Theatrum mundi

Adam El Chaar

Popel a máslo na hlavě Kamila Fily

Za tsunami sebepitvání, kterého jsme dnes svědky napříč uměleckými odvětvími, může mimo jiné internet. Zmutovaná autoterapie překypěla ze sociálních sítí do literatury i filmu. „Díky natáčení jsem si uvědomil, že píšu svůj život,“ říká populární filmový kritik Kamil Fila v novém dokumentu Síla, který o něm natočil Martin Mareček. Normálním smrtelníkům může takový náhled zprostředkovat timeline na sociální síti.

Dokument nese přízvisko čaŹsosběrný. Pokrývá období od pětatřicátého do čtyřicátého roku hlavního protagonisty. Na rozdíl od Manželských etud, ve kterých Helena Třeštíková své hrdiny jednou za čas nečekaně navštívila, je tu znát Filův vliv na vlastní prezentaci. Ta přitom není nijak lichotivá. Ukazuje rozdíl mezi chováním a postoji kritika, který se kromě filmů zabývá i právy žen a nazývá se feministou. Na společenské akci, kterou film zachycuje, je vyhlášený Gendermanem roku, jiné scény ho obnažují jako bezradného muže, který není spolehlivým otcem ani věrným partnerem.

Síla upomíná na drama Stud režiséra Steva McQueena, ve Źkterém se herec Michael Fassbender snaží přebít své trauma obsedantním souložením. I Fila se v jednom kuse stydí a neví, jak se se svým studem vypořádat. Bojuje s ním mimo jiné tím, že s ním jde na světlo. Jako správný perfekcionista při tom říká víc, než musí. Představuje se v co nejhorším – divácky nejzajímavějším – světle. Na druhou stranu ani jednou neztratí tvář. Až na jeden pláč ho vidíme buď chladného nebo pohodového. A vypočítavého. Cítíme, že využívá svých znalostí filmového řemesla i diváckého gusta.

Představuje na první pohled paradoxy, na druhý spíše pravidla života v dnešní společnosti. Neospravedlňuje je tím?

Veřejná prezentace jako dvojsečná zbraň

Hlavní silou filmu je aktérovo velkorysé přijetí kamery do svého života. Je znát, že s režisérem a kameramanem Marečkem byli tvůrčí skupinou. Fila s kamerou splývá a nedává prostor žádným soudům nad alibistickým chováním, které zachycuje – to, jak neúspěšně hledá kompromisy, hřeší, dělá, že to řeší, selhává, kaje se a zase hřeší.

Bleskový, instantní kontakt sociálních sítí své uživatele ve výsledku spíš izoluje, než aby je spojoval. Jako by ochota sdílet měla omlouvat a legitimizovat nepřijatelné chování. Katarzi z přiznání problému na sítích posilují sledující. Místo aby byla startovacím klíčem k nápravě, jeví se sama jako konečný cíl – umělecký výkon.

Vynést svou kauzu na světlo přinese zdánlivou sprchu – vlastně nejsem tak strašný, jak se cítím. Ale co zůstalo skryto mimo vycizelovaný tvar? Co bylo vyloučeno, aby mohlo vzniknout něco, co každý pochopí? Na této nejistotě instantní katarze ztroskotává.

Kromě kontroverzní má film i polohu univerzální. Ta je na časosběrný dokument až příliš jasná. Za pomoci oslích můstků představuje moderního člověka ztraceného ve své roli, Źvábeného dopaminem internetu, vypořádávajícího se s rozporuplnými potřebami svého těla, ega a společnosti, budujícího kariéru, která ho naplňuje, ale nedělá šťastným, zapomínajícího na to, co je v životě nejdůležitější, aby to zase nalézal. V tomto schématu se najde nejeden divák.

Fila se ve filmu pouští do divácky vděčné psychofyzické sebedestrukce – fyzické ve formě aplikace steroidů, aby se mu lépe posilovalo, a psychické ve formě nasazení detektiva na bývalou přítelkyni, aby „zachránil“ jejich vztah. Otázka není, zda by se těchto nepředložeností dopouštěl i bez asistence kamery, ale zda by se do nich pouštěl před kamerou, kdyby je myslel upřímně. Nabízí se, že to dělá na efekt.

Do hýždí si injektuje látky, od kterých by se soudný člověk držel dál. Lékařské vyšetření konstatuje hodnoty signalizující chronický stres a – příznačně – tuhé srdce. Možná se inspiroval v kultovním dokumentu Super Size Me, jehož protagonista si zničil kondici měsíčním stravováním v McDonaldu.

Na kopci s výhledem na Prahu jej adminka jeho blogu Ještě větší kritik plísní za to, že je nevěrník a sukničkář. Kolem přitom pobíhá jejích pět psů. Se svou novou přítelkyní řeší vztah k její dceři a zjišťuje, že role otčíma je mu stejně těsná jako role otce. S dcerou sice tráví čas, říká mu ale Kamile, nikoli tati.

Kulturistika jako bytí pro druhé

Jeho prací je psát články o filmech a dělá to dobře. Už se stihl zapsat do dějin české filmové kritiky. Konzervuje svou tvář pro příští generace, ale co ta současná? Přítomnou podobu kontroluje bodybuildingem. Filozof Jean-Paul Sartre o něm v knize Bytí a nicota napsal, že je to snaha zmocnit se vlastního bytí pro druhé – toho, jak nás vidí druzí, nebo lépe řečeno, jak se vidíme my sami v očích druhých.

O kulturistiku se kritik zajímal od dětských let, jak zjišťujeme v jedné z úvodních scén Síly. Stojí v ní ve sklepě nad krabicí časopisů z raných devadesátých let a zasvěceně hovoří o osobách, které v nich s křečovitým, ale spokojeným úsměvem pózují. Kulturistiku praktikuje ve dvou rozměrech – v rovině mysli psaním a v rovině těla cvičením. U obojího má potřebu povýšit to k nějakému ideálu. V psaní se vztahuje k feminismu, v cvičení k postavě. Ideálům se ale nepřibližuje.

K ženám má ochranitelskou tendenci, ze které čiší nadřazenost, jež se projevuje nevěrami a střídáním partnerek. Užívání steroidů dává smysl leda jako booster pro pořádně rozjetého svalovce, kterým není. Ve svých článcích je schopný originálních vhledů vzešlých z klidného rozjímání, které by se z fitness hlediska dalo přirovnat ke strečinku, i jasného stanoviska – razantního vzpěru. Posilování mu ale svaly nerýsuje, jen mohutní do jakési shrekovosti.

Kontroverzní katarze

Je zván na různé akce, na kterých okouzluje skvělým projevem. Jeho filmový coming-out zobrazuje nejlépe to, že je možné, nebo možná běžné být slovutným kritikem se vzletnými a poutavými projevy uznávaným ve své profesi, rozumět filmům a světu, a zároveň svým nejbližším zůstat vzdálený a nesrozumitelný, tedy selhávat v tom podstatném.

Kontroverze, kterou je film vycpaný, bude spíše vějičkou, která ještě většímu kritikovi přinese ještě větší popularitu. Docela zaslouženě, protože spíš než morálka je v tomto případě předmětnou jeho ochota jít s kůži na trh. A ta je fascinující.

Vystihuje ji scéna, ve které hrdina pro feministickou kampaň pronáší na kameru medovým hlasem, že jeho ex-přítelkyně obětovala dceři život, zatímco on buduje kariéru. Dívky za kamerou pak ujistí, že mohou poselství neomezeně šířit. „Mně se líbí, jak o sobě klidně dokáže říct, že je hajzl,“ zasměje se jedna z dívek, když publicista s pocitem dobře odvedené práce odchází.

Adam El Chaar

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam El Chaar

Popel a máslo na hlavě Kamila Fily

Veřejná prezentace jako dvojsečná zbraň

Kulturistika jako bytí pro druhé

Kontroverzní katarze

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu