Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 6 > Viktor Tichák: Od oka k oku

Jazyk

Viktor Tichák

Od oka k oku

Navštívil jsem v říjnu ve Vratislavi panslavistickou konferenci. Všeslovanství spočívalo především v babylonském pojetí toho setkání – každý hovořil svým slovanským jazykem či angličtinou, všichni se usmívali, Makedonci předstírali, že rozumějí naší češtině, já jsem předstíral, že se chytám u příspěvků v chorvatštině. Fakt, že byla konference ještě k tomu takzvaně hybridní, této obskurní situaci moc nepřispěl. Na druhou stranu sice vůbec nebylo jasné, zda nás slavisté ze všech koutů světa slyší, vidí, či dokonce obojí, bylo to ovšem pravděpodobně zcela jedno. Díky mé chabé úrovni ruštiny, ukrajinštiny, makedonštiny a dalších exotických slovanských jazyků jsem však rozuměl víc polsky než dříve, a tak jsem si mohl vychutnat mj. příspěvek s názvem Polská a bulharská frazeologická spojení s komponentem oko/oči. Byl to ale již 17. příspěvek ten den, bylo po šesté hodině, přednášející měla poněkud jednotvárný tón hlasu, a přestože mluvila o oku a očích v jazyce, její oči (ani oko) jsme za celou dobu neviděli, neboť jimi fixovala papír s poznámkami, příp. špičky svých bot.

Nic to ale nemění na tom, že mě zaujalo její téma, tak jsem se už v průběhu příspěvku, klouzaje nepřítomnýma očima po barokním sále, v němž se konference konala, přemýšlel, kde všude v češtině používáme oko, oči či oka.

Ve frazeologických slovnících najdeme stovky takových spojení. Jen pár z nich obsahuje oko ve významu jiném než lidský orgán, např. šlápli mu na kuří oko nebo pustit oko (při pletení). Mezi mnoha ostatními známými obraty – sejde z očí, sejde z mysli, od oka, vidím mu to na očích atd. – se vyskytuje i řada mně neznámých, které jsem si hned poznačil: padni oko nebo zub, pro rýmu nevidím na oči. Najdeme zde i biblický citát v oku svém břevna nevidíš/necítíš.

Často existují paralely očí a uší. Viděl jsem to na vlastní oči. Slyšel jsem to na vlastní uši. Už mírně dysfunkčně zní titulek Novinek.cz z 8. března 2013: „Maroko: Závan orientu, který musíte ucítit na vlastní nos.“ Podobně jsem již od několika lidí nezávisle na sobě zaznamenal slovo ušislyšně jakožto analogii k příslovci očividně. Dva důkazy: „Výrobce hovoří o stereoreproduktorech, ale není jasné, kam je umístil: na zádi je jediná mřížka a očividně, pardon, ušislyšně zvuk zní jen z ní.“ (časopis Stereo&Video, č. 10/2013) „Setkali jste se už někdy s člověkem, který přehnané sebevědomí a dává najevo pocit vlastní důležitosti? S člověkem, který zároveň očividně (či ušislyšně) opakovaně lže, přičemž je jasné, že nemá svědomí a netrpí pocity viny?“ (Děčínský deník, 1. března 2012) Nosočišně, pusochutně, rukohmatně už nenajdeme. Podobně slouží zatím pouze jako vtip slovo naucho jako paralela k naoko: „nebýt zpěvačky, naucho drsně křičící z autorádia, že svět je fucking, fucking place, možná bych zaslechl i slabounkou ozvěnu hlasu mé maminky.“ (Magazín Lidových novin, č. 51/2002)

Většinou fungují oči jako zástupce celého člověka (synekdocha): nechoď mi na oči, roste to před očima, stoupl v jeho očích atd. Zajímavá jsou ale také spojení, která metaforicky připodobňují zrak k jídlu: polykat očima, hltat očima, oči by jedly či hit z filmu Hříšný tanec Hungry Eyes (hladové oči). Ani toto u uší nenajdeme, kromě literárních aktualizací jako u V. Sainera (Cinkvoko a jiné texty o školení za školou): „přitáhla mne k sobě, k svému rozpálenému tělu, což však nemusela, i tak mi bylo dost horko a já každé její slovo polykal ušima i poslouchal pootevřenou pusou.“

Nejlepším zdrojem imaginace jsou děti. Ve facebookové skupině Učitelské perličky se objevují geniální výplody dětské fantazie a jedním z nich je i zveřejněná anonymizovaná písemka se zadáním: Chybějící slova nahraď slovy, která označují části těla. Začíná to slibně: Řekneme si to mezi čtyřma OČIMA. Padla mu do OKA. Pak ale přicházejí perly: Jedním OKEM tam a druhým ven, stříhat NECHTY, NOHOU zeď neprorazíš, mám toho až po HLAVU, koupil to za pět UŠÍ.

Viktor Tichák

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.