Hynek Skořepa

Nezaujatá biografie kontroverzní postavy slovenských dějin

Alexander Mach (1902–1980) patřil k nepřehlédnutelným postavám válečného Slovenského štátu. Historik Anton Hruboň (narozen 1989), působící na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici, svou knihou poněkud poopravuje pohled na tuto kontroverzní osobnost. Šaňo Mach nepochybně osobností byl, byl také člověkem s klady i zápory. Narodil se do rolŹnické rodiny ve Slovenském Mederu (dnes Palárikovo) poblíž Nových Zámků. Otec se mu nevrátil z první světové války, zbožná matka zůstala na výchovu čtyř dětí sama. Již v prostředí rodné obce se formoval Machův rezerŹvovaný vztah k Židům. Sám o tom napsal: Prečo je u nás každý krčmár žid, my ideme okopávať, pretŕhať, otec kosí, matka naberá, my s bratom musíme hrabať, nosiť snopy v takej horúčave a páni si sedia v chládku, pred obchodom, pred svojou krčmou... Jako ministr se později aktivně účastnil na přípravě protižidovských opatření a transportů Židů ze Slovenska do koncentračních táborů na území okupovaného Polska. Až ve vzpomínkách psaných v sedmdesátých letech připustil, že vina nebola len v židoch – židov u nás niet, no pije se ďalej.

Po absolvování novozámeckého gymnázia pokračoval mladý Alexander ve studiu v ostřihomském katolickém semináři. Onemocněl tam tuberkulózou, na rozdíl od mnoha jiných se ale vyléčil. Pro plicní problémy však nikdy neabsolvoval základní vojenskou službu a opakovaně pobýval v tatranských sanatoriích. Na jaře 1922 opustil Ostřihom a zapsal se ke studiu v Trnavě. Tamní seminář ovšem nedokončil, kvůli své výbušné povaze se dostával do konfliktů se spolužáky a vedení školy mu navíc vyčítalo novinové články, které začal otiskovat ve Slováku, tiskovém orgánu Slovenské lidové strany. Vzhledem ke zdravotním potížím se nemohl živit těžkou fyzickou prací. Luďáčtí funkcionáři však o něm věděli a nabídli mu placené místo stranického tajemníka v Trenčíně. Tehdy ovšem šlo ještě o nevýznamnou opoziční stranu, takže jeho výplaty byly mizerné a občas je nedostal vůbec.

V roce 1925 však lidová strana, kandidující poprvé jako Hlinkova (HSLS), volby na Slovensku s přehledem vyhrála. Mach již dříve vstoupil do Rodobrany, kterou založil Vojtech Tuka po vzoru italských fašistů. Tato polovojenská organizace byla ale brzy ministerstvem vnitra postavena mimo zákon. Po volbách se ovšem bojůvky znovu aktivizovaly.

Roku 1929 byl Mach zatčen a souzen v Tukově procesu za činnost proti republice, od soudu však odešel bez trestu. Po propuštění z vězení a opětovném léčení v Tatrách byl bez práce. Až po zoufalých prosbách, že nemá z čeho živit rodinu, získal místo jako jeden z redaktorů Slováka. Rychle se vypracoval a jeho břitké komentáře měly široký záběr, od sociálních problémů doby (hospodářská krize) přes zápas o autonomii Slovenska až po recenze filmových či divadelních představení. Mach se nevyhýbal ani kontaktům s mladými komunistickými intelektuály, přes svou averzi vůči bolševismu na nich oceňoval přesvědčení, kvůli němuž byli ochotní se dát i zavřít. S Ladislavem Novomeským se dokonce stali dlouholetými přáteli.

Od r.oku 1936 byl Mach šéfredaktorem Slovenskej pravdy. Jeho články novinám zvyšovaly prodejnost, často však byly zasaženy cenzurou pro přílišnou radikálnost. Vzhľadom na pomerne prísnu cenzúru, ktorá za prvej ČSR existovala napriek ústavne garantovanej slobode prejavu a tlače, musel při prezentaci aut nomistických myšlenek často používat jinotajů a zahraničních analogií. Během politické krize v roce 1938 se Mach aktivizoval, razil heslo „V novom roku – do útoku!“. Stal se ústřední postavou zápasu za autonomii (vyhlášenou 6. 10.) a potom i za samostatnost Slovenska. V době vojensko-policejního zásahu pražské vlády na Slovensku v březnu 1939 (nepřesně označovaného jako Homolův puč) byl spolu s dalšími radikály internován. 14. březen 1939 byl pro A. Macha jeho vlastními slovy najšťastnejším dňom v živote.

Jeho zásluhy byly oceněny tím, že směl jako první politik oznámit veřejnosti jednomyslné vyhlášení nezávislosti slovenským sněmem. Jeho rozhlasový projev se stal základním kamenem zakladatelského mýtu nového státu, který prý vznikl z vůle národa, a dokonce z vůle Boží. Geopolitické souvislosti a okupace českých zemí byly zamlčovány. Sám Mach si však byl dobře vědom, že k samostatnosti vedly hlavně zájmy nacistického Německa, a rychle také pochopil omezenost slovenské suverenity. Podle toho řídil své další kroky. O ministerský post a funkci velitele Hlinkovy gardy (HG) se musel utkat s několika konkurenty, Němcům se nejdřív příliš „nezdál“. Pak se však stal členem triumvirátu Tiso – Tuka – Mach, který si Berlín prosadil, aby vyvažoval různá křídla v HSLS a HG.

Mach se stal přesvědčeným národním socialistou a své postoje ani obdiv k Hitlerovi nezměnil ani v době, kdy se ke slovenskému území blížila fronta a jiní se už omezili pouze na formální projevy loajality. Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl oprávněně viněn z nezvládnutí situace, a přestože titulárně zůstal ministrem vnitra, po přenesení většiny kompetencí na ministerstvo obrany se stal člověkem bez moci a vlivu. Soustředil se hlavně na organizaci evakuace, kvůli čemuž s trval v Bratislavě až do vstupu sovětských vojsk. V posledních pokynech úředníkům bratislavské radnice se vyjádřil, aby se snažili zabránit zbytečným ztrátám na životech a materiálním škodám. Sám pak odjel přes Plavecký Štvrtok a Skalicu za slovenskou vládou do Rakouska. Tam ti, kteří se nepokusili o dobrodružný útěk přes Itálii, padli do amerického zajetí. Mach se přesunul s rodinou do St. Lorenzu na břehu jezera Mondsee poblíž Salzburgu. Američané ho zadrželi až 11. 5. Na podzim byl pak spolu s prezidentem Tisem a členy slovenské vlády vydán do Československa. Souzen byl r. 1946 v procesu s Jozefem Tisem. Na rozdíl od Tisa přijal osobní odpovědnost za tragický osud slovenských Židů, se soudem spolupracoval, vypovídal upřímně. Získal si dokonce sympatie veřejnosti. Soudci se rozhodli zachránit Machovi život vyloučením jeho věci na zvláštní termín, až po vynesení rozsudku nad Tisem. Mach byl uznán vinným, ale vzhledem k polehčujícím okolnostem byl potrestán 30 roky odnětí svobody. Propuštěn byl na amnestii v r. 1968. Ve vězení se setkal s řadou lidí z řad politických špiček, včetně Gustáva Husáka. V závěrečné řeči před Národním soudem řekl: I tie chyby, i tie najhoršie veci, vyprýštily z přílišnej mojej lásky k národu... Keď som urobil chyby a azda aj viac než chyby, urobil som aj mnoho dobrého... Ja som bojoval za samobytnosť slovenského národa, za plné uplatnenie jeho práv...

Pro každý národ je důležité vyrovnávat se s temnými stránkami své minulosti a Hruboňova kniha je důkazem toho, že tak lze činit na solidních vědeckých základech, a přitom přístupnou formou.

Anton Hruboň: Alexander Mach, Radikál z povolania, Premedia, Bratislava 2018, 439 s.

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Nezaujatá biografie kontroverzní postavy slovenských dějin

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu