, novinářka a překladatelka, která své dílo psala česky i hebrejsky a od roku 1948 žila v Izraeli, prošla od Terezína Źněkolika koncentračními tábory; píše, že Židé nemohli tušit, jaký konec je v koncentrácích čeká: Že už existuje i továrna na smrt, kterou tehdy vymysleli Němci. Oni byli o výŹvojovou etapu dál. Takovému sci-fi Židé, podle Bondyové, nemohli ani uvěřit. – Že však jdou do něčeho strašného, museli vědět všichni, celá společnost. A jak Židovské náboženské obce nacistům pečlivě připravily všechny podklady pro likvidaci svých lidí, aby ani živáček neunikl. Jak svědomitě tam pracovali na vlastní popravě. I Karel Poláček. Ach jo. Ale třeba jsem jenom poněkud hloupý.

Heisler však odmítl nosit židovskou hvězdu a Toyen ho ukryla, a pak i další stateční.

Už od první arabsko-izraelské války, kdy Izrael měl být hned po svém vzniku Egyptem a svými arabskými sousedy zlikvidován, jsme stáli na straně Izraele a dodávali mu zbraně. A pak také, vlastně kupodivu, i v třetí (šestidenní) arabsko-izraelské válce jsme jako společnost (jako stát asi ne) stáli opět na straně Izraele, přestože v této válce on byl více agresorem. Vzpomínám si, že jste to i Vy prožívala jako jakési naše vítězství. Snad nás ta dobyvačnost i těšila.

Napětí mezi Izraelci a Palestinci se zhoršilo jak po oné šestidenní válce v roce 1967, tak také po roce 1990, kdy do Izraele přicházely tisíce Židů z bývalého Sovětského svazu a dalších dříve nesvobodných zemí. Zakládali nové osady na území, která Palestinci ale považovali za svá.

Josi Klein Halevi je novinář a spisovatel, který se narodil v roce 1953 v New Yorku a od roku 1982 žije v Jeruzalémě. Napsal pozoruhodnou knihu Dopisy přes zeď: deset dopisů, které on jako Izraelec píše palestinským sousedům, na něž se dívá přes hraniční zeď. Svým sousedům vysvětluje, nejen oč Židům jde a proč, ale také uznává důvody Palestinců nároky Židů odmítat: jejich spor je válkou pravdy proti pravdě. Halevi: „Izraelští Židé jsou pozoruhodná většina: Jsme většinou ve vlastní zemi, ale naléhavě si uvědomujeme, že jsme menšinou v nepřátelské oblasti – oblasti, do níž kulturou i smýšlením náležejí arabští Izraelci.“ V druhé části knihy jsou odpovědi na jeho dopisy od Palestinců. Obě strany se v jednom shodují: jediným možným řešením historického konfliktu je rozdělení území do dvou samostatných států: Palestiny a Izraele. Ostatně podobně to už v roce 1947 schválila Organizace spojených národů. Zejména Izraelci by ale museli vyklidit nově vzniklé osady, dvěma slovy: smrsknout se. Zříci se například Jeruzaléma? (Který si dobyli.) Ale Jeruzalém se Siónem je přece jejich! Hospodin jim ho přímo dal!

A jak se může Izrael smrsknout, když i dnes je pro Židy azylem a stále jich tam přibývá. A to ze svobodného západního světa! O tom přinesla krátkou reportáž i naše veřejnoprávní televize: Zejména ve Francii nyní sílí antisemitismus a tamní Židé se přestávají cítit bezpečně. Stále častěji jsou uráženi, napadáni, i fyzicky.

A já vůbec nechápu, proč to je. Kde se takový rasismus bere. Proč v některých lidech je taková nálož zla. Nebo to musí být jako součást naší existence?

Kdybyste žila, určitě byste mi uměla odpovědět.

Váš Ondráš

Paní učitelka Anděla Svatoňová se narodila v roce 1892 v Luhačovicích, učila v Brumově na obecné škole. Tam také rozpoznala nadání mého taty, Ludvíka Vaculíka. Koupila mu housle, učil se u ní psát na psacím stroji, půjčovala mu knihy. Podporovala ho ve Zlíně v učení u Baťů, dopisovali si. Tata jí na některé dopisy zapomínal odpovědět, což ji mrzelo. Celý život naši rodinu podporovala. Zemřela v roce 1987, bylo jí devadesát pět let.

Ondřej Vaculík (1954) je publicista, fejetonista Listů.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Milá paní učitelko!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu