Album

Eva Janečková

Kino tady (ne)chceme

Obrázek z časopisu Muttersprache. Zeitschrift des Deutschen

Sprachvereins (č. 10, říjen 1934), sloupec 351.

Existence kin, telefonů či rádií visela na konci 19. a v první polovině 20. století doslova na vlásku. Problém ovšem nepředstavovaly tyto vynálezy či instituce jako takové, nýbrž jejich názvy, které se německým jazykovým puristům, střežícím čistotu svého mateřského jazyka, zdály příliš cizí. Ve Všeobecném německém jazykovém spolku (Allgemeiner Deutscher Sprachverein) proto prosazovali alternativní názvy, které měly tato nepřípustná slova nahradit. Zatímco v případě slova Radio nenarazili na větší potíže a nahradili výraz již existujícím synonymem (Funk = rozhlas), bylo nutné v případě ostatních postupovat kreativněji. Konkrétní návrhy by bylo možné do češtiny přeložit jako dalekomluv (Fernsprecher) a světelná hra (Lichtspiel).

Ptáte se, proč bychom se měli zabývat německým purismem, když u nás přece byli puristé čeští? Otázka německého jazykového purismu a její konkrétní realizace se nás, česky mluvícího obyvatelstva, týká mnohem více, než mnozí tuší. Pobočky výše zmiňovaného spolku bylo totiž možné nalézt i u nás, např. v Praze, Brně, Ústí nad Labem a v dalších asi 20 městech. Velice aktivní byl především liberecký spolek, který se věnoval poněmčování odvozených cizích slov na vývěsních štítech ve městě či v regionálním tisku.

Ale zpátky k našim německým ekvivalentům a jejich osudu. Ať se jazykoví puristé snaží jakkoli, konečné slovo má vždy široká veřejnost, která svou každodenní komunikací vědomě či nevědomě rozhodne, zda nová označení nahradí původní výrazy, budou sloužit jako jejich synonyma či skončí v propadlišti dějin. Slova jako radio, telefon a kino stejně jako mnohá další právě díky tomu existují (nejen) v němčině dodnes.

Eva Janečková

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Janečková

Kino tady (ne)chceme

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu