Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Dne 13. 12. 2021 uplynulo již čtyřicet let od vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, jímž vojensko-policejní junta generála Jaruzelského, vystupující jako Vojenská rada národní záchrany, potlačila stávkové hnutí vedené od srpna 1980 odborovým svazem Solidarita.
„Stan wojenny“ – tato zásadní událost moderních polských dějin – dosud vyvolává rozporuplné hodnocení, neboť polská společnost je do značné míry stále rozpolcena v interpretacích událostí ze 13. 12. 1981.
Mnozí Poláci v nich samozřejmě spatřují brutální akt na záchranu nelegitimní komunistické moci, jiní polští občané, včetně nekomunistů, jsou ovšem ochotni uznat, že generál Jaruzelski (1923–2014) naopak jednal v rámci zájmu Polska, neboť „menším zlem“ předešel „většímu zlu“ – ozbrojené sovětské intervenci.
Tento postoj zastával především samotný Jaruzelski a v mnoha průzkumech veřejného mínění prováděných v Polsku po pádu komunistického režimu se často i více než polovina respondentů s tímto jeho názorem ztotožňovala, neboť vyhlášení stanného práva chápala jako akt vynucený vnějšími okolnostmi.
Například v průzkumech prováděných v letech 1994 a 2001 se pro zavedení výjimečného stavu vyslovilo 54 %, respektive 51 % dotazovaných Poláků. Až v roce 2016 počet těch, kteří souhlasili s vyhlášení stanného práva, poklesl na 41 % dotázaných.
Politická a ekonomická situace v Polsku se stávala v průběhu roku 1981 stále napjatější, neboť společenská euforie ze srpna 1980, kdy byla polská vláda nucena uzavřít na jednání v Gdaňsku dosud bezprecedentní dohodu o založení Solidarity jako nezávislého odborového svazu, začala postupně opadávat. Stávkové hnutí – v podstatě jediná politická zbraň Solidarity – se totiž začalo obracet spíše než proti komunistické moci vůči samotným stávkujícím. V Polsku se tehdy začal projevovat dokonce nedostatek základních potravin, jejichž ceny dramaticky rostly, což samozřejmě využívala oficiální propaganda, která přes částečné narušení informačního monopolu stále kontrolovala většinu sdělovacích prostředků, včetně televize a rozhlasu.
Představitelé Solidarity si již na jaře 1981 začali patrně uvědomovat jistou bezvýchodnost situace, kdy sice polské nezávislé odbory měly za sebou stále miliony členů, avšak polská komunistická strana (PSDS) se opírala o mohutný represivní aparát, především Státní bezpečnost (UB) a policejní oddíly ZOMO, které později sehrály zločinnou roli při potlačování dělnických protestů po 13. prosinci 1981.
Na straně polské komunistické moci stála pochopitelně i armáda, která se později stala hlavním „garantem“ vyhlášení výjimečného stavu. Proti Solidaritě byla i nepříznivá geopolitická situace, neboť Polsko bylo obklopeno státy (SSSR, ČSSR a NDR), jejichž vedení dávala najevo nejen svou nevoli nad stále pokračující polskou „kontrarevolucí“, ale i odhodlání potlačit ji dokonce vlastními ozbrojenými silami.
Vnitropolitický vývoj po tzv. bydhošťském incidentu, během něhož došlo v tomto severopolském městě 19. 3. 1981 k fyzickému napadení tří místních funkcionářů Solidarity příslušníky policie, svědčil o tom, že je nutno respektovat sílu komunistické vlády, která byla politicky sice oslabena, avšak její mocenská pozice, zajišťovaná ozbrojenými složkami, nikoliv.
Nezávislé odbory tehdy po úspěšném průběhu všeobecné protestní čtyřhodinové stávky 27. 3. 1981 hrozily vládě vyvoláním neomezené celostátní generální stávky 31. 3. 1981. Tu však Solidarita nakonec byla nucena, aby předešla vyhlášení výjimečnému stavu – a tedy možnému krveprolití, odvolat. Pro tehdejší kompromisní dohodu, s níž byl předseda Solidarity Lech Wałęsa spokojen dle svých slov „na šedesát procent“, se vžilo poněkud ironizující označení „varšavská smlouva“, které bylo možná nespravedlivé, avšak potvrzovalo reálný stav věcí, kdy nezávislé odbory byly nuceny zahájit ústup.
V říjnu 1981 byl Jaruzelski na IV. plénu komunistické strany za tiché asistence Brežněvova vedení SSSR zvolen místo nevýrazného Stanisława Kanii, jenž vedl PSDS od srpna předchozího roku, do funkce prvního tajemníka ústředního výboru strany (funkci předsedy vlády zastával od února 1981). Kromě toho stál již od r. 1968 v čele ministerstva národní obrany, a proto koncentroval ve svých rukou moc, jakou do té doby žádný dosavadní první (či generální) tajemník ÚV PSDS nedisponoval.
K vyhlášení výjimečného stavu došlo po půlnoci 13. prosince 1981. Tato skutečnost byla oznámena nejdříve rozhlasovým a později i televizním projevem generála Jaruzelského. Generálova řeč akcentovala ovšem spíše vlasteneckou než socialistickou motivaci zavedení výjimečného stavu, když – mimo jiné – W. Jaruzelski pronesl: Naše vlast se octla nad propastí, … nadešla hodina těžké zkoušky. Této zkoušce musíme dostát, dokázat, že jsme Polska hodni. Pouze jednou se objevil nepřímý odkaz na „socialismus“ a polské komunistická strana (PSDS) nebyla zmíněna vůbec.
Bezprostředních akcí proti Solidaritě, jejíž představitelé byli okamžitě zatýkáni, se zúčastnilo 70 000 vojáků a 30 000 příslušníků jednotek ministerstva vnitra. Do ulic polských měst vjelo 170 tanků, 1400 obrněných vozů a 500 pěchotních bojových vozidel. Přibližně čtvrtina všech ozbrojených sil byla soustředěna ve Varšavě a na předměstích hlavního města.
I když zaskočené vedení Solidarity vyzvalo již první den trvání stanného práva k národnímu protestu, nepodařilo se mu – vzhledem k masivnímu charakteru mocenského útoku – zorganizovat generální stávku. Protesty pracujících, které byly nejsilnější na baltském pobřeží a v jihozápadním Polsku, měly spíše jen izolovaný a krátkodobý charakter. Průběh těchto prosincových nepokojů popsal historik Andrzej Paczkowski v knize Půl století dějin Polska, která byla českém překladu P. Šustrové vydána roku 2000: Odpor vyjadřovaný stávkami netrval vzhledem k dezorganizaci Solidarity a tvrdé rozhodnosti moci dlouho. Ve skutečnosti měl ostatně podobu enkláv, a to dokonce i v místech, kde byl nejvšeobecnější, jako ve Slezsku nebo v Gdaňsku. Stávky skoro nikde nenabyly všeobecného charakteru: v továrnách se zpravidla zavřela jen část osazenstva, pouliční demonstrace propukaly živelně, bez koordinace s okupačními stávkami. Na většině pracovišť – vlastně na všech menších – proběhla jen chaotická shromáždění. Vyplývalo to do značné míry ze síly a rozsahu úderu, z vlny uvěznění vůdců a účastníků potlačených stávek – podle oficiálních údajů bylo obviněno na čtyři tisíce lidí a první procesy se konaly již 24. prosince.
Necelých deset dnů od vyhlášení výjimečného stavu se 22. 12. 1981 konalo zasedání politbyra ÚV PSDS, na kterém generál Jaruzelski oznámil, že stávkový odpor byl vcelku potlačen. Stalo se tak bez očekávaných velkých obětí, kterých se obě strany konfliktu – armáda a Solidarita – obávaly.
V prvních dnech bylo po vyhlášení výjimečného stavu internováno asi 4000–5000 nejaktivnějších příslušníků polské opozice, včetně Lecha Wałęsy. Zatčení neunikli ale ani někteří politici, kteří stáli v čele Polské lidové republiky do roku 1980 – nejznámějším z nich byl bývalý první tajemník ÚV PSDS Edward Gierek (1913–2001). Celkem bylo v období stanného práva uvězněno ve 49 internačních střediscích po celé zemi přibližně 10 000 lidí, včetně 300 žen.
K nejvyššímu trestu odnětí svobody, a to na deset let, byla odsouzena opoziční aktivistka Ewa Kubasiewiczová, která byla zatčena 20. prosince 1981. V únoru 1982 byla v Gdyni odsouzena k 10 letům vězení za šíření letáku vyzývajícího k aktivnímu odporu proti stannému právu. Propuštěna ale byla již po necelých dvou letech.
Přestože počet osob uvězněných a internovaných z politických důvodů byl ve státech tehdejší Varšavské smlouvy nevídaný, byla většina těchto vězňů v relativně krátké době propuštěna. Z internace byl například Lech Walesa propuštěn již v listopadu 1982. V roce 1986 pak byli amnestováni všichni zbývající polští političtí vězni.
I když během trvání výjimečného stavu, jenž byl pozastaven 31. 12. 1982 a zcela odvolán 22. 7. 1983, nedošlo ze strany vládnoucího režimu ke zločinům extrémního rozsahu, které provázely například potlačování maďarského povstání 1956 či studentského hnutí v Číně 1989, ke ztrátám na životech docházelo.
K nejtragičtější srážce došlo 16. 12. na dole Wujek u Katovic, kde při potlačování hornické stávky příslušníci policejních oddílů ZOMO zastřelili (či smrtelně zranili) devět havířů. Událost, jež vstoupila do polské dějinné paměti i umělecké tvorby, se stala patrně nejvýraznějším symbolem odporu Poláků vůči komunistické moci – podobně jako události v Gdyni během „černého čtvrtku“ 17. 12. 1970.
Po použití střelných zbraní proti stávkujícím a demonstrantům zemřelo pět účastníků protestů rovněž v Gdaňsku, Vratislavi a v katovických hutích. Tři demonstranti byli později usmrceni při demonstracích v Lublinu v srpnu 1982 a příslušníkem Státní bezpečnosti byl během nepokojů v Krakově v říjnu téhož zastřelen dvacetiletý Bogdan Włosik. O sedm měsíců později zemřel na následky bití po zadržení policií osmnáctiletý student Gregorz Przemyk, jehož pohřeb se stal ve Varšavě velkou protirežimní demonstrací.
Násilí pokračovalo ovšem i po skončení výjimečného stavu. Nejznámější obětí policejní zvůle se stal „kněz Solidarity“ Jerzy Popiełuszko, který byl unesen a zavražděn důstojníky Státní bezpečnosti v říjnu 1984. Po nahodilém incidentu v době stanného práva zemřel i jeden příslušník polské policie, což však byla záležitost zcela ojedinělá, neboť Solidarita před fyzickým násilím vůči zasahujícím policistům a vojákům vždy své stoupence varovala.
V roce 2006 odhadl Institut národní paměti počet zemřelých polských občanů v důsledku střelby, bití či jiných forem násilí během stanného práva na padesát šest. Mimořádný sněmovní výbor, ustavený k prošetření činnosti zaměstnanců ministerstva vnitra, zdokumentoval nejméně 91 případů úmrtí Poláků, kteří v letech 1981–1989 zemřeli násilným nebo podezřelým způsobem, a to v souvislosti se svými politickými či náboženskými aktivitami. Generál Jaruzelski ale tyto údaje odmítal, i když přiznával morální a politickou odpovědnost za smrt „pouze“ šestnácti polských občanů, z nichž většinu tvořili právě horníci z dolu Wujek.
Generál W. Jaruzelski vyhlášení výjimečného stavu obhajoval až do konce svého života. Činil tak v rozhovorech s novináři i v knihách, v nichž se ohlížel za svou činností. Pochopitelně své stanovisko ve věci vyhlášení stanného práva hájil i během soudního procesu, jemuž čelil od září 2008. Podle Jaruzelského představoval „stan vojenny“ ono „menší zlo“, neboť k nastolení tzv. pořádku došlo výhradně polskými silami, což předešlo možné sovětské intervenci, která by způsobila mnohem větší polské ztráty.
Bylo to menší zlo, zdůraznil tehdy Jaruzelski. Nechci být považován za nevinného. Beru na sebe veškerou zodpovědnost za všechno, ať to bylo v tehdejší době dobré nebo špatné (…) Řekl jsem vše a znovu opakuji: Lituji a žádám odpuštění. To však neznamená, že uznávám svou vinu tak, jak je formulována v obžalobě (…) Solidarita měla pravdu z dlouhodobého hlediska a tato pravda zvítězila. Ale my, tehdejší vláda, jsme měli pravdu v té době, pravdu, která nakonec umožnila vítězství Solidarity.
Třebaže generál Jaruzelski z důvodu svého vážného zdravotního stavu od srpna 2011 již souzen nebyl, soud jeho argumenty neuznal a konstatoval, že vyhlášení stanného práva bylo motivováno snahou tehdejší komunistické garnitury udržet se u moci, přičemž sovětská intervence v Polsku nehrozila.
Tento postoj varšavského soudu potvrzují i názory mnohých českých historiků, které se opírají o informace sovětských či ruských archivů. Například historik Matěj Bílý ve studii 1981: Role Varšavské smlouvy ve druhé fázi polské krize, která byla zveřejněna v časopise Historie a vojenství č. 2/2013, uvádí tato fakta: Dle vzpomínek generála Gribkova požádal Jaruzelski 10. prosince sovětské politbyro o následující kroky na podporu vyhlášení výjimečného stavu: Moskva měla do Polska vyslat člena politbyra, který by na akci dohlížel, přislíbit větší hospodářskou pomoc, ale především vydat veřejné stanovisko, že operace proběhla v sovětském zájmu, a zavázat se k vojenské pomoci v případě, že se situace v Polsku stane kritickou. Jaruzelski se touto cestou prakticky pokusil na Moskvě vydobýt obdobné garance, které se mu o pár dní dříve nepodařilo získat od Varšavské smlouvy.
Kreml však jakoukoliv vojenskou pomoc kategoricky odmítl. Sovětské politbyro pouze vágně přislíbilo vypracovat v průběhu událostí deklaraci na Jaruzelského podporu. Generál se proto následující den pokusil zapůsobit na Kulikova. Varoval ho před hrozícím vystoupením Polska z Varšavské smlouvy, pokud by se Operace X (takto bylo ve vedení KSSS označováno vyhlášení výjimečného stavu – pozn. autora) vymkla kontrole. Kulikov na základě Jaruzelského naléhání dospěl k názoru, že polské vedení se snaží vyhlášení výjimečného stavu podmínit zárukou případného vnějšího zásahu.
Po zasedání sovětského politbyra 10. prosince však hlavní velitel Varšavské smlouvy obdržel od Ustinova jasnou směrnici pro jednání s polskými představiteli – PLR si musí své problémy vyřešit sama, SSSR vyslání vojsk na polské území nepřipravuje. Dle Gorbačovových vzpomínek měl Jaruzelski nedlouho před vyhlášením mimořádného stavu telefonovat Suslovovi, který dotěrnému polskému vůdci oznámil, že Moskva se nevzdává svého závazku chránit Polsko před zahraničním ohrožením, avšak proti vnitřnímu nepříteli sovětská vojska zasahovat nebudou. Tento telefonický rozhovor musíme považovat za moment faktického vypovězení Brežněvovy doktríny.
S odstupem čtyřiceti let, které uplynuly od oné prosincové noci, která tak výrazně změnila Polsko, můžeme objektivněji a vyváženěji hodnotit tehdejší události i osobnosti, které je ovlivňovaly – především samotného generála Jaruzelského.
Mnozí jeho kritici – především političtí vězni a příbuzní obětí – mu dosud nemohou právem zapomenout desítky zabitých dělníků z Pobřeží roku 1970 ani devět mrtvých horníků z Wujeku o jedenáct let později, což se projevilo i během generálova pohřbu v květnu 2014, kdy rodiny obětí dávaly najevo nesouhlas s tím, že byl pohřbíván s vojenskými poctami – téměř jako hrdina.
Jiní Poláci – a také političtí vězni, jako například Adam Michnik – ovšem zdůrazňují naopak Jaruzelského zásluhy o poklidné předání moci mezi komunistickou vládou a Solidaritou v letech 1988–1989, což byla nepochybně především generálova zásluha. Ostatní komunističtí vůdci v zemích východní a střední Evropy nebyli schopni tehdy vůbec o něčem podobném uvažovat, natož to uskutečnit. I to byl důvod, proč generál Jaruzelski na základě dohod u tzv. kulatého stolu obnovený úřad polského prezidenta vykonával až do prosince 1990, zatímco jeho někdejší „kolegové“ (Grosz v Maďarsku, Honecker v NDR, Živkov v Bulharsku a Jakeš v ČSSR) přelomový podzim roku 1989 politicky nepřežili, přičemž rumunský diktátor N. Ceau?escu dramatický vývoj událostí nepřežil dokonce ani fyzicky.
V životě generála Jaruzelského se pochopitelně střídaly velmi temné (až krvavě temné) stíny s okamžiky světlejšími – až zcela světlými. Hodnocení této rozporuplné historické postavy je však záležitostí především samotných Poláků.
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
