Tomáš Tichák

Do Říma se Stendhalem

Vlastně je nesmyslné psát cestopisný fejeton z města, ve kterém už všichni známí a příbuzní byli. A všechno důležité, aspoň ze svého pohledu, už všem řekli. I když nutno říci, že si někdy protiřečili. Například jedna blízká příbuzná, když se dověděla, že hodláme v Římě strávit osm dnů, si zaťukala na čelo a pravila, že ona tam všecko podstatné stihla za tři dny a že se tam tím pádem budeme po zbytek času sžírat nudou. Naproti tomu jistý známý, výtvarník, mě varoval před Stendhalovým syndromem. Ten, vysvětlil mi, se projevuje otupělostí, závratěmi, zmateností, záchvaty paniky nebo halucinacemi. A vyvolává ho přesycení umělecko-historickými zážitky. Naštěstí jsem se pak dočetl, že ona psychóza, popsaná poprvé před dvěma sty lety právě autorem Kartouzy parmské, postihovala turisty převážně ve Florencii. Takže v Římě je snad ohrožení nižší.

Druhý důvod, proč je obtížné o Římě psát, jsem si uvědomil, už když jsme autobusem z letiště míjeli polorozpadlou zeď, určitě nejméně dva tisíce let starou, zarostlou býlím a obklopenou zemědělskými stroji. Den po dni jsme se pak utvrzovali, že nový Řím stojí na všudypřítomných rozvalinách skoro stejně velké starověké megapole. Jako prales, ve kterém nové stromy bujně raší z rozkládajících se těl předků. A v tom je ta potíž: dosud jsem byl zvyklý hledat v našich všedních krajích na pohled obyčejná místa, z nichž jen letmo vyzařují prchavé vzpomínky na události, jež se zde kdysi odehrály, třeba že tu norovala Liška Bystrouška. Jenže v městě měst se, kam oko pohlédne, do hloubi i do výšky vrší vrstevnice historie celé civilizace. Takže vlastně taky zahlcení.

Po první procházce bylo jasné, že Řím za tři dny zhlédnout lze – a pak co nejdřív prchnout. Jinak vás totiž může maelström antických sloupů, Michelangelů, císařských fór, Raffaelů, starověkých soch, Caravaggiů a katakomb strhnout, vsát, a už nepustit. Ale kupodivu jsem po několika dnech přece jen našel jisté řešení: vždyť si o tom všem mohu v klidu číst doma, listovat reprodukcemi a dívat se na historické dokumenty. Jistěže je užitečné vidět na vlastní oči Sixtinskou kapli a Titův oblouk, hlavně proto, aby člověk poznal skutečné rozměry, barvy, kontexty. Ale pak jsou věci, které se jinak než osobně zažít nedají: štěbetání papoušků v korunách pinií v parku nedaleko našeho bydliště, v kočičí ubytovny proměněné trosky zdiva císaře Alexandra Severa tamtéž. Hluk a prach – i toho je ve věčném městě do sytosŹ-

ti –, vůně z indických vývařoven nebo pravidelné noční kytarové sólo ze světlíku naší ubytovny zvané Charm hotel.

Kromě toho, že v Římě 19 let vycházel tento časopis, hlavní důvody, proč jsem cestu do města, ve kterém už všichni byli, zvolil a proč právě teď, byly vlastně prosté. Věřil jsem, že to bude vhodné místo k léčbě předpokládané frustrace z výsledku voleb, a navíc že se tady i na konci října ohřejeme. Oba zjevné příznaky přicházejícího stáří, první projev slabých nervů, druhý zimomřivosti – však jsem výlet financoval coby starobní novodůchodce.

Skutečně, po politickém vzrušení ani stopy. I ten kovid v restaraucích a v muzeích se v Římě řeší poctivě, ale rychle, v klidu a s úsměvem. Jen z domova k nám sem dolehl skvělý řetězový e-mail s varováním, že očkování způsobuje neplodnost až po tři generace.

A počasí bylo pro Středoevropana letní. Nikoli ovšem pro místní obyvatele. Ti se i při třiadvaceti stupních nad nulou v zahrádkách pizzerií choulili v prošívaných bundách u sálajících radiátorů.

Servírka v blízké kavárně se s námi den před odletem rozloučila slovy „Tak zase příště.“ Stojí to za úvahu. Římané, i ti novodobí, by stáli za hlubší zkoumání. Z internetu jsem například zrovna zjistil, že „Italové své památky natolik dobře znají, že jsou znavení jejich krásou, tudíž jsou vůči Stendhalovu syndromu imunní“.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Do Říma se Stendhalem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu