Alena Wagnerová

Balkóny, má láska

Nevím dost dobře proč, ale už od dětství mám slabost pro balkóny. Ještě dnes, když jedu přes Plzeň, s napětím čekám na zastávku Plzeň-Jižní Předměstí, protože je lemovaná řadou měšťanských činžovních domů z konce 19. století, jejichž fasády si přímo pohrávají s balkóny nejrůznějších forem. A ty všechny mne oslovují až razantním půvabem, takže nevím, který z bytů, k nimž patří, bych pro sebe zvolila, když bych před takovým rozhodnutím stála. Ale určitě bych si byt vybírala podle balkónu.

Doma jsme sice měli lodžii, v níž jsme si mohli hrát, když venku pršelo, ale ta neměla s balkónem nic společného. Byla součástí domácího řádu, vcházelo se do ní z obývacího pokoje a nevystupovala ze základního půdorysu našeho rodinného domu. Tak jako naše ve všem správná rodina, byla i lodžie jakoby spokojena s tím, jaká byla, a neměla potřebu vyklonit se do světa kolem sebe, který už zdaleka tak správný nebyl.

Plzní jsem projížděla už jako dospělá a obdiv balkónů se pro mne stal spíš zvykem, ovšem jako malá jsem se nemohla vynadívat na fasády mohutných secesních činžáků na brněnském Tivoli. Ale ty v přiléhající ulici, na jejíž druhé straně byla botanická zahrada, mne přitahovaly ještě víc. Byly zaplněny různými formami balkónů, které je zdobily jako krajkoví spolu s okny různých forem a velikostí, jimiž už dávno mrtvý stavitel jako by ještě stále chtěl dokazovat svou fantazii. K čemu tu ale ty tak různé balkóny i lodžie ve vyšších patrech vlastně byly, začala jsem se ptát sama sebe, když jsem trochu povyrostla. Měl v nich snad zůstat zachován kus přírody v prostoru, který nabízely? Ale secesní balkón a květináče k sobě jaksi nepatřily, protože rostlinné motivy jako dekoraci si secese už stejně přivlastnila. Nebo bylo ono vykročení do prostoru vznášející se ve vzduchu na elegantní litinové konzole znamením svobody ducha? Vykročit z uzavřeného prostoru bytu a nadechnout se vzduchu a taky světa? Má tak brzy vznikající láska k balkónům měla totiž co dělat – a dnes to vím – s mým sklonem k neposlušnosti a rebelii.

První balkón, na který jsem v životě vstoupila, byl balkón tetina bytu v moderním činžovním domě, kam se právě se strýcem nastěhovali. A ten mne zklamal svou neurčitostí. Napolovic byl ještě lodžií, napolovic už balkónem orientovaným do prostoru zahrad kolem domu. Zkrátka a dobře, byl to první balkón, který mne nezaujal a přehlédla jsem proto, že v bytě je ještě jeden docela malý kuchyňský, na němž je možné i věšet prádlo. To jsem tehdy ještě nevěděla, že existuje i něco jako proletářské balkóny v dělnických činžácích, obvykle obrácené do dvora, jemuž se zásadně vyhýbá slunce. Jenže ty nesignalizují nic jiného než nesvobodu ducha a chudobu. To tak zvaná francouzská okna vedoucí do ulice i u starších, ne zvlášť výstavních domů, přece jen umožňovala se vzdechnutím otevřít skleněné dveře, celým tělem se vtisknout do otevřeného ale malého prostoru, nadechnout se a najednou ucítit, že existují i jiné možnosti jak žít. Realizovat je si vzal za své funkcionalismus svými velikými, všechny místnosti prosvětlujícími okny, která měla prostor k životu otevírat a pouštět se slunečním svitem dovnitř i pocit svobody a rovnosti. Ve slavné vile Tugendhat má ale byt šoféra jen třicet šest čtverečních metrů a žádná velká okna svobody ani balkón. Balkóny funkcionalistických architektů mne ale stejně zklamaly.

Byly, snad s výjimkou velkých teras, všechny stejně nudné, protože je nevytvořila fantazie, ale povinnost být moderní. A byla to civilizace, která nahradila měkké oblouky, s kterými si hrály secesní balkóny, čtvercem a obdélníkem.

Já sama jsem samozřejmě celé mládí toužila po bytě s balkónem a představovala si, kolik času na něm strávím a jak se na něm dennodenně bude pro mne otevírat prostor svobody. Jenže od té doby, co byt s balkónem konečně mám, už vím, že touha je vždycky víc než realita, a skoro na něj nechodím.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Balkóny, má láska

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu